Zdá se, že působení andělů bylo jedním z nejoblíbenějších předmětů rozjímání sv. Tomáše Akvinského. Aby se nějak odvděčil svému sekretáři bratrovi Reginaldovi, sepsal pojednání o andělech (De Substantiis separatis). O andělech se zmiňuje i ve svých modlitbách, často o nich pojednává v Teologické a Filozofické částce. Uznává, že je zde na zemi jejich dlužníkem, hlavně za rozumovou podporu a jásá při pomyšlení, že ráz v nebi bude žít v jejich společenství trvale. Tento jeho důvěrný vztah ho přivedl ke vzácným objevům.
„Andělé strážní“, napsal ve svém prvním velkém díle, „nás poučují tím, že nám objasňují naše představy, že posilují světlo našeho rozumu, že nás vedou k lepšímu pochopení věcí.“ (Komentář II Sent.) Ve svých dalších dílech přináší nové upřesnění, když nám ukazuje – podobně jako učitel, který umí dobře vyložit látku – jako anděl dokáže vynikajícím způsobem skládat a využívat představy tak, aby poskytly rozumu ty nejlepší údaje. Vyzdvihuje také, jak tajemně posilující je vliv anděla při kontaktu s lidským duchem.
P. Boulogne, OP tvrdí: „Obrazy, které námi protékají jako nevysychající řeka, třídí andělé tak, že zatlačí do stínu ty hrubé, zbytečné nebo nečisté, a naopak vytahují na světlo ty nejušlechtilejší, nejpřesnější, nejčistší. A tyto dobré obrazy ještě posilují, činí je jasnějšími a vznešenějšími. O tom všem nemá člověk většinou ani tušení. Působení čistých i nečistých duchů na nás, je nanejvýš diskrétní: démon na nás působí svou lstí (nectností) a anděl svou cudností (ctností) .. V oblasti obrazotvornosti anděl uzdravuje naše představy: prostřednictvím idejí obohacuje naše myšlení. Pomáhá nám, aniž o tom hlasitě mluví. I při svém hledání pravdy často zapomínáme, zač mu vděčíme. Kdo by dokázal říci, jaká je geneze našeho myšlení, kdo by mohl tvrdit, že jasně vidí do všech složitých a tajemných pochodů ducha.
Jedna současná francouzská mystička, obdařena vzácnou intelektuální prozíravostí, takto vyjádřila skryté vyzařování při kontaktu člověka s andělem: „Když je duše spojena s anděly, pociťuje něco jako nárůst všech svých schopností. Astronom, kteří přiblíží své oči k tubusu, odhalí horizonty, které by mu síla jeho vlastního zraku nikdy nepřiblížila. Když v duši dojde k duchovnímu kontaktu s anděly, je účinek analogický a člověk má pocit, jako by se mu náhle jeho duševní svět rozšířil moudrostí a láskou ..“ Je to tajemství, které Lucia – Kristína nemůže vysvětlit, které však zná, protože ho sama zakusila. (1870-1908). Zmohutnění schopností, rozšíření inteligence a lásky, potvrzuje tato francouzská mystička. Sv. Tomáš zase hovoří o posílení rozumu. Obě tvrzení jdou jedním směrem, obě připomínají silné působení andělů strážných, i když je velmi obtížné povahu tohoto působení specifikovat .
Pokud v tomto pozemském životě nedokážeme povahu andělů poznat, je normální, že máme nejasno i v tom, jakým způsobem působí. Ocitáme se tak před tajemstvím, které nás vede k tomu, abychom se zřekli skryté pýchy a snahy všemu porozumět a vše objasnit, i když to ještě neznamená, že se musíme vzdát svého bádání a rozjímání. Jeden teolog popisuje tajemné vyzařování anděla na osoby, které jsou otevřené dobru a pravdě, pomocí příkladů vzatých z běžného života.
Jak tvrdí sv. Tomáš, už samotná blízkost a kontakt s andělem stačí, abychom se stali lepšími. Světec totiž říká, že když se nebeský duchové obracejí k nižším andělům a k lidským duším a když se k ním přibližují, posilují je tím, že jim předávají něco ze své dokonalosti. Oheň vyzařuje a šíří kolem sebe záři: plameny vysílají do svého okolí teplo a světlo. Ohřívají i předměty, které se k nim přiblíží. Podobně i kontakt s osobou naplněnou ctnostmi nás dělá lepšími. Když se přiblížíme k nějakému svatému, nemusíme s ním ani mluvit a hned pocítíme, jak se nás zmocňuje touha být ctnostný, konat dobro, touha po svatosti. Podobně i svět duchů vyzařuje žár, světlo a ctnost. Tajemný, důvěrný a hluboký dotek, z něhož vychází jakési duchovní fluidum, nám zprostředkovává schopnosti a dokonalost.
Proč bychom toto všechno nepřijímaly od nebeského ducha, který stále stojí po našem boku? Spolu s největšími teology můžeme věřit, že nás jeho sousedství posiluje, očišťuje, že nás činí rozhodně lepšími, než bychom byli bez něj. Tento blahodárný vliv se stává přímo hmatatelným a viditelným v životě svatých. Pokud se oni, i když to byli lidé jako všichni ostatní i když byli vystaveni stejným vášním, i když byli stejně ubozí jako všichni, dokázali se pozvednout k dokonalosti téměř andělské, pak za svůj vzestup určitě v značné míře vděčí také svému andělu strážnému.
P. Léonce de Grandmaison analyzuje vyzařování přátel Božích, co můžeme použít ještě výrazněji u andělů: „Je známou skutečností, že čisté duše září, vnukají druhým dobré myšlenky, zahánějí myšlenky špatné, působí jako „svátosti“ ne ve smyslu ex opere operato (ale ve smyslu vnějšího znamení vnitřní milosti). Ve smyslu „obrazu Božího“. (Je tam zachována míra a respekt.) „Je tu Bůh“, řekne si člověk, když se přiblíží k takovému Stanislavu Kostkovi, Janovi Berchmansovi, Aloisi Gonzagu, Růženě z Limy, Kateřině Sienské (matce Tereze, br. Rogerovi, k sv. otci). Děti a hříšníci, pokud je zasáhne milost, pociťují tento vliv zvlášť výrazně, protože děti jsou speciálně sladěny (jsou vnitřně také čisté) a hříšníci zase v maximálním nesouladu (a kvůli tomu také trpí) s čistými dušemi; proto cítí tak mnoho lidí a hříšníků zvlášť, tak velkou přitažlivost k uctívání Panny Marie.“
Zprostředkování objektů cestou imaginace, znásobení mohutnosti inteligence tajemným kontaktem, tak vypadá cílené působení anděla na lidský rozum. Můžeme si položit otázku: Zda nutně musí člověk o tom vědět, jaké moci je podřízení a jak velkoryse je obdarovaný? „Ne“, odpovídá otec Legrand spolu se sv. Tomášem, „nemusí zde nutně být osobní komunikace na úrovni našeho vědomí, ale děje se spíše od ducha k duchu. Neboť člověk, který je osvícený působením andělů, o tom zcela klidně nemusí mít ani tušení: může si myslet, že mu to prostě dobře pálí, nebo že mu přála šťastná náhoda. Člověk přijímá světlo a využívá ho, aniž by si povšiml, že jeho rozumová kapacita nebo lehkost, s jakou dokáže rozluštit a pochopit složitost věcí, je výsledkem pomoci anděla: aby došlo k duchovní komunikaci na úrovni vědomí, to by si adresát musel uvědomit, že přijímá „poselství“ od někoho jiného a že toto poselství vychází z osobní iniciativy toho druhého. To není případ šťastného objevu ale inspirace.
V té věci sv. Tomáš namítá: „Každá bytost, která je vnitřně osvícená, si je toho vědoma. Pokud lidé nemají vědomí, že jsou osvícení anděly, znamená to, že osvícení nejsou.“ Člověk však může vnímat osvícení, ale nemusí vědět odkud ono přichází. Podobně jako v kině, vnímáme film na plátně, ale promítačku nevidíme. Podobně je tomu s osvícením, které působí andělé, dochází k němu i když samotný zdroj vyzařování může zůstat skrytý.
Někdy je obtížné zjistit původ určité představy, která probíhá naší myslí. Některé zjevně souvisejí s našimi zážitky, jiné se vynořují z daleké minulosti jakoby z podvědomí. Jak ale rozpoznat ty, které pocházejí od andělů ať už dobrých nebo špatných. O tom si povíme v katechezích o rozlišování duchů. Nyní uvedu pouze sedmé pravidlo sv. Ignáce, které uvádí v Duchovních cvičeních. Sedmé pravidlo vysvětluje, proč – v závislostí na morálních dispozicích subjektu – jsou doteky andělů někdy drsné, jindy jemné, a tedy sotva postřehnutelné.
„U těch, kteří postupují od dobrého k lepšímu, dobrý anděl používá dotyků lehkých, diskrétních a jemných, jako když se kapky vody vpíjejí do houby, zato doteky špatného anděla pociťují tito lidé bolestně, jsou doprovázeny hlukem a chvatem, jako když se padající kapky tříští o kámen. Co se týká lidí, kteří jdou od špatného k horšímu, na nich stejní duchové působí opačně (alespoň co se týká našeho vjemu). Záleží na tom, zda se duše nachází v podobném nebo opačném rozpoložení, v jakém existují výše zmínění andělé. Je protikladně? Pak duchové vstupují s hřmotem a rozdávají kolem sebe rány, takže to nelze nevnímat. Pokud je duše v rozpoložení podobném? Duch vchází nehlučně jak do domu, který je jeho a jehož dveře jsou pro něj vždy otevřené.“ „Pokud se nás dotkl anděl, přináší do duše klid, pokud démon způsobuje neklid a zmatek. ”
Lidé, kteří jsou vnitřně citliví, vědí rozlišit, že tento nápad přišel od nějaké bytosti zvenčí, oprávněně hovoří o inspirací. Andělé se volně pohybují v lidské představivosti a citovosti. Vždy se tak ale děje s dovolením Božím. Démoni ti jsou agresivní a na Boží povolení nečekají. Anděl může vstupovat a vystupovat v každém čase a při každé činnosti. Člověk nemá takové schopnosti – ovlivňovat druhých lidí vždy a všude. Nemůže s nimi navázat v okamžiku kontakt jako anděl. Andělé strážní mohou být se svým chráněncem v nepřetržitém kontaktu. Pro ně neplatí žádné lhůty, žádné odloučení, žádné vzdálenosti. Tato blízkost, o níž se zmiňuje i papež Jan XXIII., je výhodou, neboť podle papeže můžeme prostřednictvím andělů strážných kdykoli navázat vzájemný kontakt. Něco takového se nám může zdát bezvýznamné.
Když se nad tím hlouběji zamyslíme, pochopíme hluboký smysl těchto slov. Má to totiž velkou praktickou hodnotu pro mezilidské vztahy, ať už se jedná o přátelství, výchovu, apoštolát, diplomacii a dokonce i politiku.