Dojít až k Tobě, Nejvyšší
„Všemohoucí, Věčný, Spravedlivý a Milosrdný Bože, dopřej nám ubohým, kvůli sobě samému, abychom konali to, o čem víme, že to chceš, a vždy chtěli to, co se ti líbí, abychom vnitřně očištěni, uvnitř osvícení a ohněm Ducha Svatého rozníceni mohli kráčet ve šlépějích tvého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, a jen tvou milostí dojít až k Tobě, Nejvyšší, kteří v dokonalé Trojici a jednoduché jednotě žiješ, vládneš a jsi oslavován jako Všemohoucí Bůh na věky věků.“ (LŘad 50-52)
František se v posledních letech svého života (kolem roku 1224) znovu zamýšlel nad zkušenostmi, které mu ukázali, jak je duchovní putování dlouhé a mnohorozměrné. Neteoretizuje o něm; raději ho vkomponuje do liturgicky strukturované a stylizované modlitby v závěru dlouhého dopisu, který jsa nemocen adresoval všem bratřím. Mnohé tituly, které v ní dává Bohu, vyjadřují jednak jeho velikost (všemohoucí, nejvyšší, věčný), jednak jeho vztah k člověku (spravedlivý, milosrdný).
Když se Bůh přibližuje, není to nikdy něco neutrální: jeho tajemství se člověku nejprve zjevuje jako totální jinakost, která svou naprostou vyvýšeností, majestátní mocí a existencí mimo čas a naši realitu, přesahuje každou zkušenost. Současně s touto přesažností, kterou František staví vždy do popředí, se projevuje Boží vztah k člověku. Bůh vidí do jeho nitra, rozlišuje a váží v něm dobro a zlo, protože je spravedlivý. A když spatří křehkost, nemohoucnost a ubohost, které lidskou bytost charakterizují, ukáže se jeho pohnutí, jeho bolest v srdci, jeho milosrdné slitování. Tato paradoxní tvář tajemství Boha zdaleka nedrží Františka v odstupu. Pohled na ni ho pobízí, aby nezměrné Boží bohatství zkoumal důsledněji. Bůh není strnulé, nehybné jsoucno. Jsou věci, ve kterých má zalíbení, které chce. Proto František může mluvit o tom, co se Bohu líbí, co chce. Vůči člověku je Bůh štědrý, je dárce. František se tedy na něj může ve své nouzi obrátit a jménem všech lidí mu říct: dopřej nám.
Pro doplnění této výpovědi o Bohu se ještě podívejme na tři výrazy z předposledního řádku: „který žiješ, vládneš a jsi oslavován“. Bůh je prolévající se život, „ustavičné tryskání netušené novosti“; vládne ne jako despotický vladař, ale jako radostný „choreograf nesmrtelnosti“, skví se, vyzařuje z něj sláva. Adresátem modlitby není Bůh sám o sobě, ale Bůh Zjevení, Otec milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista. Řeč je i o Duchu Svatém. Z tohoto kratičkého textu se tedy vynořuje celé tajemství živého Boha. Ostatně to zdůrazňují i dvě výpůjčky z liturgie: dokonalá Trojice a jednoduchá Jednota. Mohlo by se v nich vidět jen převzetí zavedených formulací. Ale když se pokusíme proniknout k jejich smyslu (a ten Františkovi neunikal, slovo Trojice je u něj po každý ráz doprovázeny svým protějškem, Jednotou) úžas nad hloubkou Františkova teologického vhledu.
Spojení „dokonalá Trojice“ je výpovědí o jinakosti, o reálné rozdílnosti osob božského společenství. Každý je sám sebou, rozdílný, jiný, a jako takový dokonale přijímaný a respektován. Avšak uvnitř jednoduché Jednoty. Různost, samostatnost, nevede k roztříštění, vzdálení se nebo rozdělení, ale slévá se zpět v Jednom. U člověka je mezi jinakostí a jednotou vždy nesnesitelné napětí, zato v Trojici se spojují v úžasnou harmonii. Jiné a Jedno se nevylučují ani navzájem neruší. V tom je tajemství Trojice vzorem a výzvou pro každý lidský vztah.
A hle, v kontrastu k této skvělé a protékající plnosti stojí žalostný tvor, nazvaný na jiném místě ubohý nebo bídný. Vypadá to, že těmito označeními, chce František co nejvíce přitáhnout milosrdenství, které je Božím přístupem k lidem. Vždyť pokud je člověk ubohá bytost, co František často opakuje, není proto méně schopný, s pomocí Boží, kvůli Bohu a jen jeho milostí, konat mnoho věcí. Může vědět, co Bůh chce, odhalit ve svém životě a v poselství, které je určeno jemu osobně, Boží plán s ním.
Stejně může upřímnou touhou a účinným rozhodnutím chtít to, co se líbí Bohu, jako Ježíš, „který stále koná to, co se líbí jeho Otci“ (Jan 8,29). A hlavně může konat, konkrétně naplňovat, poznanou Boží vůli. A může ještě víc: když se poddá působení Ducha Svatého, je schopen jít v Kristových šlépějích a dojít ke konečnému cíli, k setkání s Otcem v jeho Trojičním tajemství plného života a slávy. Opět zde vidíme, že ubohý tvor není odsouzen k tomu, aby ve své ubohosti zůstal. Bůh mu připravil vznešený úděl, vytyčuje mu k němu cestu a dává mu k ní potřebné síly.
V tomto putování František rozlišuje dva aspekty: aktivní a pasivní. Předpokládá, že člověk ví, nebo přinejmenším může vědět, jaká je Boží vůle, že je v jeho moci nadchnout se tím, co se Bohu líbí, a hlavně dospět k činu, aby to uskutečnil. Ale to nestačí. Objevují se jiné požadavky – a ty jen čistě lidskou aktivitou nelze splnit. Musí se jít cestou, jejíž etapy nestanoví člověk, ale Duch svatý. To je pasivní aspekt, v modlitbě zachycen takto:
„Abychom vnitřně očištěni,
Uvnitř osvícení
a ohněm Ducha svatého roznícena…“
Člověk se obrátil k Bohu, žádá ho o milost vyjít, aby naplnil jeho plán lásky. Najednou si uvědomuje, že půjde o akci, která už není proveditelná jen čistě lidským předsevzetím a nasazením, že potřebuje zásah odjinud. Tím odjinud je Duch Otce a Syna, Svatý Dech, který je také oheň, kteří se šíří jako požár. Jedině on je schopen podrobit srdce tajuplnému alchymistickému procesu, z vnitřku ho do hloubky očistit od všech nečistot, ozářit ho svým jasným světlem a hlavně ho zapálit svým ohněm. František tuto trojí přeměnu (tři cesty duchovní tradice: očištění, osvícení, sjednocení) připisuje přímo Duchu Svatému, Ohni, který očišťuje, osvěcuje a zapaluje láskou. Lidská aktivita ustupuje a přenechává místo božské energii, která jediná může uskutečnit, čeho není schopna žádný člověk: zapálit láskou.
Krůček po krůčku se nám tak vyjasňuje význam trochu neurčitého výrazu: „konat to, o čem víme, že to Ty chceš“. Otec chce vidět člověka v zajetí svého Ducha, podrobeného jeho tajemné operaci, která z něj udělá bytost čistou, nazírající a uchvácenu láskou. Jedině pak bude moci jít v šlépějích jeho milovaného Syna. Jít v Kristových šlépějích, jak požaduje první list apoštola Petra (2,21), který František několikrát cituje, neznamená na prvním místě, že budeme napodobovat pozemské činy Ježíše Krista, jako bychom byli stále v jeho společnosti, ale že vejdeme do celosti tajemství jeho života, jeho smrti a jeho slávy. Tedy, že budeme znovu prožívat Pánovo blažené utrpení, ve vnitřní chudobě a pokoře přijímat rozpornosti a bolesti života, s věrností evangeliu a s vírou v jeho zaslíbení.
Chůze v Kristových šlépějích, které stojí v centru této modlitby, přece není konečným cílem: je to jen etapa, i když hlavní. Konečný cíl je vyjádřen čtyřmi slovy: „dojít až k Tobě “. Cílem je setkání člověka s Bohem. Kráčíme na způsob Syna a s ním, v srdci nám hoří oheň slíbeného Parakléta, který v nás pokračuje ve svém díle. Jednoho dne (ale kterého?) Konečně dospějeme k cíli. Bude zdolán vrchol, na kterém nás čeká Ten, pro něhož jsme stvořeni a kterého vše v nás, i když nepřímými cestami, nikdy nepřestalo hledat a po něm toužit. On je Otec, k němuž nás pobídl Duch a vedl Syn. On je jediný Nejvyšší. Přesto není osamělý, neboť je mnohost (Trojice) i Jednota současně. Přichází se k němu ne proto, abychom se dívali na velkolepou podívanou, ale abychom jako přátelé a partneři sdíleli život, vládu a slávu toho, který si nás přitáhl, aby se nám dával. Tato neslýchaná blízkost však Františka nestrhne k nějaké familiárnosti: Bůh zůstává (v poměru k člověku) na věky Nejvyšší a Všemohoucí.
Inu, tolik úžasných perspektiv obsahuje tato modlitba, která je tvořena jednou větou. Pozoruhodná je i svojí naléhavostí. Zmiňuje se sice o lidské bídě, avšak aby zapůsobila a byla vyslyšena, apeluje přímo na Boha: kvůli Tobě samému. To proto, že Bůh je Bůh, že jeho vnitřek se nesoustřeďuje na sebe, ale je otevřen a obrácen k člověku. A ten může každou svou prosbu podepřít apelem na tuto hlubinu, na zanícenou Boží lásku k němu.
František klade na člověka velké nároky. To však znamená, že podle jeho přesvědčení jim může člověk odpovídat. Přesto se svatým Pavlem a celou křesťanskou tradicí ví, že všechno pochází od Boha a vše záleží na něm. Pokud netvrdí, že člověk je spasen pouze vírou, tvrdí něco ještě radikálnější, a sice že je spasen jen tvou milostí, jak na tomto místě, nebo jinde: jen tvým milosrdenstvím (NReg 23,8). Jistě, aby byl člověk stržen veletokem přejícnosti a slitovnosti (milosti a milosrdenství), musí se nejprve vrhnout do jeho vod. Nicméně tyto vody jsou mu stále dostupné, protože pro spásu světa nepřestávají prýštit ze samého nitra Trojice.