Velikonoce bolesti a radosti
Jednoho dne blažený František, během svého pobytu u Panny Marie Andělské, zavolal bratra Lea a řekl mu: „Bratře Leo, piš!“ Ten odpověděl: „Ano, jsem připraven.“ „Napiš,“ řekl: „v čem spočívá dokonalá radost. Přijde posel a oznámí, že všichni pařížští mistři vstoupili do řádu; napiš, že v tom není dokonalá radost. A také, že vstoupili všichni zaalpští preláti, arcibiskupové a biskupové, ba i francouzský král a anglický král; piš, že v tom není dokonalá radost. A když se dozvíš, že moji bratři šli mezi nevěřící a všechny je obrátili na víru, nebo, že já jsem dostal od Boha takovou milost, že uzdravuji nemocné a dělám mnoho zázraků; nuže já ti říkám, ani v tom není dokonalá radost.“ Tento slavný text je známý ve své delší verzi z 8. kapitoly kvítku (Fioretti). Tato verze však příběh rozšiřuje a beletrizuje, čímž hrozí, že si čtenář nemusí všimnout jeho výrazné poselství. Text, který zde komentujeme, je kratší a jednodušší. Podle odborníků ho František nadiktoval v této a ne v oné povznášející a poetizované širší podobě.
Co je dokonalá radost, kde ji najít? Tato otázka sužuje každého člověka. Kudy se dá dojít k radosti, k tomuto hlubokému a pokojnému utišení srdce, tichému vyzařování štěstí? Františkova odpověď je opět paradoxní. Radost není to, co za ni při první a povrchní zkušenosti považujeme. Její skrytý zdroj odhaluje až zkouška. V ní se prokopáváme do hlubin. František nám nejprve říká, kde dokonalá radost není. Nezdržuje se s popisem klamných a pomíjivých radostí; s těmi se raz – dva vypořádal ve dvacátém napomenutí: „marné a plané slova, kterým se lidé smějí…“ V textu zmiňované radosti, které František a bratři mohli zakoušet při neobyčejném šíření svého řádu, jsou zcela legitimní. Kdo by se neradoval z tolika obrácení, z tolika rozhodnutí pro radikální chudobu v intelektuálních, církevních i lidových vrstvách společnosti 13. století? Text je sice imaginární a rétorický, avšak má alespoň částečně reálný základ. Františkovo duchovní hnutí skutečně oslovilo pařížské mistři (Alexander Haleský), církevní hodnostáře, ba i krále. Zaalpí – Francie, Anglie, Paříž, Oxford – jím bylo zasaženo stejně jako Itálie a možná i více. Všude se setkávalo s velkými sympatiemi, mnozí se k němu přidávali. Ale i kdyby se všichni tito skvělí a vlivní lidé skutečně a vážně připojili k Františkových řádu, byl by to možná důvod k hrdosti (a ta nemusí být dobrá…), ale nebyla by to dokonalá radost.
František se nyní obrací do nitra řádu, zmiňuje skutky spolubratří a představuje si, že by se mu osobně dostalo mimořádných charismat. Svým bratrům dal poslání jít mezi nevěřící (mohamedány), vyhýbat se diskusím a prozelytismu, být vůči všem pokorní a vyznávat, že jsou křesťané, v očekávání, že jednoho dne přijde možnost hlásat víru (NReg 16). Kdyby se stalo nemožné a celá tato masa přijala evangelium, jaká by to byla událost, jaká milost! Ale ani to by nebyla dokonalá radost.
Po mistrech, biskupech, králích, po spolubratřích se na scéně objevuje sám František, jako by nyní mělo jít o jeho osobní zážitek radosti. Představuje si (a je to skutečně pouhá představa?), že ho Bůh obdařil mimořádnými milostmi: darem uzdravování a neomezenou schopností konat i jiné zázraky. Člověk zahrnut takovou milostí je jistě blízko Bohu, je jeho přítel. Měl by tedy důvody k radosti. František to nepopírá, přesto jeho výrok o těchto dobrech padá jako nůž gilotiny. „Inu, já ti říkám, ani v tom není dokonalá radost!“ Ale, co je tedy dokonalá radost ?
„Hleď, vracím se z Perugie hlubokou nocí dorazím sem, je zima, blátivá a tak drsná, že mi na hábitu mrzne voda do rampouchů, které mi neustále vrážejí do nohou a zraňují mě tak, že krvácím. A já celý zablácený, zkřehlý a promrzlý dojdu k fortně, dlouho tluču a volám, až přijde bratr a ptá se: „Kdo je?“ Já odpovím: „Bratr František“. A on řekne: „Jdi pryč, v tuto hodinu se nepřichází. Nepustím tě!“ – A když znovu prosím, on odpoví: „Jdi pryč, ty si nějaký prosťáček a nevzdělanec, jaký sem nikdy nesmí přijít; my jsme tu přece nějací a tebe nepotřebujeme.“
A já stále stojím před fortnou a říkám: „Pro lásku boží přijměte mě, jen na tuto noc. A on odvětí: „To neudělám, jdi do špitálu pro malomocné a pros tam!“ Inu, pokud zůstanu trpělivý a pokud mě to nerozhněvá, tvrdím ti, že v tom je dokonalá radost, pravá ctnost a spása duše.“
Otázka o pravé radosti se objevuje podruhé. František dokáže napínat, odpověď se vynořuje jen postupně. V první části zmínil evidentní příčiny radostí: duchovní a misijní úspěchy řádu, osobní charismata, ale okamžitě je vyloučil. A teď, když už by konečně měl vyjevit důvody dokonalé radosti, nám paradoxně vykresluje smutné a bolestné stránky života.
Pozadím jeho vyprávění o dokonalé radosti, pravé ctnosti a spáse duše je tedy temná noc, bláto, chlad, mrznoucí voda, rampouchy na lemu hábitu. A k tomu krvácející rány. V tomto pochmurném rámci někdo přichází; poutník s poraněnými nohami spěchá k pohostinnému místu. V tomto stručném a působivém popisu můžeme vidět obraz lidského údělu: člověk bloudí nocí, je zbaven tepla lidských vztahů, události na něj dopadají. Sám, osiřelý, je na cestě za radostí.
Věří, že už je v cíli: vidí fortnu, za kterou je důvěrně známé místo; žijí tam bratři, kteří ho znají po měně. Zablácený, promrzlý, pokrytý ledem s důvěrou dlouho klepe a volá. Vždyť tím, co vyvádí člověka ze samoty, z nocí do dne, je bratrské, nebo Františkovými slovy, mateřské přijetí, které si lidé poskytují. Představuje se: „Bratr František!“ Tento apel na smysl pro bratrství však nemá žádný účinek. Poprvé je odmítnut pod záminkou, že je pozdě a že nerespektuje pravidla. Avšak za tímto motivem se skrývá jiný, hlubší a daleko bolestnější: „Vlastně tě nepotřebujeme, je nás dost, jsme vzdělaní, vystačíme si; tys neškolený a omezený prosťáček, zkrátka ubožák!“
Člověk před fortnou se přesto nevzdává. Podle svého zvyku apeluje na to, co je pro něj a – jak se domnívá – i pro jeho spolubratry nejvyšší a nejsvětější: na Boží lásku. Uprostřed temné noci, po sobeckém odmítnutí, se tato dvě slova tyčí jako planoucí pochodně; je v nich oheň a světlo nesmírné záře, která je schopna roztavit každý odpor. „Přijměte mě, jen na tuto noc!“ Nic to nepomůže. Odmítnutí je definitivní. V pokynu, aby šel do špitálu pro malomocné, kterým chce bratr uklidnit své svědomí, je cosi nevratné. Pro své bratry je František nečistý, malomocný, postižený a vyobcován jako oni. Už pro ně neexistuje. Větší chudobu a osamělost si už neumíme představit. Atmosféra nevěstí nic dobrého. Opakované pokusy navázat lidský kontakt a prosbou o přijetí, rozbít zatvrzelost srdce, vyšli naprázdno. Co zbývá, kde je dokonalá radost, můžeme o ní ještě mluvit, když všechno tone v neproniknutelné noci věcí i srdcí?
„Inu, pokud zůstanu trpělivý a nerozhněvá mě to, tvrdím, že v tom je dokonalá radost a pravá ctnost a spása duše.“ Dokonalá radost, pravá ctnost, ba i spása by tedy měla spočívat v tom, že člověk zůstane trpělivý, zůstane v dobré náladě a nenahněvá se. V prvním okamžiku si pomyslíme, že jde o jakýsi stoicismus, že člověk má dokázat snést noc, chlad a hlavně odmítnutí od svých nejbližších, aniž by se ho to dotklo, že si má zachovat chladnou krev a vnitřní klid. Pokud to zvládne, mohl by si tak uvědomit vlastní vnitřní sílu – svou ctnost – a tiše se z ní radovat. Ale takový výklad by nebyl františkovsky. K radosti nevede to, že člověk statečné a trpělivě zvládl zkoušku. To by znamenalo, že se opírá o sobě, o své vítězství, o své vnitřní síly. A něco takového František rozhodně odmítá.
Zkouška – v našem příběhu tak dramaticky vykreslená – odhaluje, co je v člověku. A když je ukotven v Bohu, když si je vědom lásky, kterou ho Bůh zahrnuje, zkoušky se na něj mohou sypat jedna za druhou, může kvůli nim i křičet a naříkat, avšak něco hluboké a klidné v něm stále trvá. Může obstát, vydržet, nebýt zničen. Zdrojem radosti není fakt, že člověk snesl utrpení. Je to přesně naopak: radost, která je v něm již přítomna, umožňuje snášet utrpení. „Ve všem, co budeme trpět, si uchovejme pokoj ducha i těla, pro lásku našeho Pána Ježíše Krista.“ (Nap 15)
Ti, které při čtení – možná příliš povrchním – této slavné pasáže o dokonalé radosti okouzlila její lehkost a poetičnost, náš výklad jistě zarazí, avšak jde o text závažný: dokonalá radost, ta nejhlubší a nejneotřesitelnější, pokud v bolesti přímo nekoření a z ní nevychází, pak se na jejím pozadí alespoň odhaluje a projevuje a to nutně. Dokonalou radost, pravou ctnost a spásu duše dostávají jen ti, kteří následovali Pána v úzkosti, pronásledování, v opovržení a v hladu, v nemoci a v zkoušce a ve všem ostatním. Proto od něj dostali věčný život (Nap 6). František nám zde dává tvrdou a úžasnou lekci.