Naposledy jsme si rozebírali fenomén nacismu z hlediska démonologie a duchovního boje. Dnes se podívejme lépe na to, co jsme zažívali na vlastní kůži. Co se týče komunistického ateismu, můžeme se ptát, zda si katolíci dostatečně uvědomili, že Pius XI. odvozuje i jeho kořeny od satanských vlivů. První stránka jeho encykliky „Divini Redemptoris“ (o komunistickém ateismu) připomíná slib božského Vykupitele, který je naší nadějí a utišuje smutek a touhu po ztraceném ráji. Je to naděje, která je pro lidský rod posilou na cestě provázené útrapami.
„Když se naplnil čas, zjevil se Spasitel, který splnil očekávání a tak se otevřela éra nové civilizace. Ale boj mezi dobrem a zlem, to smutné dědictví prvotního hříchu, probíhá ve světě dál. A dávný pokušitel svými falešnými sliby nikdy nepřestal lhát lidský rod. Proto během staletí docházelo k nespočetných zvratům, které vyústily do současné revoluce, jejíž běsnění je vážnou hrozbou, lze říci téměř všude, a které svou šířkou a brutalitou překonává vše, co se při pronásledování církve dělo v minulosti…“ A tímto nebezpečím je bolševický ateismus, komunismus. „Proto“, píše Pius XI. a poznamenává, že jsou zjevným způsobem prokázáno důvěrné pouta mezi věčnými satanovými úklady v průběhu dějin a příchodem ateistického komunismu v naší době. Historický původ ateistického komunismu Pius XI. odvádí od satana, avšak nepopírá při tom vliv jiných faktorů, jako např. úpadek víry, nástup ekonomického liberalismu, sociální nespravedlnost, která volá do nebe o pomstu.
Skutečnost, že padlí andělé ovládli kulturní, politickou, ekonomickou a vojenskou činnost národů, ještě neznamená, že bychom měli zapomenout na jiný vliv, který je právě tak reálný, a tím je působení andělů světla na časnou existenci. Hymnus „Aeterne rector siderum“, který se v církvi zpívá na svátek andělů strážných, připomíná také mnohé zásahy těchto duchů do života států pro posílení jejich bezpečnosti, veřejné zdravotní péče a sociálního smíru. Kardinál Faulhaber, mnichovský arcibiskup, který patřil k nejpředvídavějším pastýřům duší XX. století, měl ráz kázání, ve kterém na základě Písma sv. popsal roli andělů strážných celých národů.
Všimněme si například dobu sv. Jany z Arku. Její doba a její život je ilustrací zásahu sv. Michala a ostatních andělů do záležitostí pozemských států a království. V tomto příběhu se snad ani nezdá natolik mimořádný zájem andělů o pozemské záležitosti, jako spíše ten viditelný a slyšitelný způsob jejich zasahování, které je obvykle dokonale utajené. Jen Bůh zná celou šířku a hloubku andělských vlivů a ďábelské snahy o ovládnutí běhu dějin světa. Užaslý svět to pochopí až při posledním soudu, když mu to Bůh zjeví. Pak se zjeví vše, co bylo naším tělesným očím skryté: „Quidquid lati, apparebit.“ – Co je skryté, bude odhaleno“.
Kdysi si lidová náboženská tvořivost rád malovala anděla strážného jak doprovází holčičku nebo chlapečka v nebezpečí. Možná i toto vedlo k přesvědčení, že mnozí prostí lidé považovali přítomnost anděla strážného za nutnou pouze v době dětství, v době dospělosti se jim zdála zbytečnou. „Podobné představy odporují nejhlubší skutečnosti“, tvrdí Romano Guardini. Totiž právě dospívající mladí lidé potřebují ochranu andělů v ještě větší míře než děti. Dospělí jsou vystaveni pokušením a obtížím, o jejichž děti nemají ani ponětí. Velikost podpory je přímo úměrná velikosti potřeby. To je tak velká pravda, že církev učí, že lidé, kteří jsou pověřeni vedením nějakého společenství, mají hned dva anděly: jednoho pro jejich osobu a druhého pro plnění úkolů, které jim je svěřena.
Po určitém váhání, které trvalo až do středověku, nakonec katolická církev přiznává, že každé lidské bytosti bez rozdílu náboženství, rasy, věku a pohlaví je určen k ochraně anděl strážný. To platí bez výjimky a Sv. Tomáš Akvinský jde v logice svého uvažování až tak daleko, že tvrdí, že dokonce i Antikrist bude mít k dispozici svého anděla strážného. A ten mu zabrání v tom, aby spáchal všecky nepravosti, které by ve své nenávisti k Bohu, spáchat chtěl.
A tak se můžeme domnívat, že i všichni nepřátelé církve mají své anděly strážné, kteří jim brání, aby se dopustili ještě větších zločinů. Kolikrát se zločin neuskuteční jen pro nějakou malou zdravotní indispozici. Pro anděly to není problém zařídit.
Ochrana andělů a spása nekřesťanů. Neviditelná, ale aktivní přítomnost anděla strážného po boku každého člověka nás vede k tomu, abychom hlouběji uvažovali o problému věčné spásy u nekřesťanů, ať už se jedná o starověké pohany nebo dnešní nekřesťany. V prvním listu Tim 2,3-4 čteme: „To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ K tomu, aby osvítil lidský rozum, využívá tedy Bůh nejen učitelů a vychovatelů. Jsou zde i andělé. Jsou přirozenými kanály k přenášení pravdy a dobra.
Zda Řekové a Římané nepřipisovaly ohromnou důležitost inspiraci a úloze múz v umění a poezii? Sokrates vzdával hold svému „Daimonu“, blahodárnému géniovi za jeho pomoc. I Aristoteles si všiml, že lidé výjimečných kvalit jsou obdařeni určitou milostí, která nemá svůj původ v lidském rozumu, tak o tom pojednává sv. Tomáš ve svém pojednání o darech Ducha sv.. Autoři vrcholných uměleckých a literárních děl všech věků, jak konstatuje P. Boulogne, věděli, že za své schopnosti vděčí vyšším silám, které byly v podstatě schopni identifikovat: „Autoři těchto děl vždy uznávali, že tyto síly k ním přicházeli z větší dálky i výšky, než kam sahalo jejich srdce. Při tvorbě měli všichni pocit, že jsou jim ty díla „dána“, že jsou jim vnuknutá. Všichni, ať už se jednalo o hudebníky, či malíře, básníky, či sochaře, filozofy nebo mystici – věděli, že byli „navštívení“… Jedni říkali podobně jako Sokrates o svém Daimonu, jiní o svém bohu, a křesťané, kteří to chápali lépe, o Boží pomoci. Věděli, že Pán často používá své služebníky – anděly, pokud chce zasáhnout lidskou duši. Zárukou jejich svědectví je jejich vlastní dílo, které zanechali.
Kardinál Jean Danielou na kolokviu organizovaném v lednu 1968 v Paříži pod záštitou jedné náboženské aliance přednesl přednášku na téma: „Andělé, démoni a zprostředkovatelské bytosti“. V této přednášce zdůraznil úlohu dobrých ale i zlých andělů v umělecké inspiraci. „Umělecká tvorba… má andělský charakter. To také vysvětluje její mimořádnou účinnost. V její kráse je něco naprosto fascinujícího, zároveň to ale přináší riziko, že se stane předmětem modlářství. A to dělá z oblasti umění doménu (pole působnosti), která je v přímém vztahu s oblastí démonologie a angeologie. Pokud tvrdí Gide, že neexistuje umělecké dílo, na kterém by se nepodílel démon, říká podle mého úsudku něco, co je dokonale pravdivé až na to, že by se mělo říct trošku přesněji – na kterém by se nepodílel démon nebo anděl. To znamená, že chybou Gida bylo, že viděl jen ďábelský aspekt umění a neuvědomil si, že umění má především aspekt andělský.“
II. vatikánský koncil uznává, že i nekřesťanské náboženství, i když nedokonale, obsahují částečky pravdy. I oni do jisté míry mohou být odrazem Slova. V sobě obsahují určité prvky Prazjevení. Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé. Na tyto způsoby konání a žití se dívá s upřímnou úctou cení si jejich učení a zákony – i když se v mnoha ohledech liší od toho, co církev sama zachovává a učí – i tak přinášejí paprsek pravdy, která osvěcuje všechny lidi. V prohlášení k nekřesťanským náboženstvím č. 2 se píše: „Podle evangelia sv. Jana (1,9) „Tento Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy žít, jak chtěly, avšak nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro: dával vám z nebe déšť i úrodu v pravý čas, sytil vás pokrmem a naplňoval radostí.“ (Sk 14,16-17) Bůh se nepoznaný projevoval.
Ve svém kázání na Areopagu Pavel zvolal: „Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: Neznámému bohu. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji.“ (Sk 17,23) Církvi nikdy nedělalo potíže uznávat a uctívat „svaté pohany“, jak nám je předkládá SZ a jak jsou Ábel, Henoch, Daniel, Noe, Melchisedech, Lot, královna ze Sáby…
Všude a v každé době najdeme lidi, kteří věří v Krista, aniž by ho poznali, a tak patří „neviditelně“ k „viditelné“ církve. Tvrdit, že i v nekřesťanských náboženstvích nejsou ukryty pravdy a vznešené morální zásady, by znamenalo, nepoznat skutečnost, nebo ji odmítat vidět. Pokud sv. Justin řadí Sokrata a ostatní význačné pohany ke svatým, dalo by se, podle kardinála Danielou říci totéž o mnoha dalších velkých mudrcích pohanství od Zoroastera až k Buddhovi.
P. Tomáš Ohm, OSB říká, že křesťanské myšlení ohledně přírodních náboženství představuje širokou škálu postojů – od radikálního odsouzení (Karol Erth) až k davovému obdivu některých křesťanů, kteří svou víru opouštějí a přijímají některé orientální náboženství. II. vatikánský koncil se nepřiklání ani k jednomu z extrémních proudů, volí cestu přesně uprostřed, přírodně náboženství nejsou totálně špatné ale ani úplně dobré, ale představují „pravdy smíchané s omyly“. Bůh osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět. Podle učení sv. Tomáše Akvinského, tyto paprsky pravdy, které osvěcují všechny lidi, rozesílá s obvyklou pomocí andělů.
Učení církve o andělské ochraně, kterou jsou obdařeni všichni lidé bez výjimky, tak osvěcuje katolickou nauku o dostatečné milosti, která je rovněž dávána všem lidem bez rozdílu. Světla, které poskytuje anděl, jsou konkrétním projevem dostatečné milosti. Sv. Tomáš Akvinský praví, že: „Patří se božské Prozřetelnosti obstarat každému vše nutné ke spáse za podmínky, že dotyčný tomu neklade překážky.“
„Kdyby vyrůstal člověk sám v lesích uprostřed vlků, kdyby se jeho chování při hledání dobra a zla řídilo přirozeným rozumem, je jisté, že by mu Bůh vnitřním vnuknutím zjevil vše, co by potřeboval k víře, že by k němu poslal nějakého kazatele, tak jako poslal Petra Korneliovi. (Na tomto místě chci upozornit, že to byl znovu nejprve anděl, kteří informoval Kornélia o cestě Spásy). I v tomto předpokládaném případě by platil princip Nejsvětějšího a člověk by byl vnitřně osvícený, aby uvěřil v to, co je pro něj dobré, a toto světlo by se k němu dostávalo opět prostřednictvím anděla, stejně jako anděl získává člověku charisma jazyků nebo proroctví.“ Bůh neomezil svou moc na svátosti. Nekřesťan, který bez vlastní viny o Zjevení nic neví, avšak žije poctivě a správně podle svého svědomí, se může spasit i mimo viditelnou církev.