Soudobé dějiny církve znají dvě osoby bohatě obdarovány charismaty. Terezii Neumannovou, stigmatizovanou mystičku z Konnersreuthu, a P. Pia ze San Giovanni Rotondo. Mnozí svědci potvrzují, že P. Pio při zpovědi rozuměl jazykům, které se neučil, a navíc četl v tajemstvích srdce s takovým přehledem, že byl dokonce někdy schopen doplnit zpověď: „Nevyzpovídali jste se z tohoto hříchu, který jste spáchali za těchto okolností …“ On sám se řídil řadou Pia XII. – žil v důvěrném vztahu se svým andělem strážným. Tohoto neviditelného prostředníka používal Bůh k tomu, aby mu odhalil hříchy a duševní stavy svěřených lidi, aby mu umožnil porozumět cizím jazykům.
U Terezie se ukázalo podobné důvěrné pouto s andělem strážným, což bylo spojeno s charismatem, které ohromovala návštěvníky. „V normálním stavu viděla neustále po své pravici jako také po pravici jiných osob, bytost zářící jasem, anděla, a vedla s ním rozhovor. Byl to právě její anděl, který jí odhaloval, co potřebovala vědět o skrytém životě a duševních stavech návštěvníky … To, co u ní někteří považovali za schopnost rozvinuté intuice, ona sama hodnotí jako zjevení od anděla. Dokázala neomylně rozpoznat, zda lidé, kteří k ní přicházejí, byly na sv. přijímání před nedávnem nebo ne.“
Hrají andělé strážný jako nositelé charismat nějakou roli v udělování darů Ducha Svatého? Zde je třeba rozlišovat. Zatímco některé dary se dotýkají přímo těch oblastí, které jsou výhradně Boží doménou (dar moudrosti – rozumu; dar síly – vůle) jiné dary jako dar rady nebo vedení se dotýkají rozumu diskurzívního, který čerpá podněty z vnitřních a vnějších smyslů. Zdá se, že některé dary Ducha Svatého přicházejí do duše přímo od Boha a jiné se dostávají k nám zprostředkovaně skrze anděly. Je možné i to, že právě andělé tvoří oblak, který zastiňuje Boží slávu, aby hříšník při bezprostředním setkání s Bohem, nemusel zemřít. Andělé sice sami ustavičně hledí na Boha a dokážou to snést, protože jsou čistí, ale k člověku propustí jen tolik světla, kolik je schopen ve své ubohosti unést.
Písmo sv. v žalmu tvrdí: „Svým andělům dal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách.“ Zkusme se nad tímto výrokem Písma zamyslet. Pokud tvrdíme, že nás andělé chrání na všech našich cestách, to znamená že nad námi bdí od početí až po úplný konec života? V dětství, v dospělém věku i ve stáří, ráno i večer, v pracovní dny stejně jako ve chvílích odpočinku, v radostných chvílích i v utrpení. Dospělý člověk má nárok na čtyři týdny dovolené, profesoři i na deset. Andělé strážní nemají prázdniny nikdy! Ani v létě ani v zimě. Andělé dělají každý den 24 hodin. Nejsou u nich žádné stávky. Od okamžiku, kdy se počne lidská bytost, až do okamžiku, kdy vydechne naposledy a objeví se před tváří Boží, stále stojí při ní anděl strážný, aniž si na minutu odběhl.
Ať se už na to díváme z hlediska ochránce nebo chráněnce, důvody této neustálé přítomnosti jsou zřejmé. Bůh nařídil andělům, aby člověka chránili na všech jeho cestách. Protože jsou dokonale spojeni poslušností s Duchem Svatým, není v nich nic, co by je vedlo k sebe menšímu porušení příkazu, který dostali. Není v nich ani stopa po nevěře nebo rozpolcenosti, kterou my lidé často trpíme. Žalmista se modlí takto: „Požehnej, Pane, všem svým andělům, mocným hrdinům, vykonavatelům tvých příkazů, kteří pozorně naslouchají tvým příkazům.“ Církev zařadila tyto verše do sv. mši ke cti andělů strážných.
Ježíš tvrdí, že andělé dětí neustále hladí na Boha. Jejich ochrana je důsledkem této nepřetržité kontemplace. Nazírání na Boha a ochrana lidí tvoří u nich tutéž činnost. Bytostné a neustálé dokonalosti anděla strážného odpovídá vrozená a trvalá nedokonalost chráněnce. Ďábel neustále číhá, aby člověka od Boha odvrátil. A to vyžaduje stálou ochranu ze strany anděla strážného. Ochrana ze strany andělů se vztahuje na všechny činnosti člověka. Tělo, duše, ošacení, pokrm a životní podmínky, tělesné zdraví a svěžest ducha, práce a modlitba, naše zápasy, vše, co se nějak dotýká člověka, je i středem zájmu anděla.
Jak o tom svědčí mnohé epizody popisované v Písmu sv., v centru pozornosti anděla jsou i záležitosti, které nám samým připadají banální a nedůstojné knížete nebeského dvora, jako je např. občerstvení a nasycení unaveného (Hagar, Eliáš), jako je uzdravení slepého starce Tobita rybou žlučí, nebo aktivní účast v obranné válce Makabejských nebo Jany z Arku. Také hagiografie ukazuje mnoho příkladů andělské laskavosti k prostým skutečnostem života.
U těchto nebeských bytosti nenajdeme ani náznak znevažování činnosti, které jsou námi lidmi považovány za všední a méněcenné, protože v jejich očích nic z toho, co bylo stanoveno, aby sloužilo Bohu i lidem, kteří jsou Bohu milí, není ani hanebné ani nízké. Jakmile se nějaká činnost, která je již sama o sobě dobrá (nebo i indiferentní), obrací k Bohu, tvrdí sv. Tomáš, jistým způsobem se zbožšťuje. Z toho dostává úžasnou cenu. Když se Panna Maria z lásky k Pánu Bohu starala o domácnost v Nazaretě, plnila tak úkol, které z hlediska morální záslužnosti byla nekonečně nadřazená panování nějakého vzteklého tyrana, který určoval osud celé říše.
Cílem každého lidského života je poznat Boha, milovat ho, sloužit mu a pro lásku k Bohu milovat i lidí. A právě k tomuto cíli směřuje veškerá snaha andělů strážných. Jejich pomoc potřebujeme právě nejvíce v našich modlitbách. Andělé povzbuzují, inspirují, podporují modlitbu lidí, jsou pro ni spolehlivou oporou. Účastní se liturgie bojující církve a napájejí ji na liturgii nebeské církve. Erik Peterson dokázal shromáždit na základě studia liturgie a náboženské literatury prvních křesťanských staletí úctyhodný soubor svědectví dotýkajících se této vzájemné účasti.
S překvapením zjišťujeme, s jakou naléhavostí církev, která si uvědomuje křehkost člověka, vzývá anděly, aby podporovaly její děti v modlitbách. Kolik nás to stojí námahy, když se chceme na chvíli uzobrať . Víme už z předešlých katechez, že právě neroztržitá, soustředěná modlitba je jedním znakem vítězství nad démony. Aby člověk mohl pozvednout své srdce a svého ducha nad jednotvárný chod života, potřebuje křídla.
Bossuet píše na toto téma: „Když Bohu nabízíte své modlitby, s jakou námahou k němu pozdvihujete ducha! V jakém rozbouřeném prostředí formulujete svá přání! Kolik zbytečných představ, prázdných a neuspořádaných myšlenek a světských starostí neustále přerušuje jejich tok! Myslíte si, že se mohou pozvednout až k nebi, když se jim do cesty staví tolik překážek? Domníváte se, že tato slabá a mdlá modlitba, která mohla vystoupit z vašeho srdce jen s největšími potížemi a která neustále naráží na obtíže, by dokázala najít tolik síly, aby prorazila oblaka a pronikla až do nebeských výšin? … Kdo to tvrdí?
Nepochybně by klesla vlastní vahou zpět, kdyby Boží dobrota neučinila určitá opatření .. Poslal svého anděla, jehož Tertulián nazývá anděl modlitby. Proto praví Rafael Tobiášovi: „Nabídl jsem Bohu tvé modlitby.“ Tento anděl přichází převzít naše modlitby a „ony stoupají“, říká sv. Jan, „z ruky anděla až k obličeji Boží …“ Podívejte, jak stoupají z ruky anděla; obdivujte, jak jim prospívá, že jsou nabízeny z ruky tak čisté. Stoupají z ruky anděla, protože anděl se k nám připojuje a pomáhá naším slabým modlitbám, půjčuje jim svá křídla, aby je povznesl, svou sílu, aby je podpořil a své zanícení, aby je oživil.“
Toto vzývání andělů dostává přímo dramatickou podobu v modlitbách umírajících. Člověk v agónii cítí, že úbytek fyzických sil velmi často oslabuje i energii duchovní. Ďábel, zuřivěji než dříve, podniká poslední útoky, aby uchvátil kořist, která by mu mohla navždy uniknout. U postele umírajícího člověka se setkávají anděl světla i anděl temnot. Je tedy pochopitelné, že církev v těchto okamžicích mobilizuje anděly.
Sv. Tomáš srovnává dopad andělů i démonů. Považuje za mylné učení, podle kterého ke každému hříchu dochází pod přímým vlivem ďábla. Tíha dědičného hříchu, znásobená ještě dalšími hříchy a přirozenou náruživostí, kterou probouzejí vášně, je natolik silná, aby vyvolala hřích, aniž bychom byli vždy nuceni podezřívat ďábla, že je to jeho dílo.
Zcela jinak je to u nadpřirozených lidských skutků. Ty se rozvíjejí na vyšší rovině, na kterou by se člověk svými vlastními silami nedokázal pozvednout: „Zde je zapotřebí Boží pomoc, která se člověku nabízí prostřednictvím andělů.“ Z těchto úvah vyvádí sv. Tomáš následující závěr, který z pohledu spirituality a pastorace mnoho objasňuje: „Andělé spolupracují při všech našich dobrých skutcích.“ Právě papež Pius XI. nám odhaluje tuto skutečnost. Svým návštěvníkům často sděloval, že s nim jeho anděl strážný spolupracuje při všem, co dobrého v životě vykoná.