Musíme zdůraznit, že neexistuje žádné zlo, které by bylo také od počátku. Neexistuje absolutní zlo, které by bylo rovnocenným protivníkem absolutního Dobra, kterým je Bůh. Démoni jsou padlí andělé, svým odpadnutím od Boha se staly zlými, nyní se pokoušejí svádět ke špatnému lidi. Evagrius rozeznává tři skupiny myslících bytostí: anděly, démony a lidi. A těmto třem skupinám přiřazuje tři duševní mohutnosti: nous (duch) andělům, thymos (emoce) démonům a epithymia (vášeň, žádostivost) lidem. Thymos je emocionální část duše, část vzrušivá, v níž vznikají prudké hnutí jako hněv, nenávist, žárlivost. Démon je charakterizován jako bytost, v níž převládá thymos, tedy ta část duševních sil, která způsobuje vzrušení a zmatek. Slepý hněv, který zuří a běsní proti druhým, je u Evagria obrazem podstaty démona. Evagrius dokonce ztotožňuje démona s člověkem, který je hněvem bez sebe. Říká: „Žádná neřest nepromění rozum v démona natolik jako hněv, protože hněv uvádí emoční oblast do varu.“
Starověcí mniši i démonům přisuzovali tělo, ale mnohem lehčí než je tělo člověka. Toto tělo se skládá především ze vzduchu. Vzduch je také prostředím, ve kterém se démoni zdržují. Na základě dnešních zkušeností a poznání bychom to mohli lépe vyjádřit termínem éterické tělo a prostředí jejich existence jako éter. Dokáží se pohybovat rychleji než lidé – létají. Jsou mraziví jako led. Za normálních okolností jsou pro lidi neviditelní, mohou však přijmout na sebe určité podoby. Podle starověkých autorů se démoni nemohou proměnit v hmotné tělo, ale napodobovat tělesné formy a barvy a tím předstírat tělo lidské nebo jiné. Mohou se projevit i zvukově – hlasy.
Kontaktním místem lidské poznávací schopnosti a démonů zůstává fantazie. Démoni v nás vyvolávají přeludy a v spánku sny. Dokáží se vázat na hmotné předměty, jejichž prostřednictvím působí na fantazii. Vyvolávají v lidské duši představy viditelných věcí a jak to odpovídá jejich podstatě (thymos), doprovázejí prudké citové vzněty. Berou si často na pomoc naše vzpomínky a skrze jejich obrazy probouzejí v nás emoce, kterými nás pak mohou hnát zamýšleným směrem. Obvyklým prostředkem jejich působení na nás jsou špatné (zlé) myšlenky.
V starověké křesťanské literatuře jsou často již špatné (zlé) myšlenky ztotožňovány s démony, takže se ne vždy dá rozeznat, zda už samotné špatné myšlenky jsou démony nebo je jen démoni vyvolávají. Boj s démony se často prožívá jako boj s vlastními (ne našimi, ale proto vlastními, neboť je zachycujeme svou myslí) myšlenkami, přičemž se jedná vždy o myšlenky nabité afekty, tedy nejen o myšlenky čistě intelektuální ale o myšlenky, které nesou nějaký záporný náboj (záporný ve smyslu jdoucí proti Božímu Slovu). Neboť jen emocemi zabarvené myšlenky připisuje Evagrius démonem. Rozlišuje andělské, démonické a čistě lidské myšlenky. Myšlenky, které nám vnukli andělé, zkoumají důvod, pro který byly věci stvořené, k čemuž mají sloužit, co je jejich podstatou a co mohou z vyššího světa symbolizovat. Čistě lidské myšlenky se pohybují v okruhu běžných lidských starostí. Mohou v duchu zobrazit jen podobu určité věci. Myšlenky pocházející od démonů hladí na věc vždy z pozice vášni a emocí: např. Představují, jak se zmocnit té či oné věci, jaké potěšení z toho plyne pro nás, jak se proslavit.
Démoni jsou lstiví, vychytralý, lžou a předstírají. Na rozdíl od andělů nemají poznání skrytých lidských věcí. Nevidí do lidské duše, ale jsou odkázáni na poznání nitra člověka z viditelných způsobů chování a jen z něho mohou znát stav lidské duše: z držení těla, podle hlasu a způsobu pohybů. Přesto někdy lidi ohromí tím, že určité věci předpovídají. Sv. Antonín tuto jejich schopnost vykládá jejich pohyblivostí. Říká: „Když se nás bratři chystají navštívit, předběhnou je a dopředu nám oznámí jejich příchod.“ Pro Antonína to neznamená nic zvláštního: „Dokázal by to i člověk, který jde na koni, protože je rychlejší, než pěšák. Kvůli tomuto je ještě netřeba obdivovat. Neboť o tom, co se ještě nestalo, ani oni dopředu nic nevědí. Jediný Bůh ví vše dříve, než se to stane. Démoni však oznamují jako zloději to, co vidí, protože předbíhají.“
Démoni dokážou člověka ovládnout až k posedlosti. Působí nemoci jako je schizofrenie, šílenství a hysterie (epilepsie). Dějiny mnišství popisují nejrozličnější příznaky psychických chorob, připisovaných démonům: člověk požívající vlastní výkaly, do krve si rozdírající vlastní tělo, hnán z místa na místo nebo dohnán až k sebevraždě. Toto jsou případy, jimiž se zabývá psychiatrie, i když je vždy nedokáže řešit.
C. G. Jung mluví o démonech v souvislosti se svou naukou o autonomních komplexech a projekcích. Projekci definuje jako nevědomé a neúmyslné promítání subjektivní duševní skutkové podstaty do vnějšího předmětu. Tím, že promítáme vlastně přání nebo emoce do druhého, nevidíme v něm skutečnost. Necháme se obelhat a ovládat vlastními emocemi. Tuto skutečnost starověk znal jako oklamání démonem. Podobně se popisovalo jako démonické i působení cizích projekci na jedince. Pokud vrhají na nás druzí své projekce, uplatňují nad námi svou moc, které se těžko dokážeme ubránit. Projekce jsou jako určitý druh projektilu, který na nás vypálí špatný člověk a zraní nás.
„Jakmile někdo začne promítat část svého stínu na jiného člověka, má sklon o něm mluvit nenávistně. Jedovaté slova představují proud negativní duševní energie, kterou člověk zaměří na druhého a která jako projektil druhého zasahuje.“ ( M. N. von Franz, žákyně Junga) Naše vlastní projekce nám lžou a tak nás vtahují do své moci a jako zlí duchové na nás působí cizí projekce. Příčinou projekci jsou u Junga komplexy. Jung definuje komplex jako obraz určité psychické situace s živým emocionálním nábojem. Tento obraz se vyznačuje silnou vnitřní sevřenosti, má svou vlastní celistvost a navíc disponuje relativně vysokým stupněm autonomie.
Na počátku jakéhokoliv komplexu je určitý obsah (zážitek) s citovým nábojem. Zážitek, který když si jen připomeneme, vyvolává v nás prudké emoce, které jsme však zatlačili ve svém vědomí. Komplex nás dostává do stavu nesvobody, nutkavých myšlenek a činů. Je relativně autonomní. Ve snu mohou naše komplexy nabrat personifikovanou podobu. Velmi často to vyjádříme slovy: „Mám komplex.“ Ve skutečnosti má spíše komplex mně. Když ve starověku mluvili o posedlosti, popisovali tím přiléhavější působení komplexů. Tím uznávali, že posedlý vlastně není prokazatelně nemocný, ale trpí pod neviditelným duchovním vlivem, který nedokáže žádným způsobem dostat pod vlastní vládu. Toto neviditelné cosi je tzv. autonomní komplex, tedy nevědomý obsah, vymykající se zásahu vědomé vůle.
Jung rozeznává dva různé komplexy: duševní a duchovní. Duševní komplex přiřazuje do oblasti nevědomí – vzniká tedy potlačením obsahů vyloučených ze života z morálních či estetických důvodů. Duševní komplex by měl být člověkem přijat a zpracován. Ztráta duševního komplexu je prožívána jako chorobný stav. Duchovní komplex prožívá člověk jako cosi cizí, hrozné a zároveň fascinující. Jakmile člověk takový obsah odstraní z vědomí, pocítí ulehčení. V duchovním komplexu k nám přistupuje cosi cizí, propadají nás cizí, neslýchané myšlenky, svět se mění, člověk se cítí ohrožen, napaden. Při duchovním komplexu nezbývá člověku nic jiného, než ho ze sebe vyhnat a místům, kde cítím takové ohrožení se vyhnout. Jung vidí úzký vztah mezi komplexem a afektem. Zastává ten názor, že každý afekt má sklon stát se autonomním komplexem, oddělit se od hierarchie vědomí – a nakolik je to možné – vzít do vleku vlastní já. Lidově se to řekne: „co to do mě vjelo!“ nebo „ušel mi jazyk!“
Pokud se vrátíme k démonologií starých mnichů, potřebujeme určité rozlišení a vymezení. Řečí o démonech se mniši vyrovnávají s vážností našeho mnohonásobného ohrožení zlem. Zlo se nedá přemoci jen trochou dobré vůle. Zlo se s námi setkává jako rafinovaný démon přisluhující si vychytralými technikami. Démonologií jde především o návod, jak správně zacházet se zlem v nás. Není tedy natolik důležité znát podstatu démonů jako spíše znát jejich techniky.