Příběh „Eleazara, jednoho z nejpřednějších znalců Písma“, je povzbuzením pro nás všechny, ale zvlášť může být vzorem pro věkem starší. Písmo svaté ho popisuje jako „muže v pokročilém věku, a ctihodného vzhledu (přece krásného vzhledu)“. Stáří nemusí nutně znamenat i ztrátu krásy. Krása starého člověka nespočívá v pružném těle, ale spíše v krásné duši, která se projevuje v jeho vzhledu a v jeho chování. Takovou krásu získávají ti, kteří jsou krásní svým charakterem. Mladí lidé mohou být zdánlivě krásní i bez charakteru, ale staří lidé jsou krásní jen tehdy, když se rozvil jejich charakter. To nejošklivější, co lze na tomto světě vidět, je starý člověk bez charakteru. Krásný charakter je ovocem poslušnosti vůči Bohu a jeho příkazům. Svatost a krása spolu úzce souvisí. Bůh je krásný pro svou svatost a člověk je krásný, když je Boží.
Písmo svaté dále hovoří o tom, jak ho mučili. Možná se nám bude zdát směšné, že celý problém se točí kolem vepřového masa, které Mojžíšův zákon zakazoval všem Židům. I starce Eleazara „nutili jíst vepřové maso tím, že mu násilím otevřeli ústa“. Pouze zdánlivě se jedná o jedení vepřového masa. Především tu jde o lásku k Bohu, která spočívá v poslušnosti jeho příkazům. I v našich časech jsme pokoušeni porušit příkazy, které nejsou stejné důležitosti, jako desatero: např. zanedbávat pátky, zanedbávat svěcení neděle. I když je pravda, že naše náboženství nespočívá na dodržování zdrženlivosti od masa ve dnech půstu a sám někdy vyzývám, aby zvláště ti lidé, kteří neznají jiní hřích, jako porušení páteční zdrženlivosti, šli do hloubky a zpytovali si svědomí v důležitějších oblastech, přece platí zásada, že kdesi v těchto maličkostech začíná láska k Bohu a k církvi.
Stařec Eleazar to pochopil a „raději si vyvolil slavnou smrt než potupný život. Maso vyplivl a dobrovolně přistoupil k mučidlu.“ Tak i při lásce k svému životu by se měli chovat všichni, kdo mají odvahu odmítnout to, co není dovolené. Eleazar volil raději slavnou smrt jako potupný život. Skutečná láska ke svému životu spočívá v tom, že kráčíme po Božích cestách a jdeme ke Spáse. Jak často zdůrazňuji, Boží milost je lepší než život. Život v Božím přátelství je více než pozemský život.
Lidé, kteří tento proces vedli, byli známí a někdejší přátelé Eleazara. Oni sami se stále považovali za jeho přátele. Chtěli být vůči němu tak ohleduplní, že nemusel požívat vepřové maso. Mohl si sám připravit maso, jaké chtěl a jen se tvářit, že jí obětní maso podle králova rozkazu. Takto si možná počínali i jiní chytří mudrci před ním. Ale Eleazar nechce být chytrý, ale moudrý, i kdyby se v tomto případě nemuselo jednat o hřích modloslužby. Udělal krásné rozhodnutí, hodné svého věku a stařecké vážnosti, úctyhodných šedin a vynikajícího života od mládí. A celkem důsledně podle svatého, Bohem daného zákona, prohlásil, aby ho raději poslali na smrt. I předstírání hříchu je hřích. Může poplést jiných. A proto jim odpověděl: „přetvářka není vhodná pro náš věk. Mnozí z mladých lidí by se mohli domnívat, že devadesátiletý Eleazar přešel k pohanství, a tak by kvůli mně mou přetvářkou pro zcela kratičký zbytek mého života (pro kousek nestálého života) byli svedeni..“ Duch svatý nesnáší přetvářku. Rovněž Pán Ježíš nesnášel farizeje pro jejich pokrytectví. Stařec už vnímá nestálost pozemského života. Stačí jedna chřipka a život může skončit. V každé chvíli můžeme vnímat tuto nestálost života. Nemilujme tento svět a ani život na této zemi. Jsme pozváni, abychom milovali Boha nade všechno. Pokud milujeme Boha nade všechno, těžiště naší duše se přesouvá k Bohu, na pevný a stálý základ.
Stařec uvažuje nad hanbou, kterou by poskvrnil své stáří. „I kdybych nyní ušel mučení od lidí, neuniknu ani živý ani mrtvý rukám Všemohoucího. Proto se nyní mužně zříkám svého života a ukážu se hodným svého stáří abych zanechal mladým lidem ušlechtilý příklad ochotné a hrdinné smrti za svaté a vznešené zákony.“ Zvažuje mezi mučením od lidí a mezi rukama Všemohoucího. Člověk se může bát i křesťan může mít strach, ale je rozumné zkoumat opodstatněnost strachu. Když už se musím bát, protože jsem od přirozenosti bázlivý, tak se chci bát Božího rozhořčení.
Ti, kdo ho vedli, ačkoli krátce předtím byly k němu milí, nyní zuřily, neboť si mysleli, že mluvil jako šílený. Život spravedlivého a zvláště jeho smrt se stávají obžalobou nespravedlivých. Jsou důkazem toho, že existuje východisko, že nemusí hřešit, jen to vyžaduje lásku k Bohu nadevše. Stařec se pro ně stává nepříjemnou výčitkou, důkazem toho, že se to dalo řešit i jinak, ale za cenu kříže. „Když pod ranami dokonával, sténal a pravil: „Pán ví, že ačkoli jsem mohl uniknout smrti, snáším ukrutné bolesti bičování na těle, v duši však je s radostí trpím pro bázeň před ním.“ Tělo může z bázně vůči Bohu snášet i kruté mučení. Člověk dokáže z lásky vůči Bohu v moci Ducha svatého přinést oběť sebe samého. Ale radost duše dosvědčuje, že koná správně. „Tak dokonal a svou smrtí zanechal nejen mladým, ale všemu lidu příklad statečnosti a památku ctnosti.“ Prosme Pána, aby i náš život i naše smrt byla pro ostatní příklad statečnosti a památkou ctnosti.