Čtení z proroka Malachiáše i evangelium dnešního dne, mají společné téma. Druhý příchod Páně, den Páně. Možná i my sami jsme jaksi pokoušeni modlit se a čekat, nic nedělat, sedět doma. Avšak toto pokušení nemá nic společného se skutečným křesťanským očekáváním dne Páně. Nejlépe nám tento zdánlivý protiklad vysvětluje sv. Pavel v druhém čtení z druhého listu Soluňanům. Křesťanské očekávání je činné očekávání. Snaha naplnit Pánovu vůli. Pro ty, kteří nechtějí pracovat, má Písmo Svaté tvrdé Slovo: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Práce je lidským údělem od počátku. Adamovi ještě v Ráji je přikázáno, aby zahradu obdělával a střežil. Teda práce a povinnost pracovat byla již v Ráji. Hřích poznamenal práci natolik, že se stává pro člověka břemenem. Když Písmo popisuje první pád člověka a jeho důsledky, ženě je předpovězeno, že bude v bolesti rodit děti, muži je zas řečeno, že zem už nebude pro něj potěšením, ale s námahou se bude z ní živit. V obou případech se užívá tentýž výraz pro bolest. Je to výraz, který mluví a myslí spíše na psychickou bolest, jakousi trýzeň. U ženy je to pocit nejistoty, do jaké situace se její dítě narodí. U muže je to stále bolest nad tím, čí výsledky jeho práce nebudou zmařeny zlobou.
A přece už první křesťané chápali dobrodiní práce. Sv. František vyjádřil tento postoj k práci tím, že schopnost pracovat nazývá „milostí pracovat“. Je to vlastně naše spoluúčast na dotváření světa, který stvořil Bůh a nám ho daroval, abychom ho obdělávali a hlídali, abychom si zem podmanili. Sv. František dále říká, že bratři, kteří mají milost moci pracovat, ať pracují věrně a oddaně, tak aby unikli zahálce, která je nepřítelkyní duše, ale zas na druhé straně mají dávat pozor, aby v sobě neudusily Ducha zbožnosti, kterému má všechno časné sloužit. Práce a modlitba patří spolu, jak to moudře vyučoval, už svatý Benedikt: „Modli se a pracuj!“
Práce je nutná i pro zdravý duchovní život. Na to přišli už první otcové z pouště. První mniši odešli kolem roku 250 do pouště, aby se bez přestání modlili a meditovali a úplně se osvobodili pro Boha. Při tomto úsilí o trvalé spočinutí v Bohu se vyskytly i tendence dispenzovat se od práce a ponechat si jen modlitbu. Otcové však podobné tendence odmítali. Zachoval se jeden příběh, který nám o tom cosi říká: „Mluvilo se o jednom poustevníkovi Janu Kolobovi, že jednou řekl svému staršímu bratrovi, který žil jako poustevník: „Chci být bez starosti, jako jsou bezstarostní andělé a nepracovat, ale bez ustání sloužit Bohu.“ Svlékl se a odešel do pouště. Strávil tam týden a pak se vrátil zpět ke svému bratrovi. Když zaklepal na dveře, poznal ho jeho bratr ještě dřív než otevřel a řekl: „Kdo jsi?“ On odpověděl: „Já jsem tvůj bratr Jan!“ Bratr odpověděl: „Jan se stal andělem a nepatří už k lidem.“ Tady ho ten venku zapřísahal a volal: „To jsem přece já!“ Ten druhý mu však neotevřel, ale nechal ho až do rána v této nepříjemné situaci. Teprve pak otevřel a řekl: „Pokud si člověk, musíš pracovat, aby sis našel obživu!“ Zde Ján litoval a řekl: „Odpusť mi!“ Jak jsme viděli v tomto příkladu, práce je nutná k obživě. V práci máme zakusit slabost a křehkost své lidské přirozenosti. Práce má sloužit i jako cesta k osvobození. Člověk, který já závislý na dobrodinci, nikdy není plně svobodný. Nemůže tak snadno dosáhnout cíle duchovního života a to svobodu pro Boží Království.
Práce slouží i k tomu, abychom mohli naplnit přikázání lásky k bližnímu. Práce může být také asketickým cvičením, které nás vede vpřed na cestě k čistotě srdce. V usilovné práci člověk nejen realizuje své možnosti a rozvíjí se až po hranice svých možností ale námaha ho může i více otevřít pro Boha a uschopňuje ho pro zkušenost s ním. Např. Mniši na hoře Athos přicházejí unavení a ospalí k noční liturgii. V únavě je člověk vnímavější než jindy, v ztlumení smyslů vystupuje to pravé, slabost uschopňuje k otevřenosti a únava plodí stav velkého přijetí, který vpouští jen nemnohé. Únava je prvkem jejich askeze, který je má více otevřít pro Boha. V namáhavé práci poznává člověk Boha jako toho, kdo si ho smí nárokovat až po jeho tělo, dokonce až po jeho vyčerpání a únavu. Hranice, na kterou v práci naráží, se může pro něj stát vstupní branou k Bohu. Avšak nesmí se to přehánět, aby člověk z únavy neupadl do deprese.
Zahálka škodí duši, psychické rovnováze. Člověk má být vždy něčím zaměstnán, buď prací, nebo modlitbou nebo čtením. Zcela volný čas je škodlivý. Ďábel dá pokoj tomu, koho najde zaměstnaného dobrým dílem. Práce nám má pomoci i cvičit se v soustředěnosti, která je přepotřebná pro kvalitní modlitbu.