Dvojznačnost vnitřních zážitků
První zkušenost, která sv. Ignáce překvapila, byla různost a intenzita vnitřních zážitků. Co všechno člověku neprojde hlavou ve chvíli ticha! Být sám, to je jako být na širém moři. Tam je vítr silnější, než v přístavu. Ti, kteří se dají do duchovních cvičení, skutečně začnou být zmítáni „různými duchy“. Cítí chvíli nadšení nebo znechucení. Je to neklamná známka, že dělají exercicie dobře.
Jak se na takové vnitřní zážitky dívají lidé, kteří ještě nemají zkušenost v duchovním životě? Stane se snadno, že považují za dobré všechno to co jim škodí. Podobají se rozmazlenému mládenci, kterému se zdají dobří všichni ti, kteří mu pochlebují, a zlí se mu zdají všichni, kdo ho napomínají. Aby nepodlehl této slabosti, stanovil si Ignác první pravidlo, které pochází z prosté a jednoduché úvahy, řekli bychom: ze zdravého selského rozumu: „Kdo to s námi myslí dobře, pomáhá nám, když jdeme správně. Kdo nám chce škodit, dodává nám odvahu, když jdeme po špatné cestě.“
„U osob, které jdou od jednoho těžkého hříchu do druhého, má nepřítel obvykle ve zvyku, že jim předkládá zdánlivé potěšení. Představují si smyslné radovánky a rozkoše. Tím je lépe udrží a dokonce způsobí, že ještě pokročí v neřesti a hříchu. U těchto osob působí zase dobrý duch opačně. Znepokojuje je, působí výčitky svědomí mravním soudem rozumu.“
„U osob, které se usilovně očišťují ze svých hříchů a postupují od dobrého k lepšímu ve službě Boha, našeho Pána, je tomu zase opačně než v prvním případě. Zlý duch nedělá nic jiného, než že vyčítá, zarmucuje, klade překážky, znepokojuje klamnými důvody, aby člověk kupředu nepostupoval. Dobrý duch naopak dodává mysli sílu, útěchu, slzy, vnuknutí, klid. Vše usnadňuje, odstraňuje překážky, aby člověk pokročil kupředu v konání dobra.“
Pravidlo samo se zdá zcela samozřejmé. Hluboké pravdy jsou nakonec vždy jednoduché. Jde jen o to, abychom si je skutečně uvědomili. Zde jde o jeden ze základních životních postojů, namířených přímo proti tomu, co by se dalo nazvat „duchovním materialismem“. Slaboch se dokáže rozhodnout jen podle toho „jak se cítí“. Pravidla sv. Ignáce předpokládají opak. Hodnota psychologických reakci se dá posoudit až na druhém místě, až podle toho, k čemu jsme se svobodně rozhodli, k dobru nebo ke zlu. Nejdříve si musíme být jistý, jaký je náš mravní postoj: pak až můžeme vědět, jak se máme dát ovlivnit vnitřními psychologickými zážitky: které mají dvojí tvář, dvojí cenu, pocházejí od dobrého nebo zlého ducha.
Rozpoznávání myšlenek podle způsobu, jak přicházejí. Lidí známe po řeči, nejen podle toho, co říkají, ale i podle způsobu vystupování, zvuku tónu, výrazu. Čím větší má někdo s lidmi zkušenost, tím více vycítí tyto rozdíly a odhadne druhého člověka už podle prvního dojmu. Cosi podobného se vyskytuje i při rozeznávání duchů. Jsou to pravidla objektivně: některé myšlenky jsou vždy zásadně špatné, např. pýcha, nenávist a pod., jiné mohou být dobré, nebo špatné, např. horlivost k napomínání jiných, šetrnost s penězi. Jsou k dobru nebo ke zlu? Opravdu to známe až podle výsledků. A přece, už od počátku, se zlo prozradí jakýmisi nenápadnými známkami.
Sv. Ignác z Loyoly si o tom zaznamenal několik zkušenosti. Je přesvědčen, že se zde může dopracovat k jemné intuici, k citu rozpoznávat okamžitě. Jak se rozpozná, že zaklepal na brány srdce Bůh sám a jeho milost? Píše sv. Ignác: „Jedině Bůh, náš Pán, má moc, dát duši útěchu bez předchozí příčiny. Jen Stvořitel totiž může do duše vstupovat a z ní vycházet, působit v ní hnutí a vést ji cele k lásce ke své Božské velebnosti. Když říkáme „bez příčiny“ máme na mysli, že se tak děje bez předchozího dojmu nebo poznatku …“
I sv. Bernard si všiml, že nás někdy vnitřní radost ovane jakoby z hloubky, jindy se nás jen jakoby zvenku dotýká. Pro tu, která jde z hloubky, těžko hledáme důvod. Jsme například plní smutku, není nic kolem nás nebo v nás, co by mohlo být dostačujícím psychologickým důvodem radosti, která nás pronikla jakoby znenadání. Je to „pokoj, který svět nemůže dát“. Sv. Bernard je přesvědčen, že taková radost pochází od Boha: „Anděl se k nám přibližuje tím, že nám dobro vnuká, ale neproniká až na dno duše, na to místo, kde je přítomen sám Bůh. Jen On tam rozlévá své světlo a city, které nám chce dát, nebo lépe řečeno, proniká tam On sám a chce, abychom měli účast na něm samém.“ Sv. Tomáš to dokazuje scholasticky: „Pro vůli nemůže být rozhodující nic vnější. Bůh však nám není zcela vnější. On naši duši stvořil. Stvořil naši vůli, která usiluje (snaží) o všechno dobré.“ Tím „vším dobrem“ však je Bůh sám.
A jak rozpoznat působení dobrého nebo zlého ducha? Ti nemohou způsobit útěchu, jen skrze nějakou vnější okolnost, nebo skrze představu. Taková radost má tedy vždy nějakou příčinu. Tuto zkušenost udělal sv. Ignác, když studoval v Barceloně latinu. Byl tehdy velmi nadšený pro Boží Slávu a chtěl něco vykonat pro Boha. Stačila mu vzpomínka na Boha a už celý hořel. Tato myšlenka na Boha ho často propadala při studiu a její výsledek byl „ubohá znalost gramatiky“. Bylo mu těžko tomu uvěřit, ale nakonec to uznal, že i myšlenka na Boha není vždy od Boha. Zlý duch využil tuto příčinu, aby ho odvedl od povinnosti „zbožným“ nadšením, které mělo původ v živé představivosti budoucí práce. Aby se v budoucnu tomuto klamu vyvaroval, stanovil si Ignác toto pravidlo: „Pokud existuje předchozí příčina, může způsobit v duši útěchu tak dobrý jako i špatný anděl, ovšem k opačnému konci (výsledku).“ Pozná se to až podle výsledku, jak poznáme nesprávnost cesty podle toho, kam jsme došli.“
Jak se strom poznává podle svého ovoce, tak i poslední hodnocení útěchy spočívá v tom, co vlastně dala pro duchovní život. Přinesla užitek nebo škodu? Na tuto otázku si musíme sami, po určitém čase, odpovědět, abychom věděli, jak se zachovat v budoucnosti. Je proto nutné stále kontrolovat stavy útěchy, i když se to všechno zdá jako dobré a svaté. Je to stav složitý. Ne všechno, co dobře začíná, i dobře končí. Rozhodně je podezřelá vnitřní spokojenost, když se k ní přimíchala samolibost, tvrdost, neústupnost, i když se navenek zdá, že povzbuzuje k vytrvalosti v dobrém. Kdo své vlastní myšlenky sleduje a zkoumá, naučí se mnoho z vlastní zkušenosti. Ta je zde nesrovnatelně cennější než teoretická pravidla a návod. A přece několik takových zkušeností si sv. Ignác zaznamenal ve formě přirovnání. Jsou prosté, ale výstižné. Nepotřebují ani komentáře, proto uvedeme přímo text:
„Náš nepřítel si počíná jako žena. Jako ona i on je slabý a rád se dělá silným. Když se žena hádá s mužem, je tomu tak, že ztratí odvahu a dá se na útěk, když se jí muž rázně postaví. Pokud začne utíkat on a ztrácet odvahu, je vztek, pomstychtivost, zuřivost a ženská jedovatost skoro bezmerná. Právě tak ochabuje, ztrácí odvahu, náš nepřítel, jeho pokušení mizí, když se ten, kdo se cvičí v duchovních věcech, rázně postaví a když koná pravý opak. Pokud začne mít strach a ztrácí odvahu, během pokušení, není na zemi tak zuřivé šelmy, jako je nepřítel lidské přirozenosti. V zuřivosti sleduje svůj prokletý cíl.“ (Přirovnání ke psu)
„Nepřítel si počíná jako záletník, který chce zůstat v tajnosti a neprozrazený. Když záletník mluví s nekalým úmyslem a svádí dceru dobrého otce nebo ženu dobrého manžela, chce, aby jeho slova a namlouvání zůstaly utajeny. Náramně se mu však protiví, když dcera otci nebo žena manželovi prozradí jeho záletné slova a ničemný záměr. Snadno si totiž vypočítá, že se započatým dílem nepochodí. Stejně nepřítel lidské přirozenosti si přeje, aby byly přijaty a zachovány v tajnosti hanebnosti a namlouvání, které předkládá spravedlivé duši. Když je ona však prozradí svému dobrému zpovědníkovi nebo jiné duchovní osobě, která jeho klamy a úskoky rozpozná, náramně ho to tíží. Vypočte si totiž, že se započetím úskoky již nepochodí, protože jeho podvody vyšly najevo.“
„Nepřítel si počíná podobně jako vojenský velitel, který by rád něco dobyl a vyplenil. Když se vojevůdce a velitel vojska utáboří, začne studovat opevnění, zkoumá plán pevnosti a pak na ni zaútočí z nejslabší strany. Právě tak obchází nepřítel lidské přirozenosti a přezkoumává všechny naše ctnosti božské, základní i mravní. Napadne nás a snaží se nás dostat do své moci tam, kde našel, že jsme, pokud se jedná o věčnou spásu, slabší a ubožejší.“
„Duše těch, kteří postupují od dobrého k lepšímu, se dobrý anděl dotýká jemně, lehounce a lahodně, jako vodní kapka, která proniká do houby: zlý duch se jí dotýká zhurta, s hlukem a nepokojem, jako když kapka vody pleskne na kámen. Těch, kteří podstupují od špatného k horšímu, se dobrý i zlý duch ovšem dotýká opačně. Důvod je ten, že stav duše je andělům buď opačný nebo podobný. Když je opačný, vnikají s lomozem, dají se pocítit, postřehnout. Ale když je stav duší podobný, vstupují mlčky jako do vlastního domu, otevřenými dveřmi.