Papež Pius XI., velmi často využíval službu andělů strážných, např. když ještě jako apoštolský vizitátor v Polsku úspěšně zmobilizoval anděla strážného generála von Beselara, varšavského guvernéra, s nímž měl důležité jednání. Pius XI. opíraje se o své zkušenosti radil mons. Roncalimu, svému budoucímu nástupci, který byl apoštolským vizitátorem v Bulharsku, aby před začátkem obtížných jednání využil zprostředkovatelskou misi andělů strážných.
Když sv. František Saleský vystupoval na katedru, udělal nejprve pauzu, při které zrakem přehlédl posluchačstvo: tímto způsobem pozdravil anděle strážné svých posluchačů a poprosil je, aby své chráněnce udělali vnímavějšími k jeho slovům. Sv. Pavel od Kříže, zakladatel řádu pasionistů si počínal stejně.
„Když potřebujete mou modlitbu, obraťte se prostřednictvím svého anděla na mého anděla strážného“, říkával obvykle svým přátelům páter Pio. Mohli bychom zde uvést autentické skutečnosti, které potvrzují účinnost této tajuplné diplomacie. Když se jedná o lidi, kteří „hledají nejprve Boží království a jeho spravedlnost“, ukazují se být andělé strážní těmi nejrychlejšími a nejspolehlivějšími posly. Autobus s poutníky směřujícími k San Giovani Rotondo, k místu kde žil a působil páter Pio, se dostal v noci v Apeninách do strašlivé bouře. Poutníky uprostřed křižujících se blesků nejprve zachvátila panika, ale pak si vzpomněli na radu Pátera Pia a začali se modlit k jeho andělu. Bouři přežili bez újmy. Na druhý den, ještě dříve než mu stačily s radostí popovídat o prožitých událostech, je řeholník s úsměvem oslovil: „Nuže, mé děti, dnes v noci jste mě probudili a donutili, abych se za vás modlil …“ Anděl strážný věrně vyplnil své poslání tím, že volání o pomoc vysláno v horách uprostřed noci donesl na vzdálenost několik 100 km do kláštera kapucínů v San Giovani Rotondo.
Matka nemůže například vždy přímo působit na syna nebo dceru, o kterých ví, že se ocitají v nebezpečí, které ohrožuje jejich víru nebo mravnost. Může se však s nimi spojit kdykoliv ve dne i v noci, jak o tom mluví sv. pápež Jan XXIII. – prostřednictvím neviditelné komunikační sítě andělského světa. Když se mladý muž ocitne v osidlech pokušení, může mu anděl zmobilizovaný prosbou jeho matky najednou připomenout jeho slib nebo rozhodnutí. A toto napomenutí, kterým ho osvítí, může být v této chvíli pro něj rozhodující. Někdy stačí k ovlivnění kolísající se vůle tak málo! Právě anděl strážný pomáhá lidem na cestě k Bohu.
Andělé zajisté nemohou nastoupit na místa svých chráněnců: znamenalo by to převrátit řád ustanoven samotným Bohem, který chce, aby každá bytost jednala v rámci svých vlastních možností: andělé však touží být člověku nablízku za všech okolností, když člověk na svou roli nestačí. Je lhostejné zda je tato nedostatečnost sotva postřehnutelná, nebo naopak do očí bijící: „Touha našeho anděla strážného nám pomáhat je mnohem větší než samotná pomoc, kterou od něj přijímáme.“ – praví sv. Ján Bosko.
Když se inkvizitoři lstivě ptali Jany z Arku, zda může říci, zda jsou andělé, kteří se jí zjevují, nazí? Odpověděla jim s humorem a křesťanskou moudrostí: „Myslíte si, že Bůh nemá dost látky na to, aby své anděly oděl?“ Podobně bychom mohli odpovědět křesťanům, kteří pochybují o moci andělů a o tom, jak je výhodně opírat se o jejich pomoc: „Myslíte si tedy, že Bůh nemá dost prostředků na to, aby anděle pro jejich poslání mezi lidmi dostatečně vybavil?“
Často se objevuje námitka proti nutnosti andělů. Proč mezi Boha a lidi vsouvat anděle jako zprostředkovatele? Proč by se nemohl člověk spojit s Bohem přímo? Nebylo by pak vše jednodušší? Tak jako malé dítě je při svém rozvíjejícím se myšlení nejprve odkázáno na pojmy z viditelného světa a nemůžeme ho hned táhnout do abstraktního světa ideji, tak člověk obecně potřebuje tuto hierarchii poznávání. Bůh by byl pro nás absolutně nepochopitelný bez těchto mezičlánků. Člověk i anděl jsou v určitém smyslu obrazem nepochopitelného, člověk v hmotném světě, anděl v nehmotném.
Bůh je ve zcela odlišném slova smyslu Duch, ne stejným způsobem jako jsou andělé. A přece andělé i lidé mají schopnost zjevit Neviditelného. Moudrost nespočívá v tom, že se budeme hádat o tom, co by mohlo být, ale spíše v tom, že budeme skutečnost brát takovou, jaká je. Bůh by se určitě mohl obejít bez andělů a v jednom okamžiku by mohl demobilizovat miliardy andělů působících na celém zemském povrchu a sám završit a dokonat své dílo. Podobná operace by zjevila Všemohoucnost Boží, avšak méně by už odrážela Lásku Boží. Láska má tendenci se šířit a při tom zůstávat skrytá. Tato láska je Bůh sám. Skrytý Stvořitel všech věcí, pořád dávající. Stvořitelské dílo této lásky pracuje od nerostného světa až k duchovnímu světu, zahrnuje myriády hvězd a myriády andělů na nebesích. Sv. Tomáš tvrdí, že láska Boží se neomezuje na darování existence a života bytostem, ale dává jim i důstojnost – být počátkem. Květině dává možnost produkovat semene, což jsou zárodky dalších květin: muži a ženě dává možnost dávat život dalšímu lidskému stvoření.
Do svého díla šíření zjevené pravdy a nadpřirozeného života po celém světě zapojuje kněze a podobně dává andělům podíl na vládě nad vesmírem. Každý vedoucí využívá pomoc svých spolupracovníků, protože sám na věc nestačí. Bůh naopak je zcela soběstačný a přece andělům i lidem svěřuje spoluúčast na vládě nad světem, aby jejich poctil. On je nevyčerpatelným zdrojem života. Ti, kteří měří Boží věci lidskou mírou mohou se cítit zmateni. Přestane nás to mást, pokud si uvědomíme, že Bůh je úplně jiní: „Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše a vaše cesty nejsou cestami mými. Jako nebesa převyšují zem, tak vysoko jsou mé myšlenky nad vašimi.“ (Iz 55,8-9)
Druhý problém se týká vzájemného vztahu Boha a anděla strážce ve chvíli, kdy poskytuje lidem pomoc. Jaký je vztah mezi Bohem a anděly v určité akci? Jaká míra nezávislosti, konkurence, soupeření? Ve skutečnosti žádné soupeření, konkurence ani protiklad mezi Bohem a andělem strážným neexistuje. Jde tu spíše o o sladěnou spolupráci. Bůh je zdrojem milosti, některé přicházejí od něj přímo a některé prostřednictvím andělů. Zvláště ty milosti, které přímo pronikají do jádra lidské bytosti si rezervuje Pán Bůh pro svůj zásah .
K tomu, aby člověk mohl konat dobro, vysvětluje sv. Tomáš, jsou nutné dvě podmínky: nejprve musí vůle tíhnout k dobru, co se v nás děje prostřednictvím morálních ctností a za druhé musí rozum odhalit vhodné cesty, které ke konání dobra vedou, což je úkolem obezřetnosti. Co se týče první podmínky, pomáhá člověku přímo sám Bůh tím, že do něj vkládá milosti a ctnosti: pokud se jedná o druhý předpoklad, jde o pomoc nepřímou, která se realizuje prostřednictvím úřadu andělů, kteří jsou přívodem, kterým k nám proudí světlo Boží pravdy. Bůh je svrchovaný Pán a Strážce všeho, ale často jedná prostřednictvím pánů a strážců jemu podřízených, kteří plní jeho příkazy. Duchovní učitelé trvají na tomto rozlišení a poukazují na to, že dary, které duši dává Bůh přímo, jsou nadřazeny darem ostatním, a také zdůrazňují, že světlo, které anděl strážce člověku předává, má stejný božský původ. Dobré myšlenky, i když se k nám dostávají prostřednictvím anděla, mají svůj původ v Bohu.
Sv. Bonaventura si všímá, že anděl nevyvolává v srdci lítost, ale ukazuje pramen lítosti. A učitel církve připomíná spolu se žalmistou: „Je to On (Bůh), který uzdravuje zkroušené srdce.“ Ráz naplňuje naše duše světlem Bůh sám, tvrdí sv. Bernard, jindy nás navštěvuje prostřednictvím andělů, zatřetí zase naši výchovu svěřuje lidem, a konečně v dalším případě nás utěšuje Písmem sv..“
„Andělé a archandělé jsou zde proto, aby nám pomáhali“, píše svému žákovi, který se později stal papežem Eugenem III., „ale ten, kdo v nás nechává růst semeno a umožňuje, aby se tam šířilo, je tím, kdo stojí nejen vedle nás, ale kdo je přítomen i v nás. Pokud mi namítnete, že i anděl může být v nás, nebudu to popírat, protože si vzpomínám, že je psáno: „Anděl, který ve mně mluvil“ (Zach 1,14). Je v tom ale velký rozdíl. Andělé jsou v nás skrze dobré myšlenky, které nám předkládají, a ne pro dobro, které tam konají. Povzbuzují nás k dobrému ale nevytvářejí ho v nás.
Naopak, Bůh je v nás přítomen takovým způsobem, že působí přímo na duši, že do ní přímo vlévá své dary, ale spíš se v ní sám šíří, a tak nám poskytuje účast na svém božství. Andělé jsou s naší duší, ale Bůh je v jejím nitru. Andělé s ní přebývají pod jednou střechou, ale Bůh je v ní jako její život.“
Podle sv. Jana z Kříže charakterizuje vyšší stavy duchovního života právě převaha přímých Božích zásahů do duše, což je v protikladu ke stavem nižším, v nichž se využívá zprostředkovatelské poslání andělů. „Zvláštní vlastností spojení duše s Bohem v duchovním sňatku je to, že se jí Bůh sděluje a že v ní působí prostřednictvím sebe samého, bez prostřednictví andělů, jak tomu bylo dříve a bez pomoci přirozených schopností.“ Bůh se pak sděluje duši „bez prostřednictví andělů, bez prostřednictví lidí nebo nějakých zjevení nebo jakékoli jiné zástupné formě.“ „Všechny vnější i vnitřní smysly, všechny stvoření dohromady, ba dokonce samotná duše není ničím ve srovnání s Bohem, udělujícím úžasně milosti nadpřirozeného řádu, které doprovázejí stav duchovního sňatku.“
Charismata jako např. dar jazyků, rozlišování duchů, dar proroctví, mají zásadně úkol budování společenství církve, podle sv. Tomáše k nám přicházejí od Boha, který je jejich zdrojem, ale k člověku přicházejí andělským potrubím.