Podle J. de Guiberta je rozlišování duchů jakýsi nadpřirozený instinkt: ti, kteří ho mají, rozpoznají intuitivně, přímým poznáním, myšlenky a sklony, zda pocházejí nebo nepocházejí od Boha. Dar umět rozlišovat je zvláště potřebný těm, kteří vedou duše. Mnohým světcům zpovědníci nevěřili (např. sv. Grignonu z Monfortu, sv. Margitě Marii Alacoque …. ) nedokázali rozeznat pravost zvláštních Božích darů. Zkušenost církve nám ukazuje, že tato nedůvěra je oprávněná, protože je zde stále nebezpečí klamu. Ale přesto Boží vnuknutí je dar a nesmí se odhodit: platí však i naopak: špatné vnuknutí je nebezpečí, kterému se nesmíme vydávat.
V životě je velmi často nutné volit ihned, mezi několika možnostmi, vybrat si jednu cestu. Někdy váháme. Nejde jen o to, co se zdá výhodnější, ale máme se často rozhodnout mezi dobrem a zlem, nebo někdy i mezi dobrým a lepším. V bibli často čteme o takových rozhodnutích, na kterých závisí nejen budoucí život Abrahama, Jozua, Davida, ale i celé dějiny Spásy, osud Božího lidu. Tyto biblické rozhodnutí vypadají navenek jednoduché, někdy téměř náhodné. Mají však v sobě cosi zvláštní. Tak např. Abrahamovi není jasné, zda je lepší zůstat v Mezopotámii, nebo jít hledat novou vlast. Nová cesta se před ním jeví tajemná, temná a neznámá. A přece je zde určitá jistota v tom, že ho volá Bůh.
Za tímto Božím voláním jdou všichni proroci. Z počátku ho obyčejně slyší jasně. Ale pak se v nich ozve i jiný hlas, hlas hříchu, volání zlého ducha, který jim předkládá jiné návrhy, zmítá jimi, chce se jejich zmocnit. V SZ se tedy často hovoří o dobrém, Božím duchu, a o duchu zloby, který napadá člověka. Tak např. prvního izraelského krále vedl Boží Duch. Po aktu neposlušnosti vůči Bohu ho však napadá zlý duch a učinil z krále nesnesitelného tyrana (zrov. 1Sam 16,14-23: „Duch Hospodinův odstoupil od Saula a přepadal ho zlý duch od Hospodina.“ Saul šel stále více a více do prohlubující se melancholie a deprese. Z toho pramenil vztek v jeho chování.
V nejstarších textech bible se setkáváme se zvláštní zkušeností. Bůh mluví obyčejně první, na počátku. A až tomu, kdo neposlechne, posílá za trest hlasy jiné, aby ho zmátli a uvedli na scestí. Jejich vliv je obyčejně tak silný, že jim člověk nedokáže odporovat. Potřeba rozlišovat a volit mezi nimi se začíná pociťovat zvláště v době proroků. Objevují se totiž proroci praví, kteří mluví pod vlivem Ducha Božího, a proroci falešní, kteří vydávají za Boží hlas své vlastní myšlenky a touhy. Zvláště to vidíme v případě proroka Jeremiáše. Není snadné rozpoznat, kterému prorokovi se má věřit. Je třeba uvážit, jaké je jeho učení, mravy, zkušenost a jaké znamení dělá.
Nauka o dvojím duchu byla židům doby Kristovy známá a obvyklá. Vyskytuje se často v apokryfech SZ. V Kumránských textech se čte návod jak se dá mezi nimi rozlišovat. Evangelia nehovoří o rozlišování duchů teoretický, ale praktický učí cestu Spásy – Ježíš vyháněl zlé duchy a kázal apoštolům, aby dělali totéž. Evangelia pak ve svých textech dávají rady jak se vyvarovat špatného. Apoštolové pozdější tyto zásady rozvinuly.
Podle sv. Pavla je umění rozlišovat duchy jednou z charismat, darem Ducha Svatého, který se v církvi projevuje (zrov. 1Kor 12,10. „jinému rozlišování duchů“). Komu je dána, ten projevuje jen ve větší míře vlastnost, která je potřeba každému křesťanu, aby dokázal rozeznávat to, co je lepší. (zrov. Řím 2,18: „vyučován zákonem dovedeš rozpoznat, na čem záleží.“) „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (zrov. Řím 12,2) Ve zvláštní míře mají tuto schopnost ti, kteří mají dar prorokovat – mluvit z vnuknutí (zrov. 1 Kor 14,1)
Podle jakých kritérií se rozpozná, že některé vnuknutí je dobré? Ukáže to zkušenost, výsledek. To, co vede k dobrému, k duchovnímu užitku církvi (zrov. 1 Kor 14,4), je jistě dobré. Dobré vnuknutí přináší světlo, mír, odvahu ke snášení protivenství, rozmnožuje lásku, vede k tomu, abychom všude a ve všem vyznali Ježíše: „Nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán,“ leč v Duchu Svatém.“ (1 Kor 12,3).
Nejpřesnější a nejvýstižnější mluví o rozlišování duchů mezi apoštoly sv. Jan. Ví, že se ve světě stále projevuje dvojí myšlení: duch pravdy a duch zloby. Píše proto křesťanům: „Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa.“ (1Jan 4,1) Sv. Janovi se nezdá příliš obtížné rozlišit je. Dobrý duch se rozpozná podle Božích přikázání a podle Ducha Lásky: „Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra.“ (1Jan 3,10)
Rozlišování duchů je jedno z charakteristických témat patristické literatury. Otcové si často kladli otázku o původu myšlenek, které se objevují ve vědomí člověka. Podle Origena může myšlenka pocházet ze čtyř různých oblastí: buď je z našeho srdce, t. j. vzpomínka nebo úvaha, nebo nám ji vnukl zlý duch, nebo Bůh nebo anděl. Jak se dají tyto různé sféry rozpoznat? Základní pravidlo je jednoduché: Výsledek díla prozrazuje zdroj a původ. Dobří duchové nabízejí k dobrému, zlí ke špatným skutkům. Není však lehké, poznat hned na začátku, kam myšlenka povede. Přesto máme v sobě jakýsi cit, který nás varuje. I lidé nám často radí a přece nevěříme každému. Víme rozlišit podle tónu hlasu, zda je upřímný nebo ne.
Něco podobného můžeme pocítit při vnuknutí ducha. Sv. Cyril Jeruzalémský podává ve svých katechezích živý popis, jako např. duch nečistoty vniká do člověka „jako vlk žíznící po krvi“. „Přichází divoce, rozbouří smysly, zatemní poznání … člověk tápe v temnotách, má oči otevřené a nic nevidí, zmítá se a třese.“ Úplně jiným způsobem přichází Duch Svatý: „Jeho příchod je sladký, jeho dílo příjemné, jho snadné. Paprsky světla a poznání ho předcházejí. Přichází s city pravého přítele …. Duše má více světla, než by sama mohla dosáhnout, vidí to, čemu předtím nerozuměla …“
Mezi nejstaršími spisovateli je v rozlišování duchů nejlepší Kasián. Ví, v jakém nebezpečí jsou především mladí lidé. Vrhají se do činnosti, kterou považují za svatou a odcizují se právě tímto vnitřní dokonalosti. Také sv. Řehoř Veliký upozorňuje, jak bývá těžko rozlišit to, co je skutečně dobré a co jen zdánlivě: „Často připisuje člověk Božímu hněvu to, co je dar milosti a často považuje za milost něco, co ve skutečnosti pochází z Božího hněvu.“ Tento klam nevzniká jen proto, že samotné rozlišování není snadné, ale hlavně proto, že se satan rád vydává za anděla světla (zrov. 2Kor 11,14) Na nebezpečí této iluze upozorňuje Diadochus: „Pokud začíná naše mysl cítit útěchu Ducha Svatého, hned i satan těší duši pocitem klamné náklonnosti v odpočinku, když podlehneme vlivu spánku.“
Rozlišování duchů mělo zvláštní místo v osobním vývoji sv. Ignáce z Loyoly. Ohlasem toho jsou stručné, ale výstižné poznámky z knížky exercicie. Když ležel ještě jako raněný voják na venkovském hradě, četl z dlouhé chvíle vše, co mu přišlo pod ruce: rytířské romány i Život Krista a životy Svatých. Po tmě pak nad tím vším přemýšlel a oddával se fantazii. Představoval si, že je sám rytířem, který bojuje s šátkem od krásné dámy, nebo že jde pěšky do Jeruzaléma jako sv. František, o chlebu a vodě. Ani jedno, ani druhé neodpovídalo jeho realitě, vždyť ležel se zlámanou nohou. Přesto si všiml, že ty myšlenky nejsou stejné a nepůsobí na něj stejně.
Sv. Ignác byl jižan, měl obrazotvornost velmi živou. Když si v duchu vykreslil nějaký obraz, měl z toho velkou radost a zapomínal na vše ostatní. Ale pak se obraz rozplynul, snění přestalo a v duši zůstaly jen dozvuky. A ty byly zajímavé. Ráz to byla zvláštní radost a ráz zase pocit prázdnoty a smutku: „Z počátku si tyto rozdíly moc nevšímal ale najednou se mu otevřely oči .. Zkušeností došel k závěru, že jedny myšlenky ho dělali smutným, jiné radostným. Pomalu si začal uvědomovat různost duchů, který jím zmítaly.“ (Vlastní životopis) P. Gonzáles, který tyto vzpomínky zaznamenal, připisuje na okraj poznámku, že to byly první úvahy sv. Ignáce o životě s Bohem. Otevřely se před jeho očima nové horizonty, nové vnitřní zkušenosti. Objev vnitřního světa pro Ignáce nebyl méně závažný než objevení Ameriky. Jako nezkušený plavec se pustil s nadšením na objevitelské cesty. V osamělé jeskyni v Manrese začíná prožívat znovu a plně vnitřní zážitky.
Mohlo to skončit špatně, protože nepříznivé dojmy, nálady a představy ho dohnaly až k pokušení sebevraždy. Poznal, že se odvážil příliš daleko, ale neměl nikoho, kdo by jej vedl a poučil. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než dávat pozor a orientovat se sám. Poznal, že myšlenky jsou jako vítr do plachet. Jedním je třeba se vystavit a vlivu jiných je třeba zabránit: „Začal vidět věci jinýma očima, začal rozlišovat a zakoušet dobré i zlé duchy.“
Stručné zápisky o těchto zkušenostech čteme v knížce Duchovních cvičení. Neobsahují nic zvlášť nového. Jejich forma je skoro primitivní. Jejich cena je však právě v této životní bezprostřednosti. Jsou to rady, jak se zachovat v tom nebo onom okamžiku, v pochybnostech, při nápadech, hnutích, náladách.