„Blahoslavení čistého srdce,
neboť oni budou vidět Boha.
Skutečně čisté srdce mají ti,
kdo se shora dívají na věci pozemské,
vyhledávají nebeské
a čistí v srdci i na duchu
se nepřestávají klanět Pánu,
živému a pravému Bohu,
a hledět na něj.“ (Nap 16)
Jaký postup, pohled nebo intuice nás může přivést ke zkušenostního poznání Boha? Tak stojí otázka, na které chce František svým komentářem k blahoslavenství čistého srdce odpovědět. Člověk se k Bohu nepřibližuje zrakem, ale srdcem. Srdce ve slovníku bible, a tedy i Františkově, znamená jednotící centrum lidské osoby, její nejhlubší hlubinu, střed, který ji zakládá a hýbe ní. František ke slovu srdce připojuje, jak je u něj obvyklé, slovo duch, a tedy vedle jisté o sobě slepé dynamiky staví světlo poznání, „chápavost srdce“. S Bohem se tedy setkává jen srdce osvícené poznáním.
Toto srdce musí být čisté. První a zcela spontánní interpretace pojmu čistý by byla: bez poskvrny, bez stopy špíny. Jenže kromě toho, že takový požadavek je v tomto životě nerealizovatelný – čí srdce je bez poskvrny? -, a tudíž by mohla vést k beznaději, není to biblický ani františkovsky smysl slova čistý. Jak vysvětluje text Napomenutí čisté srdce je srdce oproštěné od povrchnosti a soustředěné na to, co je podstatné a pravé. Mít čisté srdce znamená:
„Shora se dívat na věci pozemské,
vyhledávat nebeské,
nepřestává se klanět Pánu a hledět na něj.“
Pro Františka to zahrnuje jistý postoj vůči realitě. Ta má dvě složky: pozemskou, tedy bezprostřední, vnímatelnou smysly, a nebeskou – jinosvětnú, „shora“, samu o sobě nepřístupnou smyslům. To, co je pozemské, čili empirická, pragmatická stránka věci, má být pozorována jinak: shora, z odstupu. Vidět věci pozemské jinak znamená vnímat je jednak jako relativní (to abychom do nich nevkládaly celé své srdce), jednak jako průhledné, abychom skrze ně viděli do světa za nimi, do hlubin každé z nich. Nebeská složka je onen rozměr tajemství, který je ve všem a jehož absolutním středem je sám Bůh.
Pokud se máme na bezprostřední realitu dívat shora, jakoby mimochodem, pohledem mířící hlouběji, musíme hledat, ustavičně hlídat, pořád číhat na to, co se nechává vidět v hlubině všeho, nebo spíše nad vším: na Boha. A to není neživotní pojem nebo klamná modla, ale Pán živý a pravý. Setkání s tajemstvím živého a pravého Boha skrze jinak nahlížené pozemské skutečnosti a neustále pátrání po nebeských probíhá v adoraci a ve vidění: nepřestávají se klanět Pánu a hledět na něj. Prvotní není vidění (oko), ale adorace. A ta je věcí srdce. Adorace znamená ohromení, unesení, které se člověka zmocní, když se blíží k nedostupnému tajemství, a které projde ve vnitřní a vnější padnutí na obličej. Tato adorace srdcem je víceméně doprovázena viděním. Toto slovo v janovském jazyce, ve kterém byl František doma, označuje víru a zkušenostní poznání.
Františkův krátký komentář k blahoslavenství čistých srdcí tedy zhuštěně popisuje, na čem stojí a jak vypadá objevování Boha a přibližování se k němu. Sjednocené a zacílené srdce hledá skrze vše pozemské i nebeské to, co je jediným předmětem jeho tuby, adorace a zření: živého Boha. Takové srdce František označuje jako čisté. Není to srdce zbavené vší špíny, ale srdce, které zapomnělo na své hříchy i na své cnosti, vyšlo ze sebe a vydalo se hledat Toho, který je přítomen všude a nikde.
Po tomto kvazischematickém popisu počínání čistého srdce porozjímejme o plamenné výzvě, se kterou se František obrací ke svým bratrům i ke všem lidem vůbec a úpěnlivě je prosí, aby nezapomínali na to podstatné: mít srdce obrácené k Bohu.
„Mějme se tedy všichni bedlivě na pozoru…
abychom kvůli nějaké mzdě, práci či službě
neztratily svého ducha a své srdce nebo je neodvrátili od Pána.
Prosím naopak ve svaté lásce, kterou je Bůh, všech…,
aby odsunuli všechny překážky
a nechali stranou všechny zaneprázdnění a starosti,
aby tak nejlepším možným způsobem,
s čistým srdcem i duchem sloužili Pánu Bohu,
jeho milovali, ctili ho a klaněli se mu,
neboť to on hledá nade vše.“
Ano, čiňme vždy v sobě obydlí a dům jemu,
který je všemohoucí Bůh, Otec, Syn a Duch svatý..“ (NReg 22,25-27)
Člověk se nemůže Bohu klanět ani ho vidět jinak než srdcem tužicím, a už tím čistým. Ale to nejde samo. Člověk zajat ve spletité síti svých prací a starostí, jimi poután a rozptylován, může zapomínat na své konečné zaměstnání: zakoušet Boha a následně i jinak vnímat svět. Tuto otevřenost, tuto poraněnost srdce nesmíme ztratit. A nesmíme se ani odvrátit, směřovat jinam než k Tomu, který jediný ji může vyléčit. Život před nás staví mnoho věci, které jsou samy o sobě správné a dokonce nutné. Je normální, že si člověk vyrábí na živobytí (mzda), a že proto pracuje. Prokazovat služby je věc povinnosti nebo bratrské lásky. Ale není možné aby se srdce kvůli těmto nevyhnutelným a nutným činnostem odvraceli od Boha, Konat je musíme, protože patří k životu, avšak tak, aby se naše konečné zaměstnání nedostalo na vedlejší kolej nebo nebylo udušené.
Jistě, dokonalá vyváženost není nikdy dána ani natrvalo získána. Nejrůznější lidské zaměstnání zabírají podstatnou část života a vyžadují snahu, pozornost a kompetentnost. Vypětí a soustředěnost, které jsou s nimi spjaty, mohou zasáhnout naše nitro a učinit ho nevšímavým k tomu, co Bůh hledá nadevše. Řešení přesto není v potlačení nebo omezení běžných životních aktivit, ale ve způsobu, jak je zvládat. Ve jménu toho, co je nejvyšší a nejsvatější, ve svaté lásce, kterou je Bůh, nás František prosí, abychom odsunuly všechny překážky a nechali stranou všechny zaneprázdnění a starosti – zkrátka, abychom se nedali svést a zaslepit rozptýleními. Neuvádí ani nenaznačuje žádný prostředek, jak toho dosáhnout. Ve Františkových očích tímto prostředkem jistě není útěk od překážky, ale soustředěnost na cíl. A cílem je „nejlepším možným způsobem sloužit Pánu Bohu, jeho milovat, ctít ho a klanět se mu“. Protože není dán žádný konkrétní recept, otevírá se široký prostor pro osobní iniciativu a rozlišování: každý musí najít nejlepší možný způsob, podle své zkušenosti, sil, vnitřního rytmu.
Cíl je charakterizován čtyřmi slovy, jejichž pořadí nemusí být náhodné: sloužit, milovat, ctít a klanět se. Služba je konkrétní plnění požadavků evangelia ve vztahu k Bohu a k lidem, věrnost přikázáním v reálném životě. Láska je v dojatém a zvratovém přijetí Boží lásky k člověku a v bázlivém naznačování naší vzájemnosti. Následující slova ctít a klanět se tvoří pár, protože patří do stejné kategorie: před tajemstvím Boha nemůže člověk – i když unášen láskou – činit nic jiného než setrvat ve svrchovaném respektu, adorující bázni. A právě tento postoj celé bytosti – čistého srdce i čistého ducha – Bůh hledá nade vše. Nehledá jen člověk. I Bůh je bytost touhy a jeho touha ho nese k člověku. Navzdory své samodostatečnosti a blaženosti nadevše hledá společnost člověka. A do této neuvěřitelné blízkosti mezi Bohem a člověkem nás uvádí poslední část textu. Spojuje narážku na Janovo evangelium (Jan 14,23): „přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ a na list Efesanům (2,22) „stát se působením Ducha Božím příbytkem“.
Všechny popsané kroky: osvobození od starosti, úsilí sloužit, milovat, klanět se, sjednocení a očištění srdce a ducha, ústí v tichý příchod Otce, Syna i Ducha Svatého do lidského srdce. To se pak stává domovem, příbytkem. A toto přebývání jednoho v druhém, „jako ty Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás“
(Jan 17,21), je dokonce více než manželství, ve kterém stále trvá bytí vedle sebe. Bytí jednoho uvnitř druhého bez ztráty jinakosti, to je největší sen každé lásky. V nevýslovné plnosti se uskutečňuje v Trojici a jako čistý dar se nabízí tomu, kdo se čistým srdcem nepřestává klanět Pánu, živému a pravému Bohu, a hledět na něj.