Také Židé, jako i my, měli svoje poutní místa. Nejslavnějším poutním místem byl Jeruzalémský chrám. Byl jakýmsi srdcem národa, středem, centrem jeho duchovnosti. Byl jim vzácnější než sou nám naše poutní místa. Měli rádi svůj chrám a nešetřili na něm. Chrám byl vyzdoben krásnými kameny a pamětními dary. Byl to jejich chrám, ve kterém se dobře cítili. Pouť do chrámu byla i možností veřejně projevit svou víru a zbožnost.
V dnešním evangeliu stojí Ježíš, Vtělené Boží Slovo jako chrám v chrámu. Dokážeme stavět krásné chrámy ze dřeva i z kamene. Avšak Bůh touží po chrámu, který není budovaný lidskou rukou. Chce přebývat v chrámu, který si postavil On sám, svou stvořitelskou mocí. Chce přebývat v lidském těle, v lidském srdci. Vtělené Boží Slovo je nejdokonalejším Božím chrámem. A takové chrámy chce mít Bůh po celém světě a na každém místě. Materiální chrám může zničit nějaká živelná pohroma nebo válka. Duchovní chrám lze zničit hříchem. Naše těla jsou tehdy božím chrámem, když už v nich nevládne hřích, ale je v nich přítomen Duch Boží.
Situace v dnešním evangeliu působí zvláštně. Mesiáš, který podle názorů rabínů by měl být zárukou stability Jeruzalémského chrámu, předpovídá jeho zkázu. Snad má Bůh pro nás jen poselství o zkáze? Zkáza chrámu a zkáza světa vůbec, ty války, nepokoje, zemětřesení, hlad a mor to všechno jsou následky toho, že svět jako celek odmítá svého Spasitele. Nevíme, co je pro nás prospěšné, co nám přinese mír. Ne že by se Bůh těšil ze zkázy člověka, ale zjevuje mu, kam vede cesta bez Boha. Boží Slovo nám říká: „Mým úmyslem je přinést vám pokoj, a ne trápení.“
Lidé dávají otázku: „Mistře, kdy to nastane? A jaké bude znamení, až se to začne dít?“ Odpověděl: „Mějte se na pozoru, abyste se nedali svést. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: „Já jsem to“ a „nastal čas“. Nechoďte za nimi. Až uslyšíte o válkách a povstáních, neděste se: neboť to musí nejprve být, ale konec nenastane hned.“ I z těchto slov Pána Ježíše vidíme, že ten čas je Božím tajemstvím a tedy každý, kdo se tváří, že zná ten den, nám právem může být podezřelý. Tím nechci tvrdit, že ten čas opravdu nemůže být velmi blízko. On je totiž stále blízko a stále stejně aktuální. I když stále platí, že nikdo ani andělé v nebi neznají ten čas. Stačí, že mi v hlavě praskne jedna cívka a už se má duše objeví před Pánem.
Sv. Karel Boromejský moudře napomíná, že křesťan má být stále připraven na dvě věci: na smrt a na svaté přijímání. V obou jde o totéž, o příchod Pána a naši reakci na něj. Každé svaté přijímání je i nácvikem toho příchodu v hodině naší smrti, kde to už jde na ostře a má to nedozírné důsledky pro naši věčnost. V podstatě ale každé svaté přijímání má být přijetím na ostře, tedy definitivním přijetím. Láska vyžaduje věrnost a stálost. Kdo miluje svůj hřích, bude ošklivě zaskočen, ale kdo své hříchy vyznává a lituje, ten bude nesmírně mile překvapen Bohem. Hrůzy, které Ježíš předpovídá, nepřipravuje pro nás Bůh, ale vyvolávají je a vedou k nim naše neodevzdané a tedy nespasené životy v hříchu.