„Uvažuj, člověče, jakou vznešeností tě Pán Bůh obdaroval,
podle těla tě stvořil k obrazu svého milovaného Syna
a podle ducha na svou podobu.
A všechny stvoření, co jsou pod nebem,
svým způsobem slouží, poznávají
a poslouchají svého Stvořitele lépe než ty.
A dokonce ani zlí duchové ho neukřižovali,
Ale tys ho ve spolčení s nimi ukřižoval a dosud křižuješ,
když máš potěšení v neřestech a hříších.
Čím se tedy můžeš chválit?“ (Nap 5)
Tento text z Napomenutí začíná radostným zvoláním člověka, který poznal, že je úžasně vydařeným Božím dílem. Člověk by měl na sobě spočinout dlouhým extatickým pohledem, aby si uvědomil, jakou ohromnou velikost mu Bůh dal. Jeho tělo – a tady je František opravdu originální – je utvořeno na obraz těla Vtěleného Syna Božího. Když Bůh tvořil Adama, vtiskl mu fyzickou podobu toho, který měl přijít: svého Syna Ježíše. Avšak totéž platí o těle každého člověka. Mé tělo je novým otiskem Prvorozeného všeho stvoření (Kol 1,15) a můj duch je utvořen k podobě Otce i Syna.
Ježíš i jako pravý člověk dosáhl zbožštění. To znamená, že i jeho lidství se dostalo nad úroveň časnosti, dosáhlo věčnost a ta je stálou přítomností. Proto, ačkoliv se narodil v historickém čase, může být právem nazván jako „prvorozený všeho stvoření“, počátek všeho Stvoření, nejen jako Věčné Slovo, ale i jako Pravý člověk. Myslím si, že proto se i praotec Adam mohl s ním procházet v Ráji jako s velmi blízkým a pochopitelným přítelem. (Poznámka P. Bernardína)
Výzva: „Uvaž, člověče, jakou výjimečností tě Pán Bůh obdaroval, …“ je tedy určena i mně. Úžasná důstojnost člověka v celku jeho bytí, v těle i v duchu, je dána láskou Božího srdce. Náš Bůh chce za partnera bytost, která se mu navzdory své radikální odlišnosti, podobá. Této bytosti, nejdůstojnějšímu tvorovi, jak napsala svatá Klára, i když se odvrací od Boha, i když se ukazuje jako nevděčná a špatná, Bůh prokazoval a prokazuje samo dobro, „stvořil ji a vykoupil a jen On ji svým milosrdenstvím spasí.“ (NReg 23,8).
Když si pozorněji přečteme zprávu o stvoření, zjistíme, že při stvoření člověka se ukazuje něco, co bychom mohli nazvat zvláštním Božím příklonem, který je vyjádřen několika skutečnostmi. Jeho projevem je například Boží angažovanost na díle stvoření člověka. Zatímco při stvoření ostatních živých i neživých bytostí jsou dány příkazy zemi a moři, při stvoření člověka Bůh říká: „Učiňme člověka na náš obraz a podle naší podoby. Ať vládne nad rybami moře i nad ptactvem nebe i nad dobytkem a divokou zvěří a nad všemi plazy, co se plazí po zemi.“ (Gen 1,26)
Dále je to skutečnost, že člověk má být obrazem Boha. Má se jím stát. Je to jeho určení. Takhle to překládá i český ekumenický text: „aby byl naším obrazem“. Má být v stvořeném světě mluvčím a tlumočníkem Boha. Člověk je schopen „přetlumočit“ Ducha do těla, Boha – Lásku do hmoty. Stává se Božím obrazem natolik, nakolik žije Boží Slovo. Bůh se stává „viditelný“ a „pochopitelný“ světu prostřednictvím člověka. Člověk má posloužit Zjevení Boha – Lásky. Tato tradice se odráží i v označení, kterým východní křesťané označují svatých. Svatí jsou „přepodobný“, neboť dosáhli ideál obrazu.
Člověk má ve stvoření jedinečné místo: je „na Boží obraz“, ve své přirozenosti spojuje duchovní a hmotný svět, je stvořen „jako muž a žena“, Bůh ho ustanovil ve svém přátelství. Ze všech viditelných stvoření jedině člověk je schopen „poznat a milovat svého Stvořitele“, je „jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého“, on jediný je povolán, aby měl poznáním a láskou účast na Božím životě. Pro tento cíl byl stvořen a v tomto je hlavní důvod jeho důstojnosti.
Je třeba mít stále na zřeteli onu nanejvýš pozitivní vizi člověka jako obrazu Božího. Český ekumenický překlad Gen 1,26 říká: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem ..“ Podle tohoto překladu jde o poslání člověka. Člověk se má stát místem Božího Zjevení. Neviditelný a nepředmětný Bůh se chce dát poznat skrze člověka. Toto je poslání člověka, které mu Bůh neodňal navzdory lidskému pádu. K tomuto jsme pozváni. Toto je smysl Bohočlověčenstva. Celá příroda čeká na Zjevení se Synů Božích. (srov. Řím 8,19) Takový to měl být člověk od počátku a toto poslání mu zůstává, i když svou vinou padá a degraduje. A skutečně, text, který po tomto oslavném úvodu následuje, vynáší o chování člověka soud více než mírný.
„A všechna stvoření, co jsou pod nebem, svým způsobem slouží, poznávají a poslouchají svého Stvořitele lépe než ty.“ Všechno stvoření pod nebem; zvířata, rostliny, nerosty a jiné součásti přírody i svět jako celek, slouží svému Stvořiteli, znají ho, poslouchají ho. Je to zvláštní a zřídka slyšené tvrzení. Jak mohou stvoření, které nemají rozum ani svobodnou vůli, poznat Boha, sloužit mu a poslouchat ho? Jde jen o nepodloženou poetickou nadsázku, nebo je to spíše hluboká a přesná intuice pořádku světa, tajemných zákonů, kterým se podřizuje všechno, co existuje?
Po tomto dojemném a laskavém pohledu na svět pod člověkem, ve kterém se již rýsuje něco z „Písně bratra Slunce“, následuje srovnání, které pro člověka vyznívá nepříznivě; tento svět se podřizuje Bohu a poslouchá ho lépe než ty. Člověk je jediný obdařen chápavostí, jediný svobodný – a také jediný, kdo se může nezahrnout do harmonie podivuhodného plánu, který Bůh připravil a nabízí pro svou slávu i proto, aby byl člověk dokonale šťastný. Člověk je jediný, kdo se mu může vzdálit, vydat se jinou cestou, vedoucí do kdoví jakých propastí …
„A dokonce ani zlí duchové ho neukřižovali,
ale tys ho ve spolčení s nimi ukřižoval a dosud křižuješ,
když máš potěšení v neřestech a hříších.“
Tato pasáž, citovaná novým Katechismem katolické církve (č. 598), člověku ještě přitíží. Celé tvorstvo slouží Bohu, zná ho a poslouchá ho lépe než člověk. Je to jistě výčitka, avšak podmíněná, neplatí vždy a stále. Stává se, že i člověk slouží, zná a poslouchá. Obvinění, které zde František vznáší, je krajně vážně: „ukřižoval si Stvořitele a dále jej křižuješ!“ Ukřižovaný Ježíš je zde bez jakéhokoliv přechodu ztotožněn s Pánem a Bohem, Stvořitelem. A kupodivu těmi, kdo nesou prvotní odpovědnost za vraždu Krista, nejsou démoni. Ti vystupují spíše jako komplicové ve zločinu, který zosnoval člověk. Jedině člověk je schopen materiálně projevit dobro i zlo. Duchové tak mohou konat v materiálním světě jedině naším prostřednictvím.
František zde odvážné ruší pojem času. Text se obrací na lidi všech dob i na mě dnes. Zúčastnil jsem se jako zodpovědný aktér při ukřižování. Ještě dnes můj hřích prodlužuje pašije. Jistě! Nejde o fyzickou účast. Krista křižuji svou zálibou v neřestech a hříších. Záliba v neřestech a hříších ve Františkově slovníku znamená, že se uzavírám v sobě, v iluzi, že si stačím a že sám sebe buduji, zatímco ve skutečnosti takto zahazuji svou pravou podstatu a to k újmě nejen své, ale i druhých a Boží. Sv. Augustín charakterizuje hříšníka slovy: „homo incurvatis in se“ – člověk uzavřen do sebe, zkroucen do sebe.
Hřích není jen překročení nějakého absolutisticky daného zákona, kterým by se člověk stal před Bohem přestupníkem. Pokud hřích Boha zraňuje, pokud znovu přibíjí Krista na kříž, je to proto, že podkopává a ničí samého hříšníka. Boží zákon můžeme chápat jako návod na svou existenci. Pokud ho překračuji, ničím především sám sebe. Bůh nemůže snést pohled na to, jak se jeho obraz, jeho Zjevení, milované věčnou láskou, ničí. Sebeničení – často nevědomé – hříšníka, lapeného do svůdných a komplikovaných osidel jeho neřestí, bolí Boha stejně – ba více – než člověka. Křižování Páně (ve spolčení se zlými duchy …) znamená způsobovat tomu, „který nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů …“ (Zjev 1,5) rozjitření rány, rány neopětované, odmítnuté lásky.
„Čím se tedy můžeš chlubit?“
Na tuto otázku by se dalo odpovědět, že slávou člověka je být obrazem a podobou Boha, Otce i Syna. František tomu rozhodně přisvědčuje. Avšak zde nejde o přijaté dary, ale o jednání, ke kterému by měly vést. A nečinnost, lidský to hřích a příčina smrti Lásky, nemůže nahradit ani vzdělání ani krása ani bohatství, ba ani dar konat zázraky.
„Kdybys byl tak chytrý a moudrý,
že by si ovládal veškerou vědu
a dokázal by si vyložit všechny jazyky
a pronikat nebeské věci,
přece se ničím z toho nemůžeš chlubit.“
V podtextu tohoto úryvku zaznívají Pavlově verše o různých charismatech a jejich podřízenosti lásce (1 Kor 12,28; 13,2). František zná a vyjmenovává mnohé stránky rozumu: důvtip (chytrost), zralost života a úsudku (moudrost), různé znalosti (věda). K nim připojuje duchovní dary: výklad jazyků a teologický bystrozrak (pronikat nebeské věci). Člověk, který tyto hodnoty má a jak hodnoty jsou zde představeny, se jimi přesto nemůže chlubit, neboť zlí duchové mají dokonce vyšší poznání než lidé:
„Vždyť jediný zlý duch věděl o nebeských věcech
a ještě dnes ví o věcech pozemských více než všichni lidé dohromady …
Stejně, kdyby si byl hezčí a bohatší než všichni ostatní
a kdyby si třeba zázraky konal a ďábly vyháněl,
to vše je proti tvé přirozenosti a nijak ti to nepatří
a ničím z toho se nemůžeš chlubit.“
Po hodnotách spojených s rozumem, přicházejí další, stejně pozitivní: tělesná krása – je to jediné místo, kde o ní František mluví, a zjevně si ji váží – a bohatství, tedy vše, co člověk má. Na závěr a jako vyvrcholení se objevuje dar konat zázraky, dokonce i vyhánět zlé duchy, jako kdysi apoštolové (Lk 10,17-20). Nicméně, stejně jako Pán v Lukášově evangeliu vybízí učedníky, aby se neradovali z toho, že se jim podrobují zlí duchové, neboť to nekonají oni, ale Bůh, také František opakuje s naléhavostí téměř krutou:
„To všechno je proti tvé přirozenosti a nijak ti to nepatří
a ničím z toho se nemůžeš chlubit.“
Klíčový je zde výraz: „to všechno ti nijak nepatří“. To, co člověk od Boha přijal a přijímá, to znamená všechno: inteligenci, tělesnou krásu a sílu, duchovní dary …. je jistě v něm a utváří ho to. Avšak člověk není svrchovaným a nezávislým majitelem těchto hodnot. Je jako potok, který teče, dokud mu pramen dodává vodu.
František se zde s ostrou duchovní pronikavostí dotýká samého kořene lidského hříchu. Ten spočívá v tom, že člověk se už nechápe jako boží dílo, jako přijatý a na Bohu závislý dar, ale zmocní se dober, které dostal, žárlivě je drží, má se za jejich vlastníka, chlubí se jimi. Jistě to souvisí s pokušením, které František znal u sebe i u jiných duchovních lidí: založit své sebepřijetí, jakož i přijetí Bohem a druhými na darech, které ale nejsou ze mě.
Vlídný, laskavý, bratrský František tak najednou tlačí člověka ke zdi, zbavuje ho vší domýšlivosti, zanechává ho prázdného a nahého. A jeho odpověď na výše položenou otázku nám vyráží dech: „Nicméně hle, čím se můžeme chlubit: svojí nemohoucnosti a tím, že denně neseme svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista“.
František pochopil, že jediné, co má člověk vlastní, je jeho úděl stvoření, který z něj dělá bytost omezenou, pomíjející, smrtelnou, schopnou zla. Chlubit se tím rozumí přijímat tento fakt, uznat, že jsem chudý a že musím žebrat, a že právě proto jsem přístupný a vydaný plnosti Božího milosrdenství a slitování. A to tím spíše, že na tíži nesčetných lidských ubohosti, na tento těžký kříž, nejsem sám. Od okamžiku, kdy ho Bůh v osobě svého Syna Ježíše, který ve všem přijal lidský úděl, vzal na sebe, se stal Svatým Křížem.