Minulou přednášku jsme skončili tvrzením, že monastická literatura hovoří ještě o jiné technice démonů: „Pokud jsou démoni ve svém zápase proti nám slabí, stáhnou se na čas do pozadí a pozorují, která z ctností se tohoto času zanedbává. Pak se na ni vrhnou, aby nešťastnou duši roztrhali na kusy.“ Démoni tedy slídí po slabých stránkách člověka, po jeho sklonech a náchylnostech a posilují je, aniž by to dotyčný pozoroval. Tak je člověk téměř nezjistitelně vtahován do jejich osidel. Ukrývají se za myšlenky, sklony a potřeby. Zlo se maskuje jako malá a nevinná slabost nebo sklon. A přece právě tím může člověk přijít o zrak vůči skutečnosti i vůči vlastní pravdě.
Démoni pozorují mnichy. Do duše sice nahlížet nemohou, neboť to může jedině Bůh. Nicméně ze slov, z držení těla, z vnějšího chování rozpoznávají, co se v člověku děje. Proto bedlivě pozorují výraz tváře, zda se v ní nedá vyčíst hněv, rozmrzelost a smutek. Vidí, kam člověka vedou jeho kroky, k jakým lidem, do jakých akci, podniků. Sledují způsob, jakým sedíme, stojíme nebo chodíme. Náš pohled jim může prozradit žádostivost, náš způsob chůze lhostejnost, smyslnost nebo změkčilost. Naše chování nebo držení těla tedy není pro duchovní život bezpředmětné.
Evagrius tyto skutečnosti považuje za vstupní bránu pro démony. Naše řeč, chování, tělesné postoje nás ženou určitým směrem. Pokud na ně nebudeme dbát, zavlečou nás nepozorovaně do vnitřního zajetí. To, co tělo navenek vyjadřuje, se v nás upevňuje. Zanedbání našeho vnějšího chování působí skluz do stále větší vnitřní beztvárnosti a prázdnoty. Pokud nezkoumáme kriticky svá slova i chování, postupně vnitřně pustneme, stále jsme přesvědčeni o ušlechtilosti našeho úmyslu, přitom však si už nevšimneme, jak se v nás rozpíná negativní postoj.
A další technika démonů spočívá v tom, že neznají míru. K přehánění asketických cvičení nabádají jen proto, aby nakonec vyvolaly malomyslnost. Vyzývají k přehnaně tvrdému půstu, aby tělo oslabili natolik, že se už vůbec nemůže postit. Nebo uprostřed noci budí k modlitbě a nedovolí se vyspat. Přepínáním tětivy chtějí svést na úplně opačný pól. Otec Poimen to jasně vyjadřuje: „Každá nemírnost pochází od démonů.“
Dále se toto napínání k nestřídmosti ze strany démonů projevuje v tom, že neberou ohledy na okolnosti, jaké jsou potřebné pro ten, který způsob cvičení. Démoni neznají discretio (správnou soudnost). Nedokážou rozeznat, kdy je třeba přizpůsobit obvyklé pravidlo okolnostem. Tak například nabádají nemocného a oslabeného člověka, aby se dále postil. Řadí sice ke správné věci, ale v nevhodný čas a tím z ní udělají věc špatnou. Podrobují člověka zkostnatělým pravidlům bez ohledu na situaci. Nutí ho k různým slibům ohledně askeze, kterými ho pak chtějí svázati bez ohledu na okolnosti.
Snaží se z duchovních lidí udělat tupce, kteří budou bezduše bazírovat na zásadách. Snaží se z nich udělat slepce neschopných rozpoznat správný okamžik, neschopných přidat či ubrat, přibitých ke zkostnatělému pravidlu. Tak démoni zneužívají dobro, aby duchovního člověka vlákali do slepé uličky, ve které ztratí jakýkoliv smysl pro lidskou míru a stane se jen bezduchým plničem zákona.
Další techniků démonů je rozdmýchávání sporů mezi bratry. Jednomu bratrovi vnuknou špatný úsudek o druhém nebo jen zvědavé a plané řeči o druhých. Starověcí mniši věděli, že kdo se vrtá ve špíně druhého, bývá slepý k vlastní nečistotě. To zvýhodňuje působení démonů a duchovní člověk pak podléhá jejich lsti, když se domnívá, že plným právem poukazuje na chyby druhých, zatímco do nich jen promítá své vlastní nedokonalosti, které tak jeho zraku uniknou.
To, co dnes nazýváme účelové onemocnění, nebo únik do nemoci, také mniši rozeznávali jako dílo démonů. Ti se snaží duchovního člověka odvést z jeho cesty pomocí malomyslnosti a slabošství. Ne skutečné slabosti, ale domnělé vyčerpanosti. Ve výrocích otců čteme:
„Je dobré pěstovat pokoj srdce. Rozvážný člověk se totiž cvičí v pokoji srdce. Skutečně velmi důležitou je pro Bohu zasvěceného člověka (pannu a mnicha) starost o pokoj srdce, zvláště pro ty mladší. Avšak věz: Jakmile se svým předsevzetím zaměříš na pokoj srdce, okamžitě přichází zlý, aby obtěžoval duši rozmrzelostí, malomyslností a myšlenkami. I tělo zatíží slabostí, ztrátou pružnosti, ochablostí kolen i ostatních údů a láme sílu duše i těla a (pak to vyzněje): protože jsem nemocný, nemohu jít na bohoslužbu. Pokud jsme však dostatečně bdělí, všechno se to rozplyne.
Byl jeden mnich, kterého vždy před bohoslužbou propadalo střídavě ráz mrazení, jindy teplota, v hlavě vždy pociťoval divné napětí. A tady si řekl: „Hle, jsem nemocný a možná i umřu. Dříve však než umřu, vzchopím se a půjdu do shromáždění bratří.“ Touto myšlenkou zkrotil sám sebe a šel na bohoslužbu. Když končila bohoslužba, náhle zmizela i horečka. A pak ještě ráz musel čelit této myšlence, přišel do shromáždění a zvítězil nad ní.“
Podělím se s vámi o svou vlastní zkušenost. Ještě jako ne – kněz jsem byl roku 1978 operován na štítnou žlázu. Tehdejší nález na gamagrafii byl suspektní studený uzel. Vzali mi polovičku štítné žlázy. Asi po dvou letech, právě před mým plánovaným tajným svěcením jsem dostal prudké křeče v oblasti žaludku a měl jsem všelijaké divné pocity. Byl jsem rozhodnutý, že na své svěcení nepůjdu. Totiž měl jsem být svěcen v NDR v Erfurtu, což znamenalo v té době 16 hodin cesty vlakem v surové zimě. Nakonec mě můj spolubratr přemluvil, abych šel, že nemocný mohu být i potom. A tak jsem poslechl. Mé zdravotní problémy se ztratily. Prožil jsem více takových případů, kdy se jakoby slabé lidské tělo bránilo a vypadalo to tak, že umřu ještě v tom roce a vidíte jsem tady. Můj bývalý představení mě povzbudil slovy: „Takový zdochliaci nejdéle žijí!“
Evagrius rozlišuje mezi technikou, kterou démoni nasazují vůči mladým a mezi technikou, kterou nasazují vůči starým. U mladších působí démoni pomocí ještě nezvládnutých tělesných vášni, pudů a žádostivě části duše. U starších naopak napadají především emocionální část duše pomocí duševních vášni, tedy citů jako je hněv, zloba, rozmrzelosť, smutek a znechucení. Mladí tedy mají za úkol držet na uzdě své pudy a ovládat je. Od starších se naopak očekává ukáznenosť ve vlastních emocích, aby se nenechali vláčet sem a tam vlastní náladovostí. Úloha starších je podle Evagria mnohem těžší.
Jungovou terminologií vyjádřeno by tu šlo zřejmě o to, že má člověk v první polovině svého života uvést do správných kolejí energii svých pudů. Regulace pudů bývá ohrožena negativní zkušeností z dětství. Proto je začleňování (integrace) pudů zároveň vždy i zpracováním vlastního nevědomí, zvládnutím dosavadního života (své životní minulosti). V druhé polovině života jde o začlenění kolektivního nevědomí, u muže je to především začlenění jeho anima, vyjadřující se právě v jeho náladách a rozmarech. I sám Jung vidí tuto roli jako podstatně obtížnější než zvládnutí pudů.
Mnichy popisována technika démonů svědčí o jejich psychologické zkušenosti. Znají mechanismy lidské psychiky a též rafinované cesty, kterými se člověka snaží ovládnout démoni vnukajúci myšlenky, nálady i vášně. Tajemné pochody v lidské psychice jsou nejlepší vysvětlitelné působením démonů. Nakonec i lidové vyjádření na to často naráží, když například konstatujeme: „Co to do něj vjelo?“, „Co za ďábla s ním oře?“ Zmíněné vyjádření nám naznačují, že působení nevědomého komplexu zakoušíme jako působení jakési samostatné bytosti, která do nás vkládá myšlenky i city.
Pokud bereme popis mnichů jako obraz autentické zkušenosti, může nám to velmi pomoci k porozumění vlastních zkušeností a k učení se způsobu jak s nimi zacházet. Pokud bychom sešli ze zkušenostní oblasti a snažili se o vědecké vysvětlení, vše se zvrátí. Monastická démonologie popisuje a vykládá, co se odehrává v lidské duši, když se vydá hledat Boha, kolika útoky je ohrožena, které se ji pokoušejí odvést od Boha a nakonec i od vlastního zdraví.
Na závěr z „Napomenutí bratrům“ od sv . Františka: „Velmi se chraňme před zlobou a chytrostí satana, který chce odvrátit mysl a srdce člověka od Pána Boha, obchází a snaží se srdce člověka pod záminkou nějaké výhody nebo pomoci přetáhnout k sobě a vytisknout slova přikázání Pána z jeho paměti, srdce člověka chce zaslepit světskými záležitostmi a starostmi a sám se v něm usadit, jak Pán říká: „Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po suchých místech a hledá odpočinutí, ale nenachází. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších než je sám, vejdou a bydlí tam a konec tohoto člověka je horší než začátek.“