„A utíkejme se k němu jako k pastýři a biskupu našich duši“ (srov. 1 Pt 2,25), který říká: „Já jsem dobrý pastýř. Pasu své ovce a za své ovce dávám svůj život.“ (srov. Jan 10,11). „Vy všichni jste bratři. Ani Otcem nevolejte nikoho na zemi, neboť jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat učiteli, neboť jen jediný je váš Učitel, který je na nebesích.“ (srov. Mt 23,8-10) „Zůstanete ve mně a má slova zůstanou ve vás, proste, oč chcete, a splní se vám to.“ (Jan 15,7) „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já mezi nimi.“ (Mt 18,20) „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ (Mt 28,20) „Slova, která jsem vám řekl, jsou Duch a život.“ (Jan 6,63 )
Tyto řádky, i když jsou převzaty z Nového zákona, jsou přece od Františka. On je vybral, uspořádal je podle určité logiky a zařadil do své Řehole (NReg 22,32-40). Založil na nich svou koncepci Společenství. Pocházejí z různých knih (Janovo a Matoušovo evangelium, list apoštola Petra) a mohlo by se zdát, že nemají společného jmenovatele a že jsou propojeny pouze uměle. Při pozorném čtení však odhalíme jejich velkou jednotu.
V centru dominuje postava Krista, dobrého pastýře. V této podobě ho měl František obzvlášť rád. Stojí uprostřed, odhaluje, kdo je: Láska až na smrt (za ovce dávám svůj život…), ale vždy přítomen a činný, neboť se nepřestává starat o ovce, které pase. K této postavě, z níž vyzařuje dobrota a milosrdenství, se máme utíkat, shromažďovat se kolem něj jako stádo kolem svého pastýře a ochránce.
Ti, kteří jsou takto shromáždění, tvoří společenství sobě rovných, bratrské společenství. František, jako jediný z velkých zakladatelů, cituje ve svích řeholních pravidlech onu pasáž z evangelia, která zakazuje oslovení otec a mistr (učitel). Je pozoruhodné, že po slově „Pán“ je ve Františkových spisech druhým nejužívanějším slovem „bratr“. Ve společenství shromážděném kolem Krista – a to je každé církevní společenství, řeholní i neřeholní – není jiného otce než ten, který je na nebesích a jiného mistra než jediného Mistra, Krista. Křesťané jsou si mezi sebou především bytostně rovni, jsou bratři a sestry a jako takoví se musí chovat. Že jsme bratři, znamená, že máme společný původ, že jsme si rovni a tvoříme rodinu, založenou na určité vzájemné něze. Pojmy bratr a bratrství jsou františkánské tradici drahé. František, jako první v dějinách, dal své řeholní skupině jméno bratrství. Vědomí bratrství je u něj tak silné, že slovo bratr vztahuje na každé stvoření.
Text se dále v různých tóninách vrací k tématu Pánovy přítomnosti v jeho společenství. Když se společenství seběhne k pastýři, semkne se kolem něj, svědčí to už o jeho soudržnosti. Avšak ta má hlubší kořeny. Je třeba setrvávat nejen u něj, ale v něm, v duchu hutního janovského výrazu. Pak Slovo, které je zrno a dech, bude žít v nás, a my – společenství, budeme mít radostnou jistotu, že naše pravé touhy a prosby budou slyšené a vyslyšeny.
Vedoucím motivem dalších dvou částí je Kristova přítomnost všude tam, kde se dva nebo tři shromáždí v jeho jménu, přítomnost jistá provždy zaručena. Obec věřících je místo přítomnosti; kvůli ní existuje, ona ji udržuje. K přítomnosti se druží Pánova slova a to, co jimi slibuje a požaduje. Tato slova jsou Duch a Život. Když začnou přebývat ve věřících, chopí se jich, zabrání vší strnulosti a usazenosti. Jako závan větru (duch…) rozhýbou a promíchají vody a v pozorném posluchači po nich vzklíčí život.
Poslední část zaměřuje náš pohled k Ježíši, pastýři a strážci. Chce zdůraznit jeho ústřední postavení v načrtnutém tajemství společenství: Ježíš je jeho cesta, pravda a život. Montáží biblických textů tedy František vyjádřil, jak má vypadat společenství jeho bratrů. Kolem Ježíše, pastýře, který se za své stádo z lásky vydal, jsou jako kolem ohně shromáždění bratři. Jeho přítomností jsou si jisti a ona je stmeluje. V bdělosti je udržuje evangelium, které je Duch a Život. Z této teologické perspektivy František formuluje zákon pro vztahy mezí lidmi:
„Ať se navzájem milují, jak říká Pán: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.““ (NReg 11,15; Jan 15,12) a dále: „Milujme svého bližního jako sami sebe. A kdo ho nechce milovat jako sám sebe, ať mu alespoň nezpůsobuje zlo, ale prokazuje dobro.“ (2LVer 26,21) A ještě v rámci modlitby: „Ať milujeme svých bližních jako sami sebe tím, že je budeme podle svých sil přivádět ke tvé lásce, budeme se radovat z jejich dobra jako z vlastního, mít účast na jejich utrpení a nikomu nijak neublížíme.“ (VykOč 5) Bližního musíme milovat jako sebe samého, ba ještě více: musíme ho milovat tak, jak nás miloval Ježíš, láskou až do krajnosti, až k darování vlastního života.
Ale kdo je můj bližní? Pro Františka jsou to nejprve ti, kterých s velkou náklonností na mnoha místech oslovuje požehnaní bratři. Přitáhl je a oni se v jeho bratrstvu vydali po cestách evangelia. František po nich žádá věc v řeholní literatuře velmi vzácnou a sice, aby se milovali mateřskou láskou. „Každý ať miluje a živí svého bratra, jako matka miluje a živí své děti a Pán ať mu k tomu dá svou milost.“ (NReg 9,11). Na tomto výrazu mu tak záleží, že ho přenáší i do jinak velmi zkrácené verze své Řehole (Reg. 6,8). Kontext naznačuje, že tato mateřská láska musí být konkrétní: „jeden druhému ať s důvěrou vyjevuje své potřeby, aby ten mu obstaral, co je třeba, a tak mu posloužil“ (NReg 9,10). To předpokládá, že mezi bratry vládne prostá důvěra, stejná jako mezi dítětem a matkou. O všem se může mluvit, na všechno se možná ptát, protože každý si je jistý, že druhý bude stejně přívětivý, stejně otevřený jako matka ke svému maličkému.
Přesto si nemyslíme, že František si představoval bratrské vztahy jako idylu. Jak dosvědčují například jeho „Napomenutí“ ví, že bratry můžou být i pronásledovaný (Nap 3), že se mezi nimi objevuje závist (Nap 8), že je těžké milovat ty, kteří nás bijí po tváři (Nap 14), že člověk může po druhých požadovat více, než je ochoten sám dát (Nap 17), že je obtížné snášet slabosti druhých (Nap 18) a milovat ty, kteří se jeví jako neužitečná přítěž (Nap 24).
Nejvyšším stupněm lásky k bližnímu bude u Františka, stejně jako v evangeliu, láska k nepřátelům, k těm, kteří nám tím či oním způsobem ubližují, zraňují nás, způsobují nám zlo. V hlavní části Potvrzené řehole (Reg. 10,8-10) popisuje dílo Ducha v těch, kteří ho mají. Za modlitbu čistým srdcem řadí vzestupně pokoru, trpělivost a jako vyvrcholení lásku k těm, kteří nás pronásledují, bijí a obviňují, neboť Pán říká: „Milujte své nepřátele a modlíte se za ty, kteří vás hanobí a pronásledují“ (Mt 5,44). Lásku k těm, kteří nás nemilují (a ani my je spontánně nemilujeme..), tedy František představuje jako nejvyšší duchovní zkušenost, kterou lze získat. Činí nás dokonalými, jako je dokonalý náš nebeský Otec (Mt 5,48), který je dobrý k nevděčným a zlým (Lk 6,35; NReg 23,8). A protože je taková láska věcí nemožnou, protože odpouštět je těžké, musíme na verš Otčenáše o odpuštění navázat spolu s Františkem takto: „Učiň, Pane, ať to, co nedokážeme odpustit plně, odpustíme plně, abychom kvůli tobě skutečně milovali své nepřátele, celým srdcem se za ně u tebe přimlouvali a nikomu neodpláceli zlým za zlé. (VykOč 8)
Tato vlídná, milosrdná a pomáhající láska se samo sebou nemůže a nesmí omezovat na úzký okruh bratrství v přísném slova smyslu. František to bratrům připomíná ohromujícími řádky. „Ať k nim přijde kdokoliv, přítel, či nepřítel, zloděj nebo loupežník, ať je přijat laskavě.“ (NReg 1,14). Bez ohledu na historické okolnosti tohoto nevšedního pokynu jde o potvrzení jedinečné hodnoty každé lidské bytosti, i té, která klesla nejníže. Prvotním a vše určujícím postojem vůči ní má být vlídnost, pozitivní a oceňující pohled, připravenost prokázat dobro, posloužit. A když se bratři ocitnou v nepřátelském prostředí (v jeho době to byl mohamedánský svět), požaduje se po nich, aby nevyhledávali disputace a spory, ale kvůli Bohu byli pokorní vůči každé lidské bytosti (NReg 16,6). Z požadavky tohoto pravého opaku obvyklého chování je dobře znát, co pro Františka znamenají slova bratr a menší, které dal do názvu svého společenství. Bratr – to je bytost důvěryplná, sourozenecká, laskavá. A menší je zase ten, kdo se neprosazuje, ale slouží, nepovažuje se za pána, ale za služebníka.
Tuto meditaci o tom, jaký vztah mít ke každému člověku, můžeme uzavřít jedním paradoxním textem. Jde o závěr Františkova chvalozpěvu na tři páry ctností: moudrost a prostotu, chudobu a pokoru, lásku a poslušnost. A poslední z těchto ctností vede člověka k tomu, aby: poslouchal svého bratra, byl poddaný a podřízený všem lidem na světě a nejen lidem, ale i všem zvířatům divokým i krotkým… (PoCno 15-17)
Působí to, jako bychom četli něco ze zenové nebe stoické moudrosti, něco nereálného, bez přímého vztahu ke konkrétnímu životu. Přesto se nás tyto řádky, aniž by jsme věděli proč, v hloubce dotýkají. Vždyť milovat znamená také poslouchat, otevřít druhému ucho i srdce, ustoupit mu, vzdát se chuti být sám, nebýt se sebou, ale s druhým. V tomto smyslu je pravá láska podřízením (vzájemným). Nepodřídí se však jen každému člověku, ale i řádu světa, který nemůžeme změnit (zrození a smrt, události a dějiny).
Co chce František říct posledním řádkem: „ale i všem zvířatům divokým i krotkým“, zůstává otázkou. Nevíme a ani se neodvažujeme na ni odpovědět. Odpovědí je možná láska, o níž o kousek výš (PoCno 13) stojí, že zahání a rozptyluje veškerý tělesný strach. Vždyť, kde je láska, tam není strach (Nap 27).