F. DÉMON ACEDIE
nazývaný také polední démon, je ze všech nejobtížnější. „Napadá mnicha kolem 10,00 hodiny a obléhá jeho duši až do 14,00 hodiny. Nejprve způsobí, že se zdá, jakoby se slunce pohybovalo jen velmi pomalu nebo vůbec ne a že den má padesát hodin. Pak mnicha nutí, aby se neustále odbíhal dívat k oknu, nebo vybíhal z cely, zda má slunce ještě daleko do 15,00 hodiny, nebo zda jej nepřichází navštívit spolubratr.
Dále démon naočkuje mnichovi odpor k místu, kde žije, a vůči celému jeho způsobu života, proti ruční práci. Potom mu našeptá, že se vytratila láska mezi bratry a že zde není nikdo, kdo by člověka mohl potěšit alespoň trochu. Pokud je tu někdo, kdo dotyčného mnicha v poslední době urazil, démon šikovně použije i jeho, jen aby ještě více nechuť vystupňoval. Uvede ho do snění o jiných místech, kde by snadno mohl najít vše potřebné a kde by i život byl mnohem méně obtížný a pro něj po všech stránkách výhodnější.
Dále ještě připojí, že zde pro mnicha není jen jedno jediné místo, kde se lze Pánu Bohu líbit. Tvrdí mu, že Bůh může byt uctíván všude. Připojí ještě vzpomínku na předešlý život a na příbuzných, vykreslí mu, jak dlouho ještě tento život potrvá a postaví mu před oči všechny obtíže askeze. Nasadí celou svou zbrojnici jen aby mnich opustil svou celu a seběhl ze závodní dráhy. Po tomto démonovi nepřichází bezprostředně žádný další a v duši se po boji rozhostí klid a nevýslovná radost.“ (Evagrius)
Démon acedie je považován za nejnebezpečnějšího. Zahrnuje v sobě téměř všechny druhy pokušení a myšlenek. Zatímco se ostatní démoni dotýkají vždy jen jedné části duše, okupuje polední démon duši celou, udusí rozum, oloupí duši o veškerou pružnost. Člověk ztrácí chuť ke všemu. Kassián acedii nazývá rozmrzelostí nebo úzkostí srdce, vnitřní sklíčeností. Člověka nic nebaví a vede ho to buď ke spánku nebo k útěku z cely – do hyperaktivity. Evagrius vykresluje mnicha trápeného acediou se skutečným humorem:
„Oko bez zájmu civí každou chvíli z okna a jeho duch si představuje návštěvníky. Jen někde vrznout dveře, už se vymrští, jen zaslechne nějaký hlas, už je u okna a hledí do blba, lenoší. Při čtení vydatně a hojně zívá a cítí, jak mocně ho přemáhá spánek, tře si oči, protahuje údy, oči odvrací od knihy a civí na stěnu. Pak se opět trošku zadívá do knihy, něco přečte a marné a bez užitku se snaží pochopit smysl slov, které jsou v knize psané. Počítá stránky a zkoumá kvalitu rukopisu. Má své výhrady proti písmu i proti stylu knihy, nakonec ji sklapne, vsune ji pod hlavu a usne spánkem nepříliš hlubokým, neboť jeho duši skoro probouzí hlad a ten je třeba utišit.“
Řehoř Veliký vypočítává jako důsledky acedie: zoufalství, malomyslnost, nevrlost, zahorklost, lhostejnost, ospalost, nudu, útěk před sebou samým, mrzutost, zvědavost, roztržitost působenou planými řečmi, neklid ducha i těla, nestálost, chvat a přelétavost. Acedia je velkým pokušením poustevníků, tedy těch, kteří se snaží žít v samotě. Jde v ní o život a smrt. Vše je zpochybňováno, postrádá jakýkoli vnitřní vzlet, srdce se zdá být skrz naskrz nemocné, duše zmatená.
Duše je nemocná a trpí zaplavena hořkostí acedie. V utrpení, tak nadměrném, ji opouštějí všechny její síly. Schopnost odporu se scvrkává a už – už je ochotna opustit bitevní pole před démonem tak mocným. Duše ztrácí rozvahu a chová se jako malé dítě, které se pustí do usedavého pláče a nářku, jako by už nebylo žádné naděje na útěchu. Celý duševní organismus je otřesen. Člověk se cítí byt vytištěn až na samou hranici svého lidství. Upadá do dětinského chování a sám sebe lituje.
Andre Louf nazývá acedii krizí, do které musí upadnout každý, kdo se oddělí od všeho rozptýlení. Je jistým druhem závrati, který duše dostává, když hledí do prázdného prostoru otevírající se mezi ní a Bohem, je to neschopnost proniknout nebo vydržet tuto prázdnotu. V acedii mnich dospěje na pokraj šílenství. Hrozí mu duchovní ztroskotání nebo psychické zhroucení. Nicméně, kdo touto krizí projde a vydrží a vytrvá, zakusil následně hluboký vnitřní klid a radost. Z této zkoušky pak vychází harmonický, integrovaný, nový člověk.
Acedia odpovídá stavu, který psychiatrie zná jako „ztrátu duše“. Ta se projevuje náhlým návalem malátného znechucení. Chybí zde jakákoli radost ze života, člověk se cítí prázdný, bez nápadů, vše se mu zdá být nesmyslné. Moderní psychiatrie to vysvětluje tím, že velká část psychické energie odtekla do nevědomí a není proto našemu já k dispozici. Přitáhl ji nevědomý komplex.
Zatímco hněv a smutek jsou reakce na neuspokojení třech základních pudů, jsou při acedii pudy potlačeny. Evagrius vidí nebezpečí acedie právě v tom, že se skrývá před tím, kdo jí trpí. Neuspořádané pudy převezmou vládu, aniž by o tom člověk věděl a často dokonce pod maskou ctnosti. Toto Evagriovo pozorování potvrzuje psychiatrie u mnoha případů endogenních depresi, totiž jak často vězí na dně stagnujícího ochromení osobnosti nějaká mimořádně silná touha jakéhokoliv druhu (po moci, lásce, agrese…), kterou se však depresí zasažený člověk z mnoha důvodů neodvažuje nechat vyjít na denní světlo.
Zmíněné tři základní pudy, které jsou v acedii potlačeny a tím i jasně nepoznatelné, člověka napadnou z nevědomí. A právě to, že nevidíme protivníka, proti kterému by bylo možné bojovat, je na acedii velmi nebezpečné. Mniši radí vytrvat, protože až po této smrti, vzniká nový život, klid a radost. Pokud vydržíme v tomto stavu dostatečně dlouho, později většinou vstoupí komplex přitažen aktivovanou energií do oblasti vědomí, vzniká intenzivní zájem o život, tudy však nyní jiným směrem než dosud.
G. DÉMON SLAVOMANU
Myšlenka touhy po slávě je velmi subtilní, snadno se připlazí ke ctnostným. Vzbuzuje v nich pak přání zveřejnit své zápasy a usilovat o lidskou slávu. Takový lidé si ve své fantazii již představují, jak vyhánějí ďáblů, uzdravují nemocné, vidí davy lidí tlačících se dotknout se obruby jejich šatů. Démon člověku předem oznamuje, že se stane knězem, a ten ihned slyší, jak na jeho dveře klepou ti, kteří ho vyhledávají. A pokud by snad nechtěl, tak by ho v poutech odvedli. A už dotyčný prostřednictvím prázdných nadějí, pozvedá hlavu a jde vstříc pokušením démona pýchy či smutku, který mu začne vnukat myšlenky opačné, které jeho naděje hatí. Jindy bývá takový člověk vydán i démonu smilstva – on, který ještě donedávna byl pokládán za svatého a úctyhodného kněze.
Slavoman nestojí na stejné rovině jako ostatní neřesti. Kassián ho připisuje rozumové části duše. Slavoman vzniká tam, kde se již ostatní neřesti zdají být pod kontrolou. A právě touha po slávě maří úsilí je zvládnout. Démon slavomanu je obzvláště lstivý, připlazí se tehdy, když se člověku zdá, že už přemohl ostatních démonů. Evagrius touhu po slávě přirovnává k děravé peněžence. Člověk si do ní ukládá výtažky svých bojů, avšak ona nic z toho nezachová. Tak slavoman zničí všechny snahy o vítězství. Dodá duchovnímu člověku klamnou motivaci k boji. Nejde mu už o přiblížení se a otevřenost vůči Bohu, ale o zalíbení se lidem. Tak se mnich začne orientovat na vnější věci a přichází o zdravý pohled na sebe samého. Nejeden z těch, kteří se ztotožňují s vysokými ideály, podléhá pokušení slavomanu. Ideál požívá lidskou vážnost, proto si slibuje od snahy po jeho dosažení, vystupňování pocitu vlastní ceny. V slavomane jde konečně opět o vlastní JÁ. Jde o vlastní oslavu a ne o vydanosť Bohu.
H. DÉMON PÝCHY
přivádí duši k najzávratnejšiemu pádu. Přemlouvá ji, aby za svého pomocníka neuznávala Boha, ale aby věřila, že je sama příčinou svých dobrých skutků, a aby se dívala na své bratry shora, jako na nechápající a nevzdělané prosťáčiky. Pýchu následuje hněv a smutek, a nakonec jako poslední zmatení ducha, šílenství a přízraky mnoha démonů vznášejících se ve vzduchu.
Pýcha je neřestí nejen poslední, ale také nejnebezpečnější. Pyšný sám sebe považuje za Boha, a tak popírá své lidství. To ho odvádí pryč od reality a vede do iluzorního a klamavého světa, ve kterém se stále více napařuje, až nakonec končí v pomatení ducha. Jung ji nazývá inflací. Člověk se napařuje obsahy nevědomí a tím stále více ztrácí smysl pro realitu. Postupně se začne považovat za velkého reformátora, proroka či světce. Popírá svůj vlastní stín a aniž cokoli zpozoroval, je zaplaven vlastním nevědomím (podvědomím). To vede podle Junga ke ztrátě duševní rovnováhy ak rozštěpení osobnosti. Natolik je tedy řeč o ohrožení démonům pýchy přiměřená. Neboť sa pyšný úplně dostává pod moc nevědomí, doslova se stává posedlým. Proto starověký autoři právě v souvislosti s pýchou mluvili o zmateni nebo dokonce o ztrátě ducha.
Osm neřestí a k ním přiřazených osm démonů stále více ohrožuje člověka. Zatímco první tři základní pudy lze relativně snadno zkrotit, se třemi náladami je to už podstatně těžší. Od dospělého člověka se očekává, že své tři základní pudy zvládne natolik, aby nemohly vcelku vážněji škodit jeho osobnosti. Jistě zde existuje odstupňování. Ale protože pudy mají i kladnou funkci, nejde také ani o to jejich úplně vyloučit, ale řádně je integrovat (zapojit). Ve vypořádání se s třemi náladami jde však o integraci vlastního stínu.
Nejprve je nutno přiznat vlastní potřeby a přání, aby jako negativní city neobsazovaly nekontrolovaně duši. V zápase se smutkem a neradostností jde právě o vyrovnání se s nevědomím, především o integraci animy, ženské části duše, která se v případě potlačování u muže projevuje špatnou náladou. Tento zápas se odehrává shodně podle Junga i Evagria v samém středu života a svádí se podstatně obtížnější než je tomu při zvládání pudů. V boji proti slavomanu a pýše jde o poctivost vůči sobě samému a o vztah k Bohu.
V jungovské terminologii se jedná o otázku, zda vnější já poskytne prostor vnitřnímu já (já sám), zda já se bude snažit o vlastnění obsahů nevědomí a tak se bude snažit obohatit, nebo zda se otevře a oddá numinóznu, se kterým se setkává v archetypech nevědomí, především v Archetype Boha. Když to vyjádříme náboženský, jedná se o otázku, zda budu chtít Boha i druhých lidí využívat jen pro sebe a použiji je pouze ke své vlastní oslavě, nebo zda chci sloužit Bohu a lidem a budu ochoten opustit své iluze a vydat se Bohu skutečnému a jeho lásce.