Anglický spisovatel C. S. Lewis podrobně analyzuje taktiku ďábla v knize: „Rady zkušeného ďábla“, kterou vydalo nakladatelství Zvon. Sv. Pavel to výstižně shrnuje jednou větou: „Satan na sebe často bere podobu anděla světla.“ Jeden moderní exegéta si klade otázku, zda zde apoštol nenaráží na apokryf „Život Adamův“, podle kterého se satan zjevil Evě, když ji pokoušel podruhé, jako anděl světla. Je to možné. Pro svatého Pavla je důležité mít na zřeteli, že zlý je natolik obratný, že na sebe může vzít i podobu dobra. Když démoni chtějí šířit nějaký blud, zahalí ho částečnou pravdou, a ta ho udělá přijatelným. Když nás navádějí na hřích, obléknou ho do roucha ctnosti. Člověk se nechá lapit na návnadu a podlehne pokušení. Tak rozum zabředne do bludů, které vypadají jako pravda.“
Působení démonů nelze zobecňovat ani abstrahovat. Převádějí vždy výlučně individuální politiku. Svou taktiku přizpůsobují každému jednotlivému případu. Svých obětí se zmocňují tak, že působí na jejich slabé stránky nebo na to, co je středem lidského zájmu. Šikovně a obratně, jak jim je to vlastní, směřují postupně krok za krokem ke svému cíli. Satan se obyčejně neuchyluje k mimořádným postupům, jako je například posedlost, utkvělé představy nebo zjevení, jak to známe ze života některých svatých. Uspokojuje se tím, že s mimořádnou vynalézavostí využívá takových běžných prostředků, jako jsou například obrazové představy. Jeho umění nimi manipulovat je vskutku ďábelské:
„Před jeho vychytralosťou kapituluje i největší lidský génius. V opevnění lidské duše existuje tolik trhlin, kterými se do ní může vplížit náklonnost ke zlému. V první řadě je to představivost, kterou démon podněcuje a zároveň zneklidňuje představami, které lichotí sebelásce. Významného spojence také nachází v naší náklonnosti ke snění, které pohlcuje pozornost, kterou bychom měli věnovat realitě. Na tomto místě je vhodné, znovu si uvědomit, že právě televize vyplňuje tuto touhu po snění. Snít je dobré, ale když je nato vhodný čas, ale ne snít s otevřenýma očima za bílého dne před obrazovkou. Prostřednictvím představivosti působí démon na rozum a stěžuje mu uvažování, protože ho zatahuje vášněmi.“
V knize Job 40-41 se píše o dvou netvorech – Behemót a Leviatan – kteří svou silou překonávají všechna zvířata. Spolu s ostatními církevními otci vidí sv. Tomáš Akvinský v této fyzické převaze obraz převahy satana nad člověkem, který je odkázán pouze na svůj přirozený rozum, a tak není schopen přehlédnout a zmařit satanovým úskoky, které ho vedou ke zlu. Pes zápasící s nosorožcem – to je obraz člověka, který si myslí, že se může chytrostí měřit se satanem.
Mistr Jan Tauler, německý mystik ze 14. st., upozorňuje na to, co všechno démon podniká, aby zabránil duchovnímu růstu zbožných duší: „Démoni přicházejí a využívají všech lstí, které znají…. Zlomyslnost, která neustále jejich dílo doprovází, je až neuvěřitelná a člověk by si měl dávat neustále pozor na ďáblovu mazanost, která ho vytrvale a neustále ohrožuje ze všech stran. Démoni si přitom počínají tak nenápadně a obratně, že si dokážou posloužit i prostředky, které se jeví jako dobré. Většinou se snaží rozptýlit člověka, a když už toho v tomto ohledu víc udělat nemohou, ukolébají ho zdáním, že je vše v pořádku, dovolí mu, aby jednal takovým způsobem, který se mu zdá být správný a vsugerují mu pocit, že je na tom dobře, že by se s tím měl uspokojit a že by měl přestat hledat jinde. Je to velmi zneklidňující pokušení, dnes více než dříve, protože jak říká sv. Bernard: „Zastavit se na cestě k Bohu znamená, couvat zpátky.“
V jaké situaci se nacházejí srdce, které žijí pro tento svět, když říkají: „Děláme právě tolik dobrých věcí jako ten, či onen: to nám stačí, nechceme na tom být lépe než oni: nechceme se vzdát svých zvyklostí.“ Zneklidňovat a rozptylovat ducha, dosáhnout sebeuspokojení a stát se lhostejným ke svému duchovnímu růstu – to jsou hlavní taktické záměry démonů, ve vztahu ke kněžím, řeholníkům a skutečně zbožným křesťanům.
Sv . Vincent de Paul, vedený podobnými pohnutkami, upozorňuje Dcery křesťanské lásky, že démon urputně a obratně útočí na jednu z opor duchovního života, na modlitbu, a zvláště na modlitbu ranní, která má prozářit vírou a láskou činnost celého přicházejícího dne: „Ďábel dělá všechno možné, aby nám zabránil se modlit, protože dobře ví, že když se mu podaří naplnit našeho ducha frivolníma myšlenkami hned na počátku dne, bude mu patřit celý den.“
Upozornění sv. Vincenta, který byl velikánem v oblasti služby bližnímu, nacházejí ohlas v úvahách sv. Jana z Kříže, který byl zas mimořádným zjevem v oblasti kontemplace. Tento popisuje v dílech „Živý plamen lásky“ a „Duchovní píseň“, usilovnou snahu démonů odvrátit duše od kontemplace. Ta tvrdošíjnost až udivuje. S překvapením zjišťujeme, jak vysoké mínění má satan o kontemplaci a za jak závažný případ ji považuje“, doplňuje jeden komentátor Janovo dílo: „Satan se domnívá, že je pro něj velký zisk, když alespoň trochu naruší tok modlitby v některé rozjímavou duši, že je to mnohem více, než kdyby způsobil větší škody jiným lidem, kteří by nebyly na takové duchovní výši. Dokonce je toho názoru, že je to pro něj mnohem větší výhra, než kdyby nechal upadnout do těžkých hříchů mnoho duší: ty totiž mohou ztratit málo nebo vůbec nic, zatímco rozjímavá duše vlastní velký a vzácný kapitál, podobně jako je ztráta ryzího zla, i když se děje v menším množství větší škodou, než ztráta většího množství obyčejného kovu.“
Podobně ohromen zůstane čtenář evangelia, když narazí na úryvky, které popisují střety Spasitele s démonickými silami: „Když se Ježíš objevuje mezi lidmi, každý z jeho kroků je doprovázen řevem nečistých duchů, kteří přebývají v tělech a duších posedlých, protože démoni dobře vědí, že svatý Boží, který se zjevuje, je rozdrtí.“ Pokud vezmeme skutečně vážně Lk 4,6 a mnohé výroky samotného Ježíše, a nesmíme zapomenout na sv. Pavla a sv. Jana, jsme nuceni věřit, že satanova moc nad světem je mnohem rozsáhlejší a hlubší, než se obecně připouští.“ (P. Christmann)
Jeden přesvědčivý doklad tohoto názoru, který se objevuje v liturgii církve. Když chce církev požehnat jakékoli bytosti nebo věci, vždy začne tím, že je až do poslední chvíli pokládá za sídlo démona a že prvním jejím posláním je zbavit je tohoto démona a vyhnat ho z nich. Modlí se za to, aby Bůh vyhnal ďábla ze všech prostor tělesných i duševních, aby tak byl člověk posvěcen za Boží chrám. Podobně se děje při svěcení jakékoliv materie. Tím nám naznačuje, že jako pokračovatelka a zavŕšiteľka Kristova díla zde na zemi, má tu podstatnou roli, že musí převzít zpět to vlastnictví, které vybojoval a z něhož vyhnal všechno nečisté. Jde o to, aby část po části, po jednotlivých osobách vydobyla zpět tento svět, ve kterém si ďábel a jeho přisluhovači mohli přisvojit téměř božskou vládu díky lidskému hříchu a modlářství, a aby nakonec tyto nečisté síly ze světa odstranila. Církev postupuje vpřed jako vojsko seřazené do bojového šiku.
Takovou má – ve světle Zjevení – ďábel moc nad světem a tak může ovlivňovat každého zvlášť. Je to neslýchaná moc, o které si nedokážeme udělat představu, protože o podstatě netělesní bytosti nevíme skoro nic. Je to moc, jejíž šířku by lidé vůbec nemohli s jistotou znát, kdyby jim její tajemství neodhalil sám Bůh. Je to moc, jejíž existenci je třeba potvrdit i proto, že se dnes o ní, jak se zdá, spiklenecky mlčí, a to i mezi křesťany. Duchovní autoři na to ostatně již upozornili: Jedním z nejpozoruhodnějších vítězství ďábla je to, že se mu povedlo uspat bdělost věřících a vůbec lidi a donutit je, aby zapomněli na jeho existenci a vliv. Satan může jednat o to nerušeněji, že ho velké množství křesťanů nezná nebo nevěří v jeho existenci. Je to nesmiřitelný nepřítel, na jehož záludnou přítomnost po našem boku příliš často zapomínáme.
Asistenci a pomoc andělů potřebujeme nejen kvůli zranění, které nám způsobil dědičný hřích, ale také kvůli této úskočné přítomnosti démonů. Každý muž, každá žena, každé dítě, každý mladý dospívající člověk je předmětem péče svého anděla strážce, ale stejně tak je předmětem neustálých úskoků a útoků ze strany démonů.
Když provedeme tyto skutečnosti víry z individuální roviny do roviny sociální a pokud budeme o těchto pravdách rozjímat v dimenzích celého světa, porozumíme některým na první pohled překvapivým tvrzením církevních otců a duchovních učitelů. Nebyly to žádný blouznivci, ale realisté, když – jako např. sv. Ambrož – tvrdili, že: „Země i vzduch jsou plné andělů i démonů.“ Jedna se zde sice o přítomnost duchovní, ale ne proto méně reálnou.