Antirrhetická metoda, o níž jsme již hovořili, je použitelná proti každé neřesti. Evagrius jen vybírá a třídí slova, kterými je možné se proti démonům postavit, podle osmi neřestí. Ve svém traktátu Praktikos vyjmenovává kromě antirrhetické metody ještě jiné prostředky, a to zvláštní prostředky, proti každé neřesti zvlášť. Tyto prostředky nerozlišuje předně podle neřestí, ale podle tří oblastí duše. Např. pokud je duch nesoustředěný, pak ho čtení, bdění a modlitba opět utuží. Pokud vzplane žádostivostí, zkrotí ho půst, dobrovolní chudoba a útěk do samoty. Pokud je rozrušená irascibilná (vzrušivá) část duše, uklidní ji zpěv žalmů, trpělivost a milosrdenství. To vše je třeba provést v pravý okamžik a správnou mírou. Protože, co se děje bez míry a v nesprávný čas, nemá dlouhé trvání, a co zase nemá dlouhé trvání, to víc škodí, než prospívá.
Evagriom doporučované prostředky najdeme v celé monastickej tradici: u Řehoře Naziánskeho, Jana Damascénského, Kassiána, Jana Klimaka a Maxima Vyznavače. Prostřednictvím odříkání budou drženy na uzdě žádosti a pudy. Emoční oblast duše dobře zvládneme kladnými city: velkodušností a milosrdenstvím. V hněvu a zlobě se srdce uzavírá, jakmile se srdce rozšíří pozitivními city, musejí negativní city ustoupit.
K tomu snad jen jednu doplňující myšlenku. Jsou city, které člověk nemá ve své moci. Mohli bychom říci „city těla“, které závisí na vnějších a vnitřních okolnostech. Tyto city máme správně umrtvovat. V praxi to znamená, příliš si je nevšímat, snad jen s výjimkou, když mi signalizují oněmocnění.
Ale existuje city, které máme plně ve své moci a to jsou „city duše“. Ty jsou závisle od mé víry v Boží Slovo. To jsou city, které se v mé duši objeví, když s jistotou víry přijmu Boží Slovo. Tyto city mohou být zcela opačné, než city těla. Tělo trpí pro Krista a duše se může nevýslovně radovat. Např. čteme v SK: „Apoštolové odcházeli natěšení z velerady, že mohli trpět pro jméno Ježíšovo.“ Toto jsou city, ke kterým se člověk může dopracovat, když se mocí Ducha Svatého snaží uvěřit Božímu Slovu s jistotou. Existují ještě vyšší city, které jsou reakcí člověka na Boží přítomnost, jásot ducha. Toto jsou city, které zcela osvobozují zpod moci zlého. Člověk si tyto city nedokáže sám vyvolat a dokonce ani v vzpomínce oživit. Zbývá mu jen myšlenka na něco úžasně krásné a dobré, co přežil.
Budu pokračovat v myšlenkách Evagria. Zpěv žalmů se často doporučuje jako prostředek uzdravující rozvrácenou mysl. Rozvrácena mysl v náboženské terminologii znamená stav, kdy člověk sešel z pozice víry, když si v myšlence připustil jinou možnost než ukazuje Boží Slovo. Je to začátek prohry. Ale člověk i tento stav může zvrátit, pokud začne číst Boží Slovo. Např. staří ruští mniši radili lidem, kteří mají problém s alkoholem: „Když tě chytí chuť na alkohol, vezmi Písmo a čti!“ Myslím si, že sloveso „chytí“, v případě chuti, je nezvyklé, ale právě to ukazuje, že v alkoholismu jde také o určitou formu démonizace – obsazení zlým duchem. Totéž platí o různých návykových drogách a také o hráčské vášni.
Gregor Naziánsky je toho názoru, že žalmy jsou melodickým lékem. A sv. Bazil říká ve svých kázáních o žalmech toto: „Zpěv žalmů rozveseluje duši, plodí mír, utišuje zmatek a neklid myšlenek. Rozveselí nahněvaného a zmatenému pomůže najít řád.“ Když zpíváme žalmy, pokud se poddáme uměleckému tepu jejich poezie a kráse jejich melodie, tak v sobě oživíme pozitivní city, které dokáží uzdravit duši.
Evagrius uvádí proti každé neřesti vlastní prostředky boje. Proti obžerství doporučuje nejíst do sytosti a spokojit se s trochou vody. Stanoví tu vnější míru, které se máme držet, abychom ovládli nemírnost vnitřní neřesti obživního (potravního) pudu. Pravidelnou umírněnou životosprávou je pud držen v hranicích a postupně se sám dostane do správné míry. Proti smilstvu doporučuje málo pít, protože je přesvědčen, že mnoho pití podporuje sexuální představivost. Platí to o pití alkoholu, ale Evagrius měl zřejmě na mysli vůbec neomezené pití tekutin. Některé jeho názory můžeme poopravit poznatky moderní vědy.
Víme velmi dobře, co v naši době, nejvíce podporuje sexuální představivost. Pro nás jde o půst od televize, internetu, zlé tlače. Hrabivost se překonává almužnami. Láska a hrabivost nemohou bydlet pod jednou střechou. Proto se máme zcela vědomě cvičit v osvobozování se od věcí a obdarovávat. Proti smutku bojujeme tím, že přemáháme své lpění na věcech i lidech: „Ten, kdo utíká před všemi radostmi tohoto světa, je pro démona smutku nedobytnou pevností.“
Smutek je v podstatě frustrací z potěšení, či už přítomného nebo očekávaného. Tohoto nepřítele není možné vyhnat, dokud budeme lpět na nějaké pozemské věci. Neboť démon rozhodí své sítě smutku přesně tam, kde zjistí, že na něčem lpíme.“
Evagrius tu jde až na kořen smutku. Nechce však, aby se vytratily jen příznaky. To by se totiž dalo převést úplně jinými věcmi: utišujícím prostředkem, antidepresĺvnym lékem nebo dobrým jídlem a pitím, dobrou hudbou. Pokud není vytržen kořen, ze kterého smutek vyrůstá, potřebuji stále více potěšeni, protože oni působí jen krátce. Proto musím změnit svůj postoj k věcem. Nesmím na nich lpět – ani na lidech, ani na majetku, ani na úspěchu. Avšak Evagrius ví i to, že se nemusí jen hledat kořen smutku, ale že je také zcela smysluplné zabývat se také příznaky. Proto doporučuje zpěv žalmů a modlitbu, která zahání smutek.
Maximální pozornost věnuje Evagrius boji proti hněvu, protože právě hněv v jeho očích charakterizuje démony. Hněv v člověku rozněcuje thymos, emocionální část duše a tím z ní také dělá démonickou bytost. Evagriom doporučován lék je na tomto místě milosrdenství a vlídnost. Odůvodňuje je tím, že oba zmíněné postoje umenšují thymos. Milosrdenství rozšiřuje srdce, emoce se již více nehromadí, ale mohou volně odtékat. City proměňují lidskou duši. Kdo se dlouho oddává hněvu, je jím nakonec nakažený. Stane se sám démonickým, jak říká Evagrius. Kdo do svého nitra naopak pustí vlídnost, vnitřně se přemění. City nezůstávají mimo naší osobnosti, naopak v nás vytvářejí vnitřní dispozici, která formuje naše myšlení i jednání. Proto je velmi důležité rozvíjet v sobě kladné city.
Jako další prostředek k boji proti hněvu radí Evagrius: „Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem, aby v noci nepřišli démoni a nepoděsili duši a nenahnali duchu pro zápas dalšího dne jen zbabělost a strach. Neboť děsivé vidiny vznikají ve vzrušené části duše a nic nesvádí ducha ke vzdání se natolik, jako rozbouřený thymos.“ Před spaním nezpracovaný hněv přechází do spánku a plodí těžké sny. Ovlivňuje ve spánku negativní nevědomí, takže se člověk druhého dne ocitne v horší výchozí pozici. Takový člověk je ustrašený, vnitřně oslabený, neschopný boje proti negativním citům. Je tedy nebezpečné vtahovat hněv do spánku, neméně nebezpečné je zabarikádovat se s ním do samoty. Pro rozhněvaného člověka je samota jedem, pokud se neumí modlit, a odevzdávat svůj hněv Bohu. Uvrhuje ho do zmatku v srdci. Proto je pro rozhněvaného dobré jít mezi lidi, aby hněv nedostal šanci se zahnízdit.
Jako další prostředek uvádí Evagrius aktivizaci kladné funkce thymosu, kterému přísluší bojovat za potěšení. Pokud nám andělé předvádějí duchovní radosti, tak nás povzbuzují, abychom svůj thymos zaměřovali proti démonům a tak je porazili. Emoční část duše tedy potřebuje dobrý cíl, pak na nás bude působit kladně. Boj s acediou je jedním z nejtěžších zápasů v životě mnicha. Démon acedie totiž nenapadá jen určitou část ale celou duši, proto se v tomto boji zápasí o všechno. Doporučují se různé prostředky boje. Evagrius radí: „Pokud propadneme démonovi acedie, v pláči svou duši rozdělme na dvě části: na tu, která těší a na tu, která je potěšováná. Tím, že v sobě rozséváme dobrou naději, můžeme zpívat s Davidem: „Proč jsi smutná má duše a proč ve mně teskníš (proč se chvěješ)? Doufej v Pána, neboť zas ho budu chválit, svého Spasitele a svého Boha.“
Na tomto místě se proti acedii doporučují slzy, neboť průvodním znakem acedie je tvrdost srdce, necitlivost. Člověk si připadá jako vypálená budova, pustý a prázdný, potlačil všechny své city, aby nepociťoval bolest. Slzami se však prolamuje tvrdá kůra a do duše může znovu vtéci život. Na slzy se dávní mniši dívali jako na oplodňujícím déšť, který zvlhčuje a oživuje vyprahlou zem.
Dalším prostředkem je podle Evagria doporučována a již známé antirrhetická metoda. Je zajímavý její popis: „Duše se rozdělí a sama se sebou začne rozhovor. Vystupuje zde ve dvou rolích: v roli mluvčího a v roli oslovovaného, v roli utěšitele i utěšovaného.“ Dodnes se této metody užívá i v psychiatrii. Doporučuje se, aby si člověk představil, že sám před sebou sedí na židli. Tu začíná rozhovor vlastního Já s Já, které sedí na židli. Člověk by měl oslovit všechnu svou zlost a svá přání a začít s nimi dialog. Neměli bychom tu sami proti sobě postupovat autoritářský a tvrdě, naopak měli bychom své city a touhy brát vážně. Evagrius svou radou bere vážně žal i smutek duše, sám sebe kvůli tomu neodsuzuje, ale vžívá se do smutku, aby se pak dal potěšit nadějí v Boha.
Dalším Evagriovým prostředkem v boji proti acedii je setrvání v cele (samota, izolace). „Ať mnich v hodině pokušení neopouští svou celu, ať si jak chce namlouvá, že má nato vážný důvod.“ Mnich musí spíše zůstat uvnitř, vytrvat a statečně přijímat všechny útočníky, především démona acedie, který je nejobtížnější, a proto také duši nejlépe prověří. Pokud se duše takovým zápasům vyhýbá, zůstane neobratná, zbabělá a plachá.“ Zůstat v cele – vytrvat v samotě – řadí mnozí otcové. Ve výrocích otců se mluví několikrát o mniších, kteří utíkali ze samoty pod záminkou, že svou návštěvou musí prokázat svým spolubratřím službu lásky. Rada, nepovolit tomuto pokušení a zůstat v cele, se opakuje stále znovu: „Kdosi řekl otci Arseniovi: „Trápí mě myšlenky rázu: Nemůžeš se ani postit ani pracovat, tak alespoň navštěvuj nemocné, neboť i to je láska.“ Stařec však dobře znal démony a řekl: „Chod a jez, spi a nepracuj, jen svou celu neopouštěj!“ Věděl, že vytrvání v cele vrátí duši mnicha ztracený řád.“
Základní biblické i asketické principy jsou zde zjevně jakoby smeteny přes palubu. Vyžaduje se odložení askeze, ba dokonce blíženské lásky. Vytrvat v cele se zdá být natolik důležité, že to převýší význam všech ostatních přikázání. V jednom výroku otců se vytrvání v cele dostává na první místo. Můžeš dělat cokoliv: „Jen ponech stěnám cely své tělo jako záloh!“ Co vede mnichy k tomu, že přikládají právě setrvání v cele tak velký význam? Chtějí ohroženému člověku zabránit v úniku před sebou a svým pokušením. Právě v okamžiku, když to v člověku všechno začíná vřít a když se mu zdá, že ho to roztrhá, je třeba vytrvat. Jedině ve vydržení lze dojít ke kořenům svých vnitřních problémů. Jednou musí člověk projít až svým nejhlubším dnem, pokud se chce probojovat k podstatě. Utéct z cely k aktivitám znamená vzdát se šance proniknout do této hlubiny. Evagrius uvádí jako příklad víno, které je třeba uskladnit bez pohnutí na delší dobu, jedině tak bude průzračně a lahodné.
Kassián tutéž zkušenost popisuje slovy: „Nu, není divu, že se mnich, který zůstává ve své cele, v níž se i jeho myšlenky tísní v těsně uzavřeném prostoru, téměř dusí nadměrnou úzkostí, která však – jakmile spolu s člověkem unikne z vězení cely – řítí se všude jako utržené koně. Pro tento okamžik úniku ze stáje zažívá mnich určitou krátkou a jaksi smutnou útěchu. Pokud se nevrátí tělo do cely a nezačne pracovat na ztišení, tu ona kratičká slast svobody začne člověka zraňovat ještě horším ostnem. A pořádku neprivyknutú hruď těch, kteří zatím nevědí nebo nechtějí se svými pudy bojovat, ještě zuřivější napadá znechucení a oni v cele, kde se cítí sevření úzkostí jako v kleci, stále častěji upouštějí od dodržování přísné regule a únikem ven si dopřejí trochu svobody. Oni si však, právě tímto domnělým lékem, přivodí jen ještě horší nemoc a podobají se člověku trpícímu vnitřní horečkou, kteří si dopřeje doušek ledové vody a myslí, že tím svou horečku ztlumí. Opak je však pravdou, horečka vzplane ještě víc a proto po chvilkové úlevě následuje mnohem větší problém.“ Nejprve musí vnitřní konflikt dosáhnout svého vrcholu, až následně může být vyřešen. Je třeba řešit příčinu horečky, pouhé odstranění příznaků nestačí.
Další pomocí v boji proti acedii je myšlenka na vlastní smrt: „Náš svatý a zkušený učitel říkával: „Mnich musí být stále v takové pohotovosti, jako by měl umřít už zítra a zároveň by měl své tělo užívat tak, jakoby by zde měl být sto let.“ Toto, jak říká, na jedné straně zapuzuje myšlenky acedie zvyšuje mnichovu horlivost, na druhé straně si tak mnich uchovává dobré zdraví a uchovává v rovnováze svou zdrženlivost.
Myšlenka na smrt nevrhá mnicha do ještě většího smutku, ale naopak ho osvobozuje. Uprostřed velkého trápení by se dokonce smrt mohla jevit jako vykoupení. To však mniši považují za pokušení a rouhání Bohu – Dárci života. Proto je myšlenka na smrt plodná pouze tehdy, pokud neničí člověk své zdraví, ale žije ve zdravém napětí, v takové pohotovosti, jak by měl zemřít už zítra a užívat své tělo, jakoby tu měl být sto let. Evagriovou radou proti acedii je dále dobrá životospráva. Kdo dá svému životu pevný řád, spočívající na moudrém střídání modlitby a práce, napětí a uvolnění, bude schopen acedii přemoci. Evagrius říká: „Acedii přemůžeme sebe přemáháním a tím, že budeme konat vše s velkou péčí a v bázni Boží. Ke každému dílu si ustanov pevný čas i míru a neustávej, dokud dílo není dokonáno. Modli se často a z hloubky srdce, a duch acedie od tebe uteče.“
Uspořádaný život vnese určitý pořádek i do vnitřního zmatku. Vnější řád uchová člověka před vydáním napospas nepořádku vlastního nevědomí. Abba Poimen to vyjadřuje následovně: „Jestliže zachová člověk řád, neupadne do zmatku.“ Známe jiné podobné rčení: „Zachovej pořádek a pořádek zachová tebe.“ Duše, která v acedii přišla o svou zdravou vitalitu, získá vnějším řádem opět vnitřní pružnost, která je pro její zdraví nutná.
Zápas se slavomanem považuje Evagrius za velmi těžký, neboť samo vítězství nad touto neřestí, dává popud ke chválení se. Vlastního vítězství nad slavomanem nenabudeme předsevzetím vůle, ale jen zkušeností. „Kdo dosáhl gnosis – poznání a zakusil radost, která z něj vyvěrá, již nebude pokoušen démonem slavomanu, který se mu snaží stavět před oči všechny radovánky světa. Co větší by mohl nabídnout, než toto duchovní nazírání. Dokud však jsme toto poznání nezakusili, chtějme se horlivě cvičit v této praxi tím, že budeme Bohu ukazovat, že všechno konáme jen proto, abychom ho mohli poznat, neboť je naším jediným cílem.“
Kdo Boha zakusil, už nepotřebuje lidské uznání. Je uzdraven z chorobné touhy vyvyšovat se nad ostatní. Komu vyšlo Boží Slunce, tomu zapadla potřeba jakékoliv lidské chvály. Kdo však nedošel této zkušenosti, ať se podrží askeze, a všech způsobů, které mu mniši radí. Kassián je přesvědčen, že držet se regule otců, nežít jinak než žili oni, znamená velmi účinný prostředek proti slavomanu. Tutéž radu dává i Benedikt ve svém pojednání o pokoře: „Osmý stupeň pokory je, když mnich nedělá nic, co nepředepisují obecná pravidla řeholního domu, a sleduje to, k čemu nabádají příklady jeho předchůdců.“ Pak už sebe a své úspěchy nepokládá za něco mimořádné, ale ví, že je slabým spolubojovníkem ve velkém zástupu mnichů. V pokusu žít podle regule, kterou žili mnozí před námi, narážíme především stále na vlastní hranice.
Proti démonovi pýchy je namířena rada: „Rozpomeň se na svůj předešlý život a na své staré chyby, jak si byl v područí vášni ty, který si Kristovým milosrdenstvím došel k osvobození od vášni. Vzpomeň si, jak jsi byl vytažen ze světa, který tě tolik a tak často pokořoval. A uvažuj dále: „Kdo je Ten, který tě chrání na poušti? Kdo zadržuje démony, kteří skřípou zuby proti tobě? Takové myšlenky plodí pokoru a přirazí dveře před démonem pýchy.“ Všechny uvedené myšlenky by nás měly dovést k tomu, abychom věděli, že všechno dobré v nás je Boží dar, ze kterého se sice máme radovat, avšak na který máme vždy hledět právě jako na dar, a nikdy, jak na vlastní zásluhu. Kdo se na sebe takto dívá, získá zdravý odstup sám od sebe: rozhodně dobře vidí své silné stránky, ví však, že ony jsou darem, který je zároveň i úkolem.