Starověcí křesťanští mnišsky autoři rozlišují různé druhy démonů. Hledisko jejich rozlišení podává tzv. nauka o osmi neřestech, která je zajímavou kapitolkou starokřesťanské psychologie (psychiatrie). O její rozvinutí se nejvíce zasloužil Evagrius Pontský a Kassián, najdeme ji však u sv. Jana Klimaka u sv. Maxima Vyznavače a jiných. Nauka na rozdíl od našich sedmi hlavních hříších rozlišuje osm neřestí: obžerství, smilstvo, hrabivost (lakomství), smutek, hněv, acedia, slavoman a pýcha. Každé z těchto osmi neřestí přiřazuje Evagrius jednoho démona. Démoni jsou tedy klasifikováni (třídění) podle náplně činnosti, nepůsobí všichni tytéž myšlenky, ale jeden vyvolává myšlenky hrabivosti, druzí zase pýchy. Zároveň se démoni liší i co do druhu, jedni jsou lehcí a propadají člověka znenadání, např. démon smilstva; démon acedie patří naopak mezi tzv. těžkých, kteří tisknou duši stále niž a niž, do hlubší deprese.
Rozčlenění do osmi neřestí odpovídá platónské filozofii (trichotomii), její dělení duše na tři části. Prve tři neřesti jsou přiřazeny k žádostivé části duše (obžerství, smilstvo a hrabivost). Jsou to vlastně tři nejzákladnější pudy člověka (potravní, sexuální a vlastnický pud), na které se tyto neřesti vážou, nebo které chtějí zneužít. Tyto pudy náleží k lidské přirozenosti a nelze je bez újmy na lidské přirozenosti odstranit. Spíše se jedná o jejich zvládnutí a správné zapojení do života.
Druhé tři neřesti (smutek, hněv, acedia) jsou negativní nálady, jejich zvládnutí je obtížnější – nedají se ovládat tak jako pudy. Správné zacházení s nimi vyžaduje duševní rovnováhu a vnitřní zralost, kterou lze dosáhnout pouze poctivým vyrovnáním se s vlastními myšlenkami a náladami a zároveň bezvýhradným otevřením se vůči Bohu. Ještě obtížnější je zápas s posledními dvěma neřestmi, protože najneskrotnejší je duch (slavoman a pýcha). Na tomto poli si mohou démoni z člověka nejvíce a nejsnáze dělat posměch.
Evagrius rozebírá osm neřestí různým způsobem. Může mluvit o pudech a náladách nebo o myšlenkách hrabivosti nebo hněvu, jinde o tomtéž mluví jako o démonovi hrabivosti nebo hněvu. Evagrius tedy neřest personifikuje. Mluví o ní jako o démonovi, který člověka pokouší a snaží se ho dohnat k pudovému chování, k negativnímu citovému hnutí nebo k duchovní zaslepenosti. Každý z osmi démonů má vlastní techniku. Ztotožnění démonů s osmi neřestmi znovu poukazuje na to, že Evagriovi nejde v jeho nauce natolik o mimořádně jevy jako je posedlost, ale o vyrovnání se s temným a špatným, které každý z nás v sobě zakouší, a o zápas s vnitřními chybnými postoji, které by se v nás rádi uhnízdili a zabránili nám tak v dosažení dokonalosti a otevřenosti vůči Bohu. Evagrius popisuje každého z těchto osmi démonů, představujících neřesti.
A. DÉMON OBŽERSTVÍ
Duchovnímu člověku se snaží vsugerovat rychlé ztroskotání jeho asketického úsilí. Staví mu před oči jeho žaludek, játra, slezinu, vodnatelnost, chronické nemoci, nedostatek toho nejnutnějšího, nepřítomnost lékaře. Často mu připomene i jiných bratří, kteří takto trpěli. Někdy dokonce povzbudí nějakého nemocného, aby o svém trpkém údělu, který jim údajně askeze způsobila, říkal tomu, kdo se snaží žít asketicky.
Démon obžerství nedělá svou práci tak, že by vzbuzoval chuť po nadměrném pojídání. Pouze uvádí dostatečné zjevné důvody, mluvící proti půstu. Démon je příliš rafinovaný, než aby přímo vyzýval k tak primitivní neřesti, jakou obžerství je. Jeho metodou je racionalizace. Rozumové zdůvodnění zakryjí skutečné přání a potřeby, které se za nimi skrývají. Tak se démon skrývá za rozumnou opatrnost a umírněnost, aby se duchovnímu člověku nemusel představit otevřené jako zničující a špatný.
Někdy démon obžerství těží i z toho, že člověk někdy neví přesně odlišit duševní prázdnotu od tělesné. Obě přežívá v téže bytosti a pokud není dostatečně vnímavý, neví dobře odhadnout odkud pocit prázdnoty vychází. Snaží se tělesnými a hmotnými věcmi ucpat duchovní díru. Nebo lépe vyjádřeno, snaží se duchovní prázdnotu naplnit jídlem. Lidově se to vyjádří , že „někdo zajídá svůj žal“.
B. DÉMON SMILSTVA
se vnucuje se žádostivostí po různých tělech. Krutě napadá zdrženlivých, aby upustily od své zdrženlivosti, protože si s ní i tak neporadí. Tak špiní duši a svádějí ji k mrzkému jednání. Nechá ji vyslovovat a opět vnímat určitá slova, jako by šlo o viditelný a přítomný objekt. Démon smilstva si bere za nástroj především fantazii, kterou naplňuje nečistými obrazy a myšlenkami, kterými tak zatemňuje rozum. Propadá člověka náhle, jako blesk z čistého nebe, a velmi rychle v něm probudí prudkou vášeň. Navštěvuje člověka obvykle v noci. Evagrius často hovoří o tom, že démon smilstva vstoupí přímo do těla a roznítí v něm požár. Tento démon stejně jako předešlý, těží z vnitřní prázdnoty a bezútěšnosti. Pokud je člověk plný svaté radostnosti nic nezmůže. Pokud je však převážně depresivní, hledá útěchu v těle.
C. DÉMON HRABIVOSTI – lakomství
vsugeruje obavy z budoucnosti, vysoký věk, neschopnost vyrobit si na sebe vlastníma rukama, nadcházející hlad, bídu a nemoc, trpkost chudoby a zahanbení, když bude člověk ráz odkázán na pomoc druhých. Ani v tomto případě nenapadá démon přímo vlastnicky pud, ale zjevuje všemožné důvody mluvící proti chudobě a štědrosti. Nedráždí pud, ale popírá důvody, které ho drží na uzdě tím, že vykresluje různé nebezpečí, které by mohly vzniknout. Démon hrabivosti vnuká myšlenky plodící strach a malomyslnost, obírající člověka o vnitřní pružnost, kterou dokáže krotit a zvládat ve správných rozměrech svůj vlastnický pud. Člověk pak už nevidí žádnou motivaci, proč by měl vynakládat úsilí na nějaké omezování se a tím již nepozorovaně vchází do vod neřestí, která se nazývá hrabivost. Člověk je ovládán démonem hrabivosti, protože v duchu sám pro sebe nechal nahlodat všechny důvody pro boj s pudem.
Kdo udělal vlastní zkušenost s lidmi závislými na drogách a se způsobem jejich argumentace, dá Evagriovým pozorováním za pravdu. I v takovém případě je každý důvod pro omezení se zpochybněn zdánlivě rozumnými důvody. Ve skutečnosti však za nimi vězí dětinská potřeba mít stále více. Protože se člověk v dětském věku nenaučil odříkání a tím ani přizpůsobení se skutečnosti, je nyní ovládán vlastním pudem nebo – jak říká Evagrius – je držen v šachu démonem hrabivosti. Podle Freuda je určité odříkání se v pudovém životě kvůli přizpůsobení se skutečnosti nezbytné.
A dáme mu za pravdu, že ani manželství neznamená protržení zábrany pudů. Víme jak to dopadne, když si někdo myslí, že v manželství si může z druhého udělat nástroj svých zvrácených tužeb. Už jsem to jednou říkal, ale znovu připomenu, že o každém pudu platí, že jej nelze ukojit, jedině ovládnout. Ukojit ho nemohu proto, že všechny tyto skutečnosti jsou zaměřeny na Nekonečno, kterým je Bůh. Jedině Bůh může v nás ukojit i potravní, i sexuální i vlastnicky pud. Ale dokud nejsme úplně v něm, nezbývá nám nic jiného, než to v sobě ovládnout a nemyslet si, že někdo nebo něco na tomto světě dokáže ukojit naše očekávání.
D. DÉMON SMUTKU
Smutek často vzniká z frustrace našich přání, mnohdy bývá výsledkem hněvu. Pokud vzniká na základě frustrace přání, probíhá následovně. Nejprve vzpomínky přinesou myšlenky na rodný dům, rodičů a předešlý způsob života. Když démon smutku vidí, že duše namísto odporu myšlenky sleduje s vnitřním potěšením a se jim poddává, schvátí duši a ponoří ji do smutku nad tím, že to co bylo už není a vzhledem k nastávajícímu způsobu života ani nemůže být. Čím více vzpomínka duši potěšila, tím víc ji následující myšlenky obtěžují malomyslností a skleslostí.
Podle Evagria je základní příčinou smutku přílišně přilnutí ke světu: „Kdo miluje svět, zakusí mnoho smutku, kdo však pohrdá věcmi tohoto světa, ve všem se bude radovat.“ Kdo klade na život příliš vysoké nároky, snadno bývá zklamán a propadá smutku. Smutek člověku zužuje srdce, sešněrovává ho, zatímco radost srdce rozšiřuje (diacheo a systello). Typické pro smutek je také lpění na minulosti. V ní se člověku všechno jeví lepší a krásnější. Pohled do minulosti člověka oslepuje vzhledem k přítomnosti. Člověk pak utíká před realitou a stahuje se do iluzorního světa zidealizované minulosti. Jakmile je však konfrontován s přítomností, zahrabe se do svého smutku. Z něj se pak už nijak nedá vylákat zpět. Smutek oslabuje nazerajúci rozum. Žádný sluneční paprsek nepronikne do této vodní hlubiny a pohled na světlo nerozjasní potemnělo srdce. Východ slunce je pro člověka radostí, avšak zkalená duše i toto přijímá s nevolí.
E. DÉMON HNĚVU
Se smutkem je úzce spojen hněv. Kassián řadí hněv před smutek a Evagrius stejně přebírá ve svém díle o osmi démonech zloby hněv stejně před smutek. Leckdy totiž smutek z hněvu vyplývá. Hněv vykresluje Evagrius následovně: Hněv je vášní velmi prudkou. Mluví se o něm jako o vzkypění citové části duše proti tomu, kdo se na ní dopustil bezpráví – skutečného nebo zdánlivého. Duše je pak během celého dne poněkud zatrpklá a zvláště při modlitbě strhává hněv s sebou rozum a staví nám před oči tvář toho, kdo nás urazil. Pokud trvá hněv dlouho, promění se v nenávist, a ta pak působí velmi často noční zmatek (nespavost, utkvělé myšlenky a představy, které zabraňují v odpočinku), z toho pak mdloby, chřadnutí (zsinalost) a vidění útočících šelem. Tyto čtyři průvodní znaky nevraživosti bývají, sledované mnohými myšlenkami (následují je mnohé myšlenky).
Hněv zatemňuje lidského ducha a okrádá ho o jasnost. „Myšlenky hněvivého člověka jsou jedovaté zmije stravující srdce, které jim propůjčilo život.“ Prudké city sebou strhávají člověka a nedovolí mu zachytit se, byť jen jedné jasné myšlenky. Jsou pro duši velmi škodlivé, protože se negativně nevědomí (podvědomí) se všemi hrůzyplnému obrazy, jejich prostřednictvím dere (násilné vkrádá, vloupává) do vědomí a připravuje ho o vládu nad sebou. Člověk je svému afektu natolik vydán v plen, že se jím nechává strhnout k jednání – a na tomto místě jde především o pomstu. Hněv naléhá na pomstu. Pokud ta není uskutečnitelná, přeměňuje se hněv v nenávist, věčně nespokojenou špatnou náladu nebo smutek. Pokud duchovní člověk proti afektu hněvu nebojuje, jistě bude jím strávený, jak říká Evagrius. Nebo kdybychom to chtěli vyjádřit v terminologii Junga: „Vlastní já ztrácí svou vnitřní rovnováhu, tzn. nedokáže už ubránit své bytí proti nájezdům afektivních činitelů a dostane se tak do situace, která často bývá počátkem schizofrenie.“