Duchovní znechucení
Nemocný člověk cítí odpor k jídlu. Něco podobného se objevuje i v duchovním životě. Po dědičném hříchu se naše vůle naklonila ke zlu. Tedy můžeme říci, že přirozeně, bez zásahu Boží milosti, nám zlo chuti více než dobro. Vzniká v nás nechuť ke všem pobožnostem, odpor k myšlenkám a řečem o Bohu. Tento stav může být i zaviněný. Ten, kdo soustavně dává přednost jiným věcem před Bohem, nemůže pocítit zvláštní přitažlivost k modlitbě, k návštěvě kostela, ke svátostnému životu. Stará zkušenost nám potvrzuje, že nikdy nás zvlášť neláká to, co nemilujeme, co děláme nedbale a povrchně, do čeho se nevžijeme celým srdcem. Nechuť a odpor ke zbožnosti se však často projevuje i u těch, kteří se s velkou horlivostí dávají do Boží služby.
Pokud jdou dva lidé pospolu a jeden jde rychleji, druhý zůstane pozadu. Podobné rozdvojení vzniká i v člověku. Vůle spěchá, chce co nejrychleji uskutečnit všechno dobré. City a náklonnost mají větší setrvačnost, zaostávají pozadu, někdy se dokonce vzpírají. Je to pocit jakési prázdnoty, podobné jakou prožívá člověk, který odchází ze starého domova a nový ještě nenašel a nedosáhl. Sv. Kateřina z Janova píše ve svém traktáte „O očistci“: „Zdá se mi, jakoby se můj duch odcizil všemu, co ho může posílit nebo potěšit. Netoužím ani po duchovním ani po světském …“ Světice se domnívá, že podobný stav zažívají duše v očistci. Pokud ho zažíváme už tady na zemi, má přesně tentýž význam: očištění našich duši. Snad bychom mohli tento stav přirovnat k tomu, co prožívali apoštolové po smrti Páně, mezi Vzkříšením a Sesláním Ducha Svatého. Jakési mezi stádium, které je ale nutné. Potřeba pustit staré, abychom mohli přijmout nové. Potřeba zemřít tomuto světu, abychom mohli žít novému světu.
Tato nechuť se vyskytuje v různých formách. Obecně ji nazýváme neútecha nebo lépe bezútěšnost. Počáteční stav se označuje také jako „suchopár“, „suchost“, „poušť“, „opuštěnost“. Sv. Jan od Kříže popisuje dvojí „noc“: „noc smyslů“ a „noc ducha“. Suchopár a nechuť odpovídá tzv. „noci smyslů“. Pocit naprosté opuštěnosti odpovídá „noci ducha“. Podobně jako jsou změny v přírodě spojené obtížnějšími obdobími, tak je i růst duše protkávaný bolestnými obdobími. Podle Jana Taulera předchází skutečnou duchovní změnu dvojí „zima“.
Sv. Ignác říká: „Neútechou nazývám pravý opak třetího pravidla (když hovoří o útěše), jak temno v duši, zmatek v ní, hnutí k nízkým věcem a pozemským, neklid z různých znepokojeni a pokušení, hnutí směřující k nedůvěře, stav bez naděje, bez lásky, když se duše cítí zcela líná, vlažná a jako odloučená od svého Stvořitele a Pána.“ Neútechy známe z běžného života jako pocity lenosti, nechuti, odporu a pod. Jsou to obyčejně proměnlivé nálady, chvilkové ale i déle trvající. V životopisech svatých se dočteme o těžkých zkouškách, které vyžadují až heroické sílu.
To, co nám píše např. sv. Jan od Kříže o „temné noci, plné úzkosti“, bylo všechno osobně prožité. Sv. Jana de Chantal přežila tři roky těžkých vnitřních zkoušek, z nichž se jen postupně a pomalu dostávala pod duchovním vedením sv. Františka Saleského. I sv. Terezka Ježíškova si povzdechla během svého života v karmelitánském řádu, na který se tak těšila: „Byl tady můj Ženich, který je ale Ženich slz a ne úsměvu.“ Zdálo se jí, jakoby mezi ní a nebem byl zeď „čím dál vyšší a čim dále neproniknutelnější.“ Ještě ráno před smrtí si šeptala: „Je to pravá agonie, ve které není ani trošku útěchy. Nikdy bych si nebyla myslela, že je možné tolik tapet.“ Sama sebe prožívala jako nejposlednější bezbožnou hříšnici. Sv. Filip Neri říkával: „Život duchovního člověka je útěcha, pak zkouška, pak zase zkouška a nová útěcha a pak zase zkouška.“
Těžší je tento pocit opuštěnosti, pokud se k němu připojí zdání, že nás Bůh trestá, že nás stíhá jeho spravedlnost. Takto například zareagoval Páter Pio na svou stigmatizaci: „Bože, spravedlivě jsi mě potrestal!“ Sv. Terezie Velká píše v takovém okamžiku: „Měla jsem pocit, že jsem tak špatná. Zdálo se mi, jako bych byla právě já příčinou všech hříchů, všeho zla a všech bludů, které zaplavují svět.“ Dále pokračuje: „Taková zkouška duši rozdělí, zdá se, jakoby zcela zmizela její jednota.“
Nejtěžší stupeň opuštěnosti však stíhá některé vyvolené duše. Shledají, jakoby je Bůh zavrhl a navždy se od nich odvrátil. Během svých studií v Paříži prožíval delší dobu tento stav sv. František Saleský. Olier píše v deníku, že si připadal jako Jidáš, proti které mu se postavili všichni andělé a svatí.
Jak se zachovat v bezútěšnosti?
Abychom zaujali správný postoj, musíme si nejdříve uvědomit, jaký má původ naše bezútěšnost. Starší spisovatelé říkají na prvním místě o démonech. Ale existují i přirozené důvody.
Chuť a nechuť k modlitbě vzniká velmi často ze zcela přirozených motivů. Např. v místě, kde se modlíváme je buď velká zima nebo přespříliš teplo. Stačí změna vnější okolnosti a znovu se budu rád modlit. Rovněž záleží na tělesné dispozice (únava, nemoc, svěžest), od charakteru (optimistické a pesimistické sklony). Rovněž záleží od psychologické situace mého životního prostředí, zda mám na někoho vztek, nebo cítím napětí ve vztahu k nějakému člověku. Jsou lidé, kteří si nedokáží zorganizovat svůj denní program, svou práci i svou modlitbu, a proto bývají plni neklidu. Modlí se špatně a nedbale, pak je to netěší. V práci přemýšlejí nad kostelem a v kostele jsou zase v práci. Ti, kteří se naopak modlit vědí, dělají to rád. To však jak víme, nadpřirozené vlivy nevylučuje.
Protože bezútěšnost nás odvrací od povinnosti k Bohu a navádí nás hledat potěšení v nízkém a smyslovém, mravně závadném, tvrdí asketický autoři, že pochází od ďábla. Proto se jí nesmíme poddávat. Ďábel se zde chová jako žába v pohádce, která sedí na prameni a zabraňuje tomu, aby přišlo osvěžení, nebo jako oblak, který brání jasnému slunci, aby mohlo zasvítit do naší duše, ačkoli slunce nikdy nepřestává svítit. První myšlenka, která se člověku při neúteche vnucuje je: „Nechej všechno!“ Sv. Ignác znovu vyslovil jednu velmi moudrou zásadu: „Nikdy nedělat změnu v době neútechy, byt naopak pevný a stálý v předsevzetích a rozhodnutích“.
Tím, že neměníme svá předsevzetí, ovšem nejlépe měníme sami sebe, stáváme se pevnějšími a vytrvalejšími. A tuto stálost je třeba ještě více posílit. Pokud naopak cítíme odpor k modlitbě, raději u ní zůstaňme o chvíli déle. Pokud říkáme, že neútecha pochází od ďábla, z toho nevyplývá, že by z ní musela plynout jen škoda. Vždyť i Bůh zlo připouští tehdy, když z něj může vzejít větší dobro.
Pokud se jedná o neútechu, píše sv. Ignác, že ji Bůh připouští z trojího důvodu: jako trest – jako zkoušku – anebo jako naučení. Býváme totiž „vlažní, líní, nedbalí v duchovních cvičeních a tak se nám duchovní útěcha vzdaluje pro naše chyby.“ Bůh nás také zkouší: „co jsme a jak daleko až dokážeme jít v jeho službě a chvále i bez velké odměny útěchy a mnoha milosti“.
Konečně nám všem velmi poslouží poznání a zkušenost, „že není v naší moci, abychom dospěli k vroucí zbožnosti a udrželi si ji, ale že všechno je milost a dar od Boha.“ Je tedy neútecha dobrý lék proti domýšlivosti, škola trpělivosti, důvěry v Boha.“ Kdo se nacházíš v neúteche, uvažuj, jak tě Pán zanechal na zkoušku jen při tvých přirozených mohutnostech, aby si odporoval různým útokům a pokušením nepřítele. Můžeš obstát jen s Boží pomocí, která zde vždy je, i když ji vůbec nemusíš pociťovat … Kdo se nacházíš v bezútěšnosti, snaž se o to, aby si vytrval v trpělivosti, postav se na odpor potížím a mysli na to, že budeš skoro potěšen útěchou ….“
Ještě uvedu příklad ze života sv. Františka z Assisi:
Jako při modlitbě přemáhal roztržitost.
Pokládal za velkou nedokonalost, když ho někdy při modlitbě obtěžovali marnivé představy. Když se mu něco takového přihodilo, spěchal se z toho vyzpovídat, aby to co nejdříve napravil. Tímto tvrdým úsilím se tak očistil, že ho podobně „mouchy“ jen velmi zřídka propadali. Ráz v postní době si zhotovil ve volné chvíli nádobku. Když se modlil dopolední hodinku, zatoulaly se mu oči k nádobce a spočinuly na ní. A pocítil, že to vnitřnímu člověku brání ve vroucí a soustředěné modlitbě. Byl zarmoucen, že byl hlas srdce, který proniká až k sluchu Božímu, přerušen. Po ukončení modlitby řekl tak, aby to bratři slyšeli: „Tento neužitečný výtvor k sobě při modlitbě obracel mého ducha. Obětuji ho Pánu, jehož oběti překážel.“ Po těchto slovech uchopil nádobku a hodil ji do ohně. Řekl: „Musíme se stydět, že se při modlitbě necháváme odvracet neužitečnou roztržitostí, když oslovujeme velkého Krále.“
Chvála duchovní radosti a zlo sklíčenosti.
Světec své bratry často ujišťoval, že duchovní radost je nejjistějším prostředkem proti nástrahám a lstím zlého ducha. Říkával totiž: „Ďábel nejvíce jásá, když může Božímu služebníku vyrvat radost ducha. Nosí s sebou prach a podle libosti ho hází do záhybů svědomí, aby pošpinil čistotu svědomí a ryzost života. Pokud je však srdce naplněno duchovní radostí, marně stříká had svůj jed. Zlí duchové nezmohou nic proti Kristovu služebníku, když ho zastihnou plného svaté radostnosti. Pokud je však mysl malátná, bez útěchy a smutná, snadno se stane kořistí smutku nebo marných radovánek.
Proto se světec snažil žít radostně a zachovat si pomazání ducha i olej radosti. Bedlivě se vystříhal každé sklíčenosti, jako by to bylo největší zlo. Jakmile zpozoroval, že vstupuje do jeho duše, rychle se ponořil do modlitby. Říkával totiž: „Božího služebníka mohou některé věci zmást, ale pak se má rychle ponořit do modlitby a před Nejvyšším Otcem setrvávat tak dlouho, až se mu zase vrátí radost ze Spásy. Pokud setrvá v zádumčivosti, těžkomyslnosti, upevni se v něm ono babylónské zlo, které srdce rozhlodá jako rez, pokud nebude brzy slzami vyhlazené.“