V dnešním evangeliu se setkáváme se saducei, druhou velkou židovskou náboženskou a politickou stranou. První a největší skupinu tvořili farizeové, se kterými se často setkáváme na stránkách Písma. Farizeové věřili podobně jako my v duchovní svět a ve vzkříšení těla. Jejich hlavní problém spočíval v tom, že duchovní život žili jen svými vlastními silami a pro lidské uznání. Dokázali být slušnými lidmi, ale bez přijetí Ježíše se nedokázali stát dobrými lidmi.
Saduceové, na rozdíl od farizeů, nevěřili v zmrtvýchvstání a v duchovním světě uznávali jen Boha Stvořitele, nevěřili ani v existenci andělů. Z Písma svatého uznávali jen pět knih Mojžíšových. Podstata jejich bludu spočívala v tom, že úsudek o Bohu si dělali jen čistě ze svých rozumových úvah o světě, ve kterém žili. Zajímavé, že tato strana se tvořila převážně z kněžské třídy. Pán Ježíš jim vytýká, že neznají ani Boží Slovo a ani Boží Moc.
Případ, který přednesli před Pána, byl zřejmě něčím, na co nevěděli odpovědět farizeové. Vycházeli v něm z běžné situace. Šlo o takzvané levirátní manželství. Toto manželství přikazoval Mojžíšův zákon. Svobodný bratr si byl povinen vzít vdovu po svém bratru, když ten nezanechal potomstvo. Měl se snažit vzbudit potomstvo bratru, aby tak jeho památka v Izraeli zůstala. Z tohoto předpisu chtěli vyvodit pravdivost svého tvrzení, že neexistuje Vzkříšení, protože nebylo přípustné, aby jedna žena patřila více mužům, nebylo tedy ani možné, aby nastalo Vzkříšení, vždyť komu z nich by patřila, vždyť ji mělo za manželku všech sedm. Podle nich smrt patřila k realitě života. Pán Ježíš jim vytýká, že se velmi mýlí a to ze dvou důvodů: neznají ani Písmo svaté a ani Boží moc. Chybělo jim poznání Boha ze Zjevení. Ve Zjevení se Bůh sám představuje. Předmětem víry nemá být jen to, na co přijdeme vlastním rozumem. Kdyby lidský rozum nebyl zatemněn a kdyby svět nebyl raněn hříchem, možná by se dalo i čistě lidským uvažováním neomylně přijít k Pravdě. Ale Slovo Boží nám zjevuje, že člověk zhřešil a jeho rozum se zatemnil.
Často se tato saducejská zbožnost objevuje i mezi námi křesťany, a to tehdy, když si pojem o Bohu vytváříme jen ze světa, který je narušen hříchem. Vychází nám jakýsi bůh, ve kterém najdeme omluvu pro svou vlastní narušenost, něco jako pohanské modly. Např. o smrti, o které si většina křesťanů myslí, že patří k přirozenosti člověka a díváme se na ni jako na projev Boží vůle, i když se nám zdá krutá, a sami ní trestáme ti, které považujeme za nejtěžší zločince, říká Boží Slovo, že ji Bůh neučinil, že přišla na svět závistí ďábla a tedy není přirozená. Pán Ježíš jim vytýká, že neznají Boží moc. Základní prosba modlitby „Otče náš“ je: „posvěť se jméno tvé …“ Tato prosba vyjadřuje skutečnost, že nemáme správnou představu Boha. Nemáme ve svém vědomí Boha, před kterým bychom dokázali s úctou pokleknout a už vůbec ne takového, kterého bychom dokázali vroucně milovat, přestože je to největší přikázání. Ježíš nám nabízí pomoc, když říká: „Kdo vidí mne, vidí Otce!“
Pramen bludu a omylu saduceů spočíval v tom, že neznali ani Boží Slovo a ani Boží Moc. Boží Slovo přece jasně říká, že se lidský svět po prvotním hříchu dostal do moci zlého a my to zlo můžeme dnes vidět v chorobách, ve válkách, v hříších, v hladu, v přírodních pohromách, dokonce ho nacházíme sami v sobě, ve svém nitru, v těle i v duši. Nacházíme v sobě chuť ke hříchu a nechuť k dobru. Mnoho křesťanů si myslí, že když chtějí být milovníky Boha, že se musí ztotožnit s tímto světem a přece Boží Slovo jasně říká: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není.“ (1 Jan 2,15)
Další blud saduceů spočíval v tom, že si posmrtný život představovali jako do nekonečna prodloužený lidský život. Věčný život je však cosi úplně jiné. Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznání za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohu zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.“
Někdy se v nás objevuje strach z věčnosti, neboť si ji představujeme jako pozemský život prodloužený do nekonečna. Ale svět se pomíjí pro svou narušenost a to je správné. Tam, kde je nějaká narušenost, tam člověk nechce být věčně, ale tam, kde narazí na Absolutní Dobro a Krásu, tam čas neměří ani nevnímá, tam si konec ani nepřeje. Věčnost to je zamilovaný pohled na Boha. Je to pohled na Absolutní Krásu a Dokonalost a zakoušení Absolutní Radosti z Lásky, z Milování. Pán Ježíš říká, že se už nebudou ani ženit a ani vydávat. Člověk považuje manželství za největší skutečnost na tomto světě. Mohamedáni si dokonce představují posmrtný život jako jeden Velký harém. A přece manželství mluví o nesoběstačnosti a nedokonalosti člověka. V podstatě člověk, i ve svém manželství, podvědomě hledá Boha. Člověk potřebuje jen Boha a sám Bůh mu stačí k dokonalému naplnění a spokojenosti. V příštím věku bude dokonalost a tím pádem i nesmrtelnost. Do věčného života se vstupuje na základě Božího uznání, pokud nás Bůh uzná za hodné, pokud v nás rozpozná svého Syna, kterého jsme přijali a z něhož jsme žili, který se pro nás stal naším chlebem. Pozemský život, i když ještě není věčným, přece není provizoriem, na kterém nezáleží. A tedy vůbec není jedno jak žijeme. Jde o věrnost v malém a cizím, abychom dostali Velké a Naše.
Pán Ježíš dává saduceům argument z knih, o kterých oni sami tvrdí, že jim věří. Při své argumentaci vychází z Mojžíšových knih a to z popisu zjevení Boha Mojžíšovi na hoře Chorébu. Bůh se představuje Mojžíšovi, jak Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův. Tedy jako Bůh praotců. A Bůh je přece Bohem živých a ne mrtvých, neboť jemu všichni žijí. Bůh je Život a jeho nezajímají jména ale životy. Když se sám označuje jako Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, dělá tak proto, že jemu všichni a všechno žije a také skrze životní příběhy patriarchů ho můžeme lépe poznat.