Bratrovi N., ministrovi, Pán ti žehnej!
K otázce stavu tvé duše ti říkám, nakolik jen mohu,
že vše, co ti brání milovat Pána a všech, kteří jsou ti překážkou,
ať už jsou to bratři nebo jiní lidé
i kdyby tě zasypali ranami,
to vše musíš pokládat za milost.
Tak musíš chtít, a ne jinak.
A dělej to z pravé poslušnosti vůči Bohu i vůči mně,
neboť jistě vím, že v tom je pravá poslušnost.
A miluj ty, kteří ti dělají takové věci.
Nechci od nich nic jiného, než co ti Pán dá.
A právě v tom jejich miluj a nechci, aby byli lepšími křesťany.
A to ať je pro tebe víc než poustevna. (LMin)
Adresátem těchto řádků je muž, kterého František pověřil, aby sloužil místní skupině bratrů na cestě života podle evangelia. Odtud je i jeho označení ministr – služebník. Kdo to byl, jak se jmenoval, se přesně neví. (Snad bratr Eliáš?) Ví se jen, že potíže spojené s jeho úkolem, bezpochyby způsobeno nevalnými kvalitami a odporem bratrů, ho dohnaly k útěku. Uchýlil se – nebo se hodlá uchýlit – do poustevny, aby našel klid a mohl se zabývat stavem své duše. František mu poslal tento list. Je prostý, trochu neobratně stylizovaný, avšak obsahuje významně poselství, meditaci o nevyčerpatelném milosrdenství a slitování, které musí po Božím vzoru projevovat člověk.
V citované části František tvrdí, že utrpení a obtíže, s nimiž se na své cestě setkáváme, jsou milostí. Cesta, o kterou se zde jedná, je cesta evangelia, cesta, na níž se člověk snaží milovat Pána. Není nic většího, nic, co by víc povznášelo, než když se člověk v lásce rozletí k Bohu. Nicméně hle, objeví se překážka: něco nám zkříží cestu, zastaví nás to. Hrozí, že se odloučíme od Boha. Jak tuto situaci zvládnout? Máme překážku odstrčit, utéct od ní? To si myslel i bratr ministr a také to udělal. Izoloval se v poustevně. Přemýšlí o stavu své duše a nepochybně soudí, že překážky lásky přicházejí zvenčí. František ho rázně vyvádí z omylu.
Je pravdou, že v ministrově případě jde skutečně o vnějšího nepřítele a je jasně označen. Jsou jím bližní; bratři nebo jiní lidé. Nechovají se nijak přátelsky a asi nezůstalo jen u psychického nebo slovního násilí. Naznačuje to výraz: „i kdyby tě zasypali ranami“. Očekávali bychom, že František poustevníka polituje a odsoudí zlobu okolí, která ho dohnala k útěku. Avšak vůbec ne: „všechno musíš pokládat za milost“. Ano, toho nebo ty, kteří ti brání milovat Boha, pokládej za milost. Přijmout zkoušku je sice těžké, avšak jakmile přijde a neexistuje únik, jediný správný přístup je ochotně se jí vystavit. „Tak musíš chtít, a ne jinak!“
Není v tom žádný fatalismus, ale jistota, že tuto situaci sesílá Bůh a že je třeba ji poslušně přijmout. Učedník se tak učí být poslušný Božímu záměru s ním. „Protože je mým úkolem“, dodává František: „tě do tajemství této vůle uvést: A konej to z pravé poslušnosti vůči Bohu i vůči mně, neboť jistě vím, že v tom je pravá poslušnost!“
Hlasem Slova jsou i situace a události, které nám vpadnou do života jakoby sami od sebe. Vysnít si ideální svět, ideální církev, ideální komunitu je k ničemu. Přijmout nezbytnou realitu – a zde jsou příčinou obtíží dokonce lidé, kteří se zasvětili evangeliu – taková je cesta pravé poslušnosti. František se nyní ve své úvaze o roli překážky v duchovním životě zaměřuje na překážku samu. Tím, co mu podle mínění ministra braní milovat Pána, nejsou nějaké neosobní situace, ale bytosti z masa a krve: bratři. Ministr od nich utekl. Možná v srdci zakusil pokušení, aby je zavrhl, nenáviděl. Jistě by k tomu našel důvody. Františkova výzva nyní začíná být vzrušená.
Ne nenávist, ale lásku: „Miluj ty, kteří ti dělají takové věci (odpor, nepřátelství, snad i rány)“. V takových případech si člověk přeje, aby se nepřátelům proměnilo srdce, aby se obrátili. Čeká, že se vyvinou, že budou lepší. Ale ne! „Nechci od nich nic jiného, než co ti Pán dá“. Když se budou kát a usmíří se s tebou, tím lépe; když ne, dokaž čekat a být trpělivý. Nechť jim čas (a vlastně hlavně Pan) dá dozrát, postoupit jejich tempem.
Ale hle, následuje něco ještě neuvěřitelnější, – pro naše uši skandální: „Nechci, aby byli lepšími křesťany.“ Pro Božího člověka přece není nic normálnější, než si z duše přát, aby se každý z jeho bratrů stal a zůstal skutečným „křesťanem“, aby se spojil s Ježíšem Kristem a krůček po krůčku se přetvářel k jeho obrazu. František to ví tak jako každý křesťan. Ale odhaluje, že toto přání může byt v ministrovy situaci dvojznačné. Mohu si vroucně přát, aby se bratr, který mě svým chováním zraňuje a trápí, obrátil, protože pak budu mít klid, z mé cesty zmizí jedna překážka. V takovém přání je cosi nečistého a právě na to František upozorňuje.
Proto ministra vyzývá, aby se na věci díval jinýma očima: podrobit se vzniklé situaci, milovat a trpělivě snášet těch, kteří ji vyvolali, nepočítat s tím, že se vše změní a půjde lépe, „ať je pro tebe víc než poustevna“. František si život v poustevny cení, dokonce napsal pro něj pravidla a sám v poustevně často přebýval, neodmítá ho jako takový. Ale to, že bratr ministr do poustevny utekl, aby nemusel čelit obtížím, které přináší bratrský život, je iluzorním hledáním světa bez chyby. Pokorné přijetí každodenní reality, láska, která nese a omlouvá, platí více než poustevna.
„A z toho chci poznat, že miluješ Pána i mě, jeho i tvého služebníka: budeš konat, tak, aby ani jediný bratr na světě i kdyby se toho nejtěžšího hříchu dopustil, poté; co uvidí tvé oči, nikdy neodešel bez tvého milosrdenství pokud o něj požádá. A když o něj nežádá, sám se ho zeptej, jestli ho chce. A i kdyby pak i tisíckrát zhřešil před tvýma očima, miluj ho víc než mě, aby si ho přitáhl k Pánu. A s takovými bratry měj vždy slitování. A jakmile budeš moci, oznam gvardiánům, že ses rozhodl takto jednat.“ Pokračování listu se ještě hlouběji pouští do nevyčerpatelného tajemství milosrdenství. Bratr ministr byl pro svůj útěk pokárán a rázně vyzván, aby miloval těch, kteří mu bránili v realizaci jeho představy o dokonalosti. František nechává stranou stavy jeho duše a udeří mu na srdce, aby z něj vyvedl proudy vod milosrdenství.
„Podle čeho poznat, že miluješ Boha a že miluješ mě, jeho a také tvého služebníka?“ V první větě úryvku se mnoho hovoří o lásce: o lásce k Bohu, ale také k Františkovi. Ministr si myslí, že daná situace mu brání v lásce k Bohu (a k Františkovi), proto uteče. List ho vyzývá, aby tuto dvojí lásku projevil. Avšak jinak: ne útěkem, ale tak, že dokořán otevře své srdce a bratra hříšníka příjmu. František zvažuje dvě možnosti: Hříšník se navrací ke svému ministrovi, jak to požaduje Řehole (Reg. 7,1-2) a prosí o milosrdenství. Nejde o žádnou malichernost. Podle textu se asi stalo mnoho závažných věcí; „i kdyby se toho nejtěžšího hříchu dopustil“. Přichází svému bratrovi na oči. Dvojí zmínka o očích, zde a o kousek dál, přitahuje pozornost. Ukazuje, jak hluboko zná František člověka.
Tvář mluví více než všechna slova, vyjasňování, ba i gesta, a oči, to jsou okna do nitra. Pozornost, soucit, laskavost se vyjadřuje spíše očima než slovy.
Ale může se stát, že hříšník nepřijde sám od sebe, zatvrdí se ve své špatnosti, možná nedoufá v odpuštění. Pak je na mně, abych šel za ním, nenásilně mu nabídl milosrdenství a zeptal se, jestli ho chce. O tom, zda bude nabídnuto milosrdenství přijato, se zde nemluví.
Následující tvrzení vyráží dech. Milosrdenství, ať již přijaté, či nikoliv, nemusí mít očekávané účinky. Bratr se v minulosti dopustil i toho nejtěžšího hříchu. Je mu odpuštěno, ale nyní se podle všeho opět řítí do zla: i kdyby pak i tisíckrát zhřešil, a to před tvýma očima. Oči, které byly studénkami milosrdenství, nyní bezmocně hledí na záplavu hříchů. Co teď? Odvrátit se, zoufat? Vůbec ne: „Miluj ho víc než mě!“ (Ministr tedy Františka miluje a on to ví… )
V této zdánlivé beznadějné situaci je jediným správným postojem setrvat v lásce, napodobit Boha, jehož milosrdenství nepomine, jehož slitování nekončí, obnovuje se každého rána (Pl 3,22-23). Vždyť soucítící láska – smilování – se silnější projevuje vůči tomu, kdo je těžce zasažen na těle nebo na duši. Proto má ministr milovat svého nešťastného bratra více než Františka, který je duchovně zdravý.
List ministrovi je óda na milosrdenství. Slovy vázanými na konkrétní situaci vyjadřuje ústřední poselství evangelií: Bůh miluje hříšníky a nemocné; jeho Syn přišel na svět právě proto, aby je zachránil. Kde se rozmohl hřích, se může ještě více rozhojnit milost ( srov. Řím 5,20 ). Přestat doufat v Boží milosrdenství je nepřípustné.