Dnešní evangelium začíná prohlášením: „Ježíš vešel do Jericha a procházel jím.” Pár století před tím vstoupili zbožní lidé v Mojžíšově jménu na čele s Jozuem, významově je to stejné jméno jako Ježíš, do Jericha a víme, jak to skončilo. Hradby Jericha padly a hříšníci za hradbami byli povražděni. Zachránila se pouze nevěstka Rachab se svou rodinou, protože zatajila izraelské vyzvědače. Evangelium nám dnes ukazuje jiný přístup k Jerichu, k městu hříšníků. Dnes vchází a prochází přes Jericho sám Bůh.
„Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy.” Písmo sv. nám zobrazuje Zachee, vrchního celníka, který byl bohatý ale ne šťastný. Funkce celníka byla významná a dobře honorovaná ze strany státu. Ale byla to nepříjemná práce, která spočívala v tom, že dotyčný vybíral daně a clo pro stát. Něco jako dnešní Daňový úřad. Lidé neměli rádi celníky, neboť je finančně sdírali. Zvláště v době římské okupace celníci spolupracovali s okupační mocí a to bylo ještě horší. Nazvat někoho celníkem bylo, jako kdybychom mu nadávali, jako kdybychom ho nazvali kolaborantem. Zacheus byl velmi bohatý, a přece nebyl šťastný. Stále hledal. Když slyšel o Ježíši, chtěl ho vidět, toužil se s ním setkat.
Písmo svaté říká, že dvě skutečnosti zabraňovaly Zacheovi, aby se mohl setkat s Kristem. První byl zástup, který byl kolem Ježíše. Zástup lidí, kteří se již s Kristem setkali a následovali ho, bránil Zacheovi setkat se s ním, neboť Zacheus byl podle nich velký hříšník. A druhou příčinou byla jeho malá postava. Proto se rozhodl vylézt na strom. Abychom lépe pochopili, co Zacheus udělal, musíme si uvědomit, že jeho postavení bylo alespoň tak významné jako postavení nějakého ministra. Když se Zacheus rozhodl vyšplhat na strom, bylo to, jako kdyby se nějaký ministr, např. kvůli setkání s papežem, vyšplhal na strom. O tom by psali všechny noviny. Kolik pokory musel v sobě Zacheus mít, když se rozhodl setkat se s Ježíšem i za cenu toho, že si všichni budou na něho ukazovat prstem. Řeknou si, že se zbláznil. Ale Zacheus velmi toužil po setkání s Kristem.
„Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby ho uviděl, protože tudy měl procházet.” Tento fíkovník se stává prostředkem, který chce Zacheus použít, aby si ho Ježíš všiml. Má pomoci Zacheovi vystoupit výše. Je jako snaha hříšného člověka vystoupit k Bohu vlastními silami. I my se v tomto často podobáme Zacheovi. Chceme se setkat s Ježíšem, ale si myslíme, že se musíme nejprve vzdálit od své nízkosti i od své osoby a domu. Ale když přichází Ježíš, zve Zachee, ale i nás, dolů, na místo pravdy. Staří poustevníci říkali, že „když se člověk chce setkat s Bohem, musí se nejprve setkat sám se sebou.”
„Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě!”” Můžeme zde vidět některé duchovní zákony. Ježíš ho oslovuje jménem jako starého známého. Bůh nás pozná a volá naším jménem. To byl pro Zachee veliký šok. Bůh i k hříšníkovi přichází jako přítel. Ježíš přichází k tomu, kdo po něm touží. Ježíš se chce setkat s každým člověkem, a když člověk projeví touhu po něm, Ježíš přichází. Vypadá to dokonce tak, jakoby Ježíš jen kvůli tomu přišel do Jericha, že se měl setkat se Zacheem. Bůh se s námi chce setkat na místě pravdy. Před ním si nemáme dávat žádné masky a okrasy, ale máme k němu přijít taký, jací jsme, tak jako k doktorovi, kterému ukážeme své ošklivé rány před jinými pečlivě zakryté. Bůh se chce s námi setkat v našem domě, uprostřed lidí, kteří nás velmi dobře znají.
„On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal.” Evangelista Lukáš píše, že Zacheus rychle slezl dolu a přijal ho s radostí. Protože toužil po Kristu, měl z tohoto setkání velkou radost. Hříšník začíná dělat pokání až tehdy, když pochopí, že Bůh navzdory jeho hříchům, hledí na něj s úctou. Bůh hledí na hříšníka s úctou, kterou hříšník sám vůči sobě už dávno ztratil. Bůh má nesmírnou úctu vůči svému stvoření.
Slyšeli jsme Boží Slovo z knihy Moudrosti: „Vždyť Ty miluješ všechno, co je a nic si neošklivíš z toho, cos udělal (stvořil), neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to”. Bůh miluje každého člověka, nikým nepohrdá. Pro nebeského Otce je každá bytost, kterou stvořil důležitá a vzácná. Pravda o Boží Lásce ke všemu co stvořil, vyplývá ze svobodného Božího rozhodnutí. Boha ke stvoření nikdo a nic nenutilo. Proto jeho motivem mohla být jen a jen Láska, On sám. Kdyby Bůh neměl v někom zálibu, nebyl by pro něho problém ho zničit a vlastně ve své vševědoucnosti by ho ani nikdy nestvořil, kdyby počítal s tím, že ho ráz i tak zničí. Úmysl Boží je všechno a všechny přivést k Sobě. Vše spasit. Bůh chce spasit všechny lidi.
A najednou tento nesmírně dobrotivý Bůh se stává kamenem úrazu a pohoršení: „Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: „Vešel jako host k hříšníkovi!” Dokud si člověk myslí, že hříšník, to je především ten druhý, tak dokáže na tuto boží dobrotivost reptat, ale když pozná svůj vlastní hřích, začne chválit Boha po jeho nesmírnou lásku k nám hříšným. Otcové říkali: „Kdo vidí svůj hřích, je na tom lépe, jako ten, kdo viděl anděla.“
Zacheus mnoha lidem ublížil, a proto musel udělat ještě to, co následovalo: „Zacheus se zastavil a řekl: „Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestliže jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahamův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“ Vždyť i Zachej je člověk a dokonce Abrahamův potomek. Vidíme, že Ježíš nepřichází jako soudce ale jako Spasitel, jako lékař. Tak ho máme přijímat i my. Přijímáme ho právě proto, že jsme hříšní a sami si se svými hříchy neporadíme. Přijímáme ho proto, že svůj hřích nemilujeme. Na počátku tohoto setkání byla touha Zachee vidět Ježíše. Sv. Ignác z Loyoly říká, že podstatou duchovního života je svatá touha po Bohu. Pokud si uvědomujeme, že ji nemáme, máme o ni prosit.