33. pátek -(Lk 19,45-48)

„Když Ježíš vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a řekl jim: „Je psáno: „Můj dům bude domem modlitby“, ale vy jste z něho udělali lupičské doupě.“ V dnešním evangeliu vidíme, jak Pán Ježíš čistí Boží chrám. Nikdy nevidíme, že by Ježíš někoho násilím nutil do chrámu, nikdy ho nevidíme honit lidi do chrámu, ačkoli by to mohl být požadavek spravedlnosti vůči Bohu. Vidíme ho však z chrámu vyhánět těch, kteří tam nepatří. Možná se zeptáme: „Koho Pán Ježíš z chrámu vyhání?“ Nevyhání z chrámu nějakou zvláštní kastu nebo rasu lidí, vyhání ti, kteří se v chrámu nemodlí, kteří nepřišli do chrámu proto, aby vzdali Bohu Slávu a Čest. Vyhání ti, kteří si z chrámu udělali živnost. Vyhání z chrámu všechny obchodníky a směnárníky. Proti těmto povoláním nemá nic, vždyť o nich i dobře mluví ve svých podobenstvích, ale to, co chce naznačit svým počínáním je, že chrám má být místem modlitby a ne obchodu.

Paní Gloria Polo, která zažila setkání s Pánem během své klinické smrti, takto popisuje jako jí Bůh ukázal její chování vůči němu: „Když při mé zkoušce podle Desatera došlo na přikázání svěcení dne Páně a svátečních dnů, byl to hrozný okamžik. Propadla mě sotva snesitelná bolest. Ten hlas mi řekl zcela jasně a suše, že jsem byla denně čtyři i pět hodin zaměstnaná svým tělem, svým zevnějškem, svou zdánlivou krásou, přičemž jsem denně nevěnovala ani 10 minut tomu, abych Pánu potvrdila svou hlubokou náklonnost a vděčnost, nebo abych k Němu hovořila v modlitbě. Ano, často to bylo dokonce tak, že když jsem Mu slíbila růženec, oddrmolila jsem ho většinou ve spěchu a stresu. Přitom se také stalo, že jsem řekla: „Vždyť to zase dopadne dobře. Mohu se jistě dobře odmodlit růženec v reklamních pauzách svých oblíbených televizních seriálů.“

A tak mi na onom světě ukázali, jaká jsem byla vůči svému Pánu Bohu stále nevděčná, nikdy mi nenapadlo, abych Jemu, svému Stvořiteli a Vykupiteli, poděkovala. A také mi jasně postavili před oči, co všechno jsem zplodila za výmluvy, když šlo o to, že jsem nechtěla jít na mši svatou z čiré lenosti: „Ale mami, jestliže je Bůh všude a všudypřítomný, proč bych tam pak měla bezpodmínečně chodit a vyhledávat ho v kostele?“ Jasné, pro mě bylo velmi jednoduché a pohodlné pronášet takové výroky a takto mluvit. A ten hlas znovu opakoval výtku, že jsem Pána Boha nechala na sebe čekat každý den 24 hodin a celou dobu jsem si na Něho nevzpomněla. Nemodlila jsem se k Němu a ani v neděli jsem k Němu nešla, abych Mu děkovala, abych Mu projevila svou vděčnost a ukázala Mu svou lásku alespoň v den Páně. To na mě bylo prostě příliš. Byla jsem příliš pyšná a navíc nafoukaná.“ (Z knihy: „Stála jsem u bran pekla.“) Takto ji Pán ukázal vážné vady jejich i našich modliteb.

Existují křesťané, kteří se modlí tímto obchodním způsobem, podle kritérií: „Měl dát a dal!“ Co je však modlitba, když to není a nemá být obchod s Bohem? Modlitba je především vztah lásky a důvěry vůči Bohu. Modlím se k němu především proto, protože ho miluji, a na druhém místě proto, že ho potřebuji a snad až na třetím místě, neboť něco potřebuji. Modlím se k němu především proto, že On mě nesmírně miluje a svou Láskou mě tvoří. Miluje mě víc a dokonaleji, než se já dokážu milovat svou sobeckou láskou. Modlitba to je především vzájemnost, milování. Modlitba, to je správný vztah k pravému Bohu. Modlitba, to je účast na Duchu Svatém, na Božím Bytí. Sv. Terezka od Ježíška říká: „Pro mě je modlitba pozvednutím srdce, upřímným pohledem k nebi, je to výkřik vděčnosti a lásky nejen během zkoušky, ale i během radosti.“ Sv. Jan z Damašku: „Modlitba je pozvednutí duše k Bohu nebo prosba Boha o vhodné dobrodiní.“

„Pán Ježíš v rozhovoru se Samaritánkou říká: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ (Jan 4,10). Zázrak modlitby se objevuje právě tam, při srubech studni, kde přicházíme čerpat svou vodu: tam Kristus přichází vstříc každé lidské bytosti. On nás hledá první a je to On, kdo si ptá pít. Ježíš je žíznivý a jeho prosba vychází z hlubin Boha, který po nás touží. Pán Ježíš zdůrazňuje Samaritánce: „Ty bys ho požádala a on by ti dal vodu živou.“ (Jan 4,10). Naši prosebná modlitba je paradoxně odpovědí; odpovědí na stížnost živého Boha: „Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží.“ (Jer 2,13); je odpovědí víry na nezasloužený příslib spásy, odpovědí lásky na žízeň jediného Syna. Sv. Augustin říká: „Modlitba, zda-li o tom víme, nebo ne, je setkání Boží a naši žízně. Bůh žízní, abychom my žíznili po něm.“ (Myslím, že tyto poslední myšlenky jsou z některého Listu z Taizé)