OTEC A JEHO DÍLO
„Všemohoucí, svatý a svrchovaný Bože,
Otče svatý a spravedlivý, Pane nebe a země
pro Tebe samého ti vzdáváme díky,
že si svou svatou vůli a skrze svého jednorozeného Syna
v Duchu svatém stvořil všechno duchovní a tělesné,
a nás, učiněných k tvému obrazu a podobenství,
si postavil do ráje, kde jsme vlastní vinou padli.
A vzdáváme ti díky, že jak si nás stvořil skrze svého Syna,
tak si také chtěl ze svaté lásky, kterou sis zamiloval nás,
aby se on narodil jako pravý Bůh a pravý člověk
ze slavné, vždy panenské a nejblaženější svaté Marie,
a že si nás, zajatce, chtěl vykoupit jeho křížem, jeho krví a jeho smrtí.
A vzdáváme ti díky, že tento tvůj Syn zase přijde,
ve slávě a v majestátu, aby uvrhl do věčného ohně zlořečené,
kteří nečinili pokání a tebe neznali;
a všem kteří tě znali, klaněli se ti a v pokání ti sloužili,
abys řekl: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království,
které je vám připraveno od založení světa.“ (NReg 23,1-4)
Tímto obdivuhodným děkovným hymnem František uzavírá svou První řeholi. Lyricky zpívá o tajemství Boha v jeho Trojičním Společenství, avšak neodděluje ho od jeho díla, jak se rozvíjí v dějinách. Tím, co vidí čisté srdce, je samozřejmě na prvním místě velikost svatého Otce s jeho milovaným Synem a Duchem Paraklétem, ale neoddělitelně od nich vidí i člověka, obraz Boží a s ním všechno duchovní a tělesné. Předmětem duchovního zrání je celost skutečnosti s jejím základem a centrem: Trojjediným Bohem, ze kterého vychází a jeho svatou láskou je určováno lidské dobrodružství. Proto kontemplace tajemství, v jehož ohnisku je Otec ve své svrchované vysokostí, rozšiřuje svůj záběr na Trojiční společenství s důrazem na úlohu Syna a pak se zaměřuje na Boží dílo v jeho celku, na jeho ekonomii.
V centru trůní Otec, o jehož velikosti vypovídá nahromadění jmen a přívlastků (celkem 9). Všechny se vztahují k jeho přesažnosti: je mocný, oddělený, úplně jiný, nad vše vyvýšený, Pán nebe i země, Bůh! Jen jedno Otcovo jméno, svatý a spravedlivý, kterým ho oslovuje Ježíš v Janovem evangeliu (17,11 a 25), ho přibližuje člověku. Díkůvzdání zde zaznívá třikrát. Prostřednictvím hutného a tajemného výrazu „pro tebe samého“ je určeno v první řadě Otci.
Člověk vzdává díky Bohu pro jeho velkou slávu, nezávisle na jeho díle, jednoduše proto, že Bůh je Bůh. A protože Boží vnitřek není uzavřen do sebe, Otcova svatá vůle, jeho záměr založený na svaté lásce, kterou si nás zamiloval, ho vyvádějí ze sebe a on vytvoří svými dvěma rukama – skrze svého jednorozeného Syna a skrze Ducha Svatého – svět, člověka a jeho dějiny. Boží vnitřek, jeho vlastní Já, je zde pochopeno jako již nakloněné k člověku; jeho vůle, jeho láska se chvějí svatou netrpělivostí aby se k němu vydali.
Otec, který přijímá adoraci a díkůvzdání, se nikdy neobjevuje bez Syna. Čin jednorozeného Syna, milovaného jako Izák Abrahamem, jeho účast ve stvořitelském díle, jeho totožnost pravého Boha a pravého člověka, jeho vykupitelské utrpení: kříž, krev, smrt, i jeho závěrečný příchod v slávě a v majestátu jsou zde vykresleny s velkou jasností. Koná sice Otec, avšak do popředí vždy staví svého Syna. Duch se v textu objevuje jen jednou, jako síla života, která po Synovým boku působí v díle stvoření.
Zato člověk je přítomen v každém verši: skrývá se za oním my, které vzdává díky. Ve skutečnosti je na něj všechno cíleno stejnou měrou jako na Boha. On je koruna, kterou vrcholí stvoření všeho duchovního i tělesného, je slavný obraz a podoba Trojice, byl stvořen pro rajské štěstí. Vina, která ho učinila otrokem hříchu a smrti, jen probudila Otcovu svatou lásku a pohnula ho, aby k našemu vysvobození vyslat do světa svého vlastního Syna.
To člověka staví před dramatickou volbu : buď znát Boha, klanět se mu a sloužit mu radikální změnou života (pokáním), nebo se tomu ke svému neštěstí vzepřít. Vždyť ti, kteří tuto lásku nepřijali, neuznali a nechtěli změnit svůj život, se vylučují ze spásy. Oheň lásky je nezapálí, ale spálí. Ale ti, kteří se této lásce odevzdali, dojdou do místa štěstí, které je pro ně připraveno od založení světa, kde budou požehnaní Ježíšova Otce s ním navěky vládnout
Této fresce nechybí kosmický rozměr. Již před stvořením člověka bylo podle ní dílem lásky stvoření všeho duchovního, tedy neviditelného světa, zvlášť světa andělů, který František ve svých spisech často připomíná; a všeho tělesného, tedy smyslových skutečností. František se nedívá staticky, pohybuje se v dějinách, od počátku v ráji až k jejich dovršení. Tyto dějiny mají tři etapy: stvoření a pád člověka, narození Božího Syna a jeho vykupitelská smrt a konečně slavná paruzia a návrat do ráje, do království připraveného od založení světa. Čestné místo zde zajímá slavná, vždy panenská a nejblaženější svatá Marie. Jsou jí věnovány čtyři přívlastky.
To, co vnímá jeho srdce a duch, František nepodává jako suchou abstrakci, ale obdivuhodný BOŽÍ záměr naplňující se v tomto světě, slaví lyrickým, eucharistickým, doxologickým hymnem.
Grandiózní vize trojjediného Boha, který s člověkem svádí boj lásky, vzbuzuje ve Františkovi úžas a vede ho ke vzdávání díků. Dívá se, jak se krásně a harmonicky odvíjí plán svaté vůle a svaté lásky. Je to skutečně teodráma s různými aktéry: Otec – Syn – Duch Paraklét, Panna Mana a na opačné straně člověk, Boží obraz. Co může člověk při pohledu na takový zázrak dělat, než děkovat, uznat dobrotu a krásu, které se zde projevují, a plným hlasem opěvovat jejich čirou darovanost?
Text, jehož hlavní os jsme právě osvítili, může být právem pokládán za paradigma františkovské kontemplace. Odpovídá na otázku: Co vidí čisté srdce, když vstoupí do kontaktu s tajemstvím Boha? Odpověď je: Vidí všechno, ale jinak. Vidí vše: Otce oslavovaného pro něj samého, jak se Synem a Duchem svatým působí v dějinách. Vidí svět zářící Bohem, který ho naplňuje a přesahuje (Angela z Foligna). Vidí člověka v jeho skvělosti i v jeho ubohosti, z níž ho Bůh zachraňuje. Vidí svět viditelný i neviditelný. Vidí putování svaté Boží lásky peripetiemi dějin. Kontemplovat tedy pro Františka znamená dívat se celostně, „holisticky“, hierarchizovaně a vyváženě na realitu, takovou, jaká je.
Úžas, který takový pohled vyvolává, přechází do opojení děkování, na které je člověk příliš malý, proto se dává do péče Syna a Ducha Parakléta. Proto tento Františkov eucharistický zpěv končí epiklezí: „A protože my, ubozí a hříšní, všichni do jednoho nejsme hodni dát ti jméno, prosíme pokorně, aby náš Pán Ježíš Kristus, tvůj milovaný Syn, v němž se ti zalíbilo, spolu se Svatým Duchem Paraklétem ti vzdal díky za vše tak, jak se tobě líbí a jak se mu líbí; neboť on ti vždycky a ve všem stačí a skrze něj si pro nás tolik vykonal. Aleluja.“