Zkusme se nad textem z knihy Genesis zamyslet ze zorného úhlu rodiny a výchovy. V dnešním prvním čtení vystupují tři hlavní postavy: Bůh, otec Abraham a jeho syn Izák. Všichni dobře známe historii Izákova příchodu na svět. Byl toužebně očekávaný, vyprošený syn. Bylo to dítě, se kterým se pojila boží přislíbení. Dítě počaté navzdory všem lidským předpokladům. Prostě unikátní a jedinečný syn.
Takové dítě bývá obklopeno mimořádnou péčí a pozorností. Někdy mu to může být i na škodu, často je hýčkáno. Dovedeme si představit jak rodiče lpí na takovém dítěti, zvláště když se jedná o chlapce. Všechno se připravuje pro něj. On bude všechno dědit, neboť je pokračovatelem rodu. Hrozí zde jedno velké nebezpečí, že si z něho udělají modlu. Také patriarcha Abraham měl takový poklad ve své domácnosti. Jeho láska k Izákovi byla znásobena i tím, že Abraham byl již stařec a víme, jak staří lidé lpí na malých dětech.
Dnešní čtení nám mluví o tom, jak Bůh zkoušel Abrahama: „Abraham!“ On odpověděl: „Tady jsem!“ Když nás Bůh zve k dialogu, nemáme se před ním skrývat jak to udělali prarodiče v ráji, ale máme odpovědět jako Abraham: „Tady jsem!“ „Bože, tady jsem. Jsem tady pro tebe. Žiji pro tebe!“ Bůh říkal: „Vezmi svého syna Izáka, svého jediného syna, kterého miluješ, jdi do země Moria a obětuj ho tam jako zápalnou oběť na hoře, kterou ti ukážu.“
Možná se dnešním lidem, kteří jsou ovlivněni křesťanským humanismem, tento Boží požadavek zdá krutý, syrový, avšak v době patriarchy Abrahama bývaly takové oběti běžné. Děti se obětovaly Molochovi a dalším pohanským božstvům. Oběti modlám měly v sobě něco z moderních potratů. Byla zde snaha zbavit se nepohodlného dítěte. Abrahamova oběť byla však obětí skutečné lásky k synovi, ale také skutečné lásky k Bohu.
Abraham byl vyzván, aby obětoval Bohu své dítě. Kdosi moudrý řekl, že když Abraham na boží pokyn opustil zemi svých předků, jejich náboženství a zvyky, obětoval Bohu minulost. Ale v obětování syna šlo o něco ještě obtížnějšího. Obětovat Bohu budoucnost, své představy a záruky.
Židé znali různé formy obětí. Ne vždy musela být obětovaná věc zničena. Známe například oběť pozdvižení. Člověk pozvedl obětovanou věc, uznal boží právo na danou věc, ale v podstatě ji mohl dále užívat. V případě Izáka se však žádá celopal. Tedy naprosto zničení obětovaného daru, a přece nevidíme, že by se Abraham postavil vůči Bohu. Pro něho je Bůh skutečným Bohem, kterého miluje nade vše a celou silou. Milovat Boha to znamená i přinášet oběť. Dítě je božím darem, ale nesmí se stát překážkou, modlou, pro kterou jsme ochotni obětovat i Boha. Pokud dítě vidí v postojích rodičů, že Bůh je skutečným Bohem jejich srdce, i ono si buduje správný vztah k Bohu jako Bohu. Začíná chápat, že Bůh nesmí být nikdy obětován kvůli našim zájmům, ale naše zájmy mohou být obětovány kvůli Bohu.
„Anděl mu řekl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a neubliž mu! Nyní vím, že se bojíš Boha a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna.“ Abraham má bezmeznou důvěru v Boha ale zároveň bázeň před Bohem. Bázeň z Boha nás vysvobozuje od hříchu.
Tímto svým gestem jakoby Abraham vyprovokoval Boha do ještě šílenějšího projevu lásky k lidem. Zvláštní je Boží odpověď na tuto ochotu člověka obětovat Bohu svého syna. Boží odpovědí je obětování svého Syna. „On vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás všechny, jako by nám s ním nebyl daroval i všechno ostatní.“ „Vždyť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nezahynul nikdo, kdo v něho věří, ale aby měl věčný život. Neboť Bůh neposlal Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby se skrze něho svět spasil. Kdo v něho věří, není souzen.“
Podívejme se dobře, jak tento problém chápe Písmo a jak ho chápali církevní otcové prvních staletí. Sv. Pavel píše: „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.“ (Řím 5,8). A na jiném místě říká: „Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás všechny.” (Řím 8,32). Toto prohlášení nás překvapuje. Podle našeho uvažování skutečnost, že Ježíš musel zemřít na kříži, nedokazuje Otcovu lásku, ale naopak „jeho krutost“, nebo alespoň „neúprosnou spravedlnost“. Ježíš, který je nejúžasnějším projevem lásky Boha Otce vůči nám, se pro mnohé stává hlavním argumentem proti Otci. Pojem Boha Otce je u mnoha věřících znetvořen touto představou krutého a neúprosného Otce, kterého nesmíří nic jen krev jeho Syna.
Zapomíná se na to, co říká Ježíš: „Kdo mě vidí, vidí Otce”. Boží Syn je zjevením Otce. Otec je přesně takový jako Syn a myslí přesně tak jako Syn a skutky, které Ježíš činí jsou skutky Otce. Sv. Pavel nám zdůrazňuje: „Bůh vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás všechny.“ Sv. Tomáš Akvinský je toho názoru, že: „Bůh Otec vydal svého Syna k smrti“ v tom smyslu, že mu vnukl vůli trpět za nás a vlil mu lásku”. Nezapomínejme, že tento Syn je nepředstavitelnou blažeností Boha Otce a právě tohoto Syna, dal za nás hříšníky a svůj stav blaženosti zaměnil za bolest lidské existence. A sv. Bernard z Clarvaux tvrdí: „Bůh Otec nevymáhal Synovu krev, ale přijal ji, když mu byla obětována!” Na kříži visí Bůh, který se stal člověkem.
Možná v někom vznikne pochybnost, zda je možné mluvit o trpícím Bohu Otci. Víme z filozofie i z teologie, že Bůh je naprosto dokonalé bytí. Pro jeho dokonalost nepřipouštěla řecká filozofie, že by Bůh – Absolutno mohl být láskou, neboť kdyby byl láskou nutně by musel trpět. Na rozdíl od naší čistě lidské spekulace se Bůh již ve Starém Zákoně zjevuje jako Bůh, který trpí. Bůh, kterému se až chvěje srdce při pohledu na lidské zločiny. Bůh, který vidí a vnímá utrpení svého lidu v Egyptě. První křesťané mluvili často o Božích mukách a utrpení. Například Tertulián píše: „Jestliže Syn trpěl, trpěl Otec s ním. Jak by mohl Syn trpět, aniž by Otec trpěl spolu s ním?” Podobně píše Origenes: „Zda Otec, Bůh celého tvorstva, který je plný shovívavosti, milosrdenství a dobroty, nějakým způsobem netrpí? Copak nevíš, že když se zabývá lidskými věcmi, trpí lidským způsobem? Trpí muka lásky.”
Kristovo utrpení je jen zjevením a dějinným projevem toho, co se děje v samotném Bohu, v samotném Božím srdci. Samozřejmě Boží utrpení je jiné než naše. Naše utrpení přichází jako nutnost a jako nutnost je pasivně přijímáno. Zatímco Boží utrpení je vrcholně svobodné a nic neubírá na Boží neporušitelnosti a neměnnosti. Sv. Řehoř divotvorce říká, že „je to utrpení toho, který není schopen trpět”. Bůh trpí, protože je Láska.