Církevní rok se pomalu chýlí ke konci. Každý rok hodnotíme podle velikosti sklizně, podle výdajů a zisků. I na pracovištích se ke konci roku zvyknou dělat uzávěrky. Možná právě kvůli charakteru tohoto období nám i církev nabízí zamyšlení o druhém příchodu Krista, o posledním soudu a smrti. Slyšeli jsme v evangeliu: „V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdní svět (nebeské mocnosti) se zachvěje.“ Všechno to, co dává člověku světlo a zážitek bezpečnosti a moci v tomto životě, najednou selže: Slunce, měsíc, hvězdy. Slunce, které osvěcuje dny a bez něj všechno pozemské hyne, právě toto slunce se zatmí. Samozřejmě, že když se zatmí slunce, zhasne i lesk měsíce, neboť měsíc nemá vlastní zdroj záření, ale v podstatě je velkým zrcadlem, které odráží sluneční světlo na zem. Hvězdy, které osvěcují noc, a slouží v noci na orientaci, ale jsou také používány na věštění, což je projev okultismu, toto vše v té chvíli selže.
Všechny lidské jistoty zhasnou před jistotou Boha: „A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou.“ Je docela možné, že slunce, měsíc a hvězdy nezhasnou tím způsobem, že by přestali zářit, ale jejich světlo se ukáže jako bezvýznamné v srovnání s tím, který se představuje slovy: „Já Jsem Světlo světa!“. Pani Glória Polo, která zažila klinickou smrt, takto opisuje toto Světlo: „Kolem mě bylo bílé světlo, nepopsatelné světlo, které působilo takový pokoj, takové štěstí. Pocity, které se prostě lidskými slovy nedají popsat. Jednoduše řečeno – neexistují pozemská slova, která by popsala velikost tohoto okamžiku. Byla to šíleně enormní extáze, nepopsatelný vrchol. V tomto světle jsem se pohybovala dopředu, nepopsatelně šťastná a plná radosti, nic mě v tomto tunelu netížilo. Když jsem se podívala nahoru, uviděla jsem na konci tohoto tunelu něco jako slunce, bílé světlo. Říkám „bílé” jen proto, abych označila nějakou barvu, protože barva tohoto světla a jeho jas byl nepopsatelný. Nebyla srovnatelná s ničím, co se týče barev na tomto světě. To světlo bylo prostě překrásné. Toto světlo bylo pro mne jako zdroj této zcela obrovské lásky, tohoto klidu ve mně a kolem mě. Nepopsatelná láska a klid, který jsem ze světa neznala.“
Syn člověka, Ježíš Kristus, přijde s velkou mocí a slávou. Nepřestane být Tichý a Pokorný Srdcem, a přece přijde s velkou mocí a slávou. Uvidíme velkou moc Boží tichosti a pokory. Bůh se zjeví jako nesmírně lidský člověk, přijde mezi nás jako člověk, Bůh nás bude soudit jako člověk. On se zjeví jako: vše pronikající moudrost, jako duch chápavý, svatý, jediný a mnohonásobný, který zůstává sám v sobě a všechno obnovuje. Bůh, který se zjeví jako Syn člověka, se dokáže najednou věnovat všem osobně. Nebudeme na něj hledět jakoby z dálky, ale zjeví se nám jako hlubina naší vlastní duše, jako nesmírný poklad v našem nitru, jako to nejcennější a nejúžasnější, po čem podvědomě toužíme.
Boží soud, o kterém zde mluvím, není něco, co by nám nebylo důvěrně známé. Zažíváme ho každou chvíli ve svém svědomí. Svědomí je místem Božího vyjádření se k našemu životu. Nemusí být jen nepříjemně bolavým místem. Svědomí člověka může být i místem Božího pohlazení, když žijeme tak, jak se Bohu líbí. Může být místem a zážitkem nesmírného blaha.
„Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran od konce země až po konec (kraj) nebe.“ Pro toho, kdo celý život a celou svou bytostí volal a toužil: „Přijď, Pane Ježíši!“, nebude tento den žádnou tragédií ale naplněním celoživotní touhy. Pán Ježíš pošle své anděly, aby shromáždili jeho vyvolené. Jeho vyvolení jsou ti, kteří v něj uvěřili a přijali ho jako svého Spasitele. Víra je znamením rozlišení. Pro toho, kdo postavil celý svůj život na pozemských a světských jistotách, bude tento den dnem zhroucení a porážky. Celá příroda může být pro nás zdrojem poučení. Máme se učit od fíkovníku: „Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, víte, poznáváte z toho, že léto je blízko.“ Tak i my, až uvidíme, že se toto děje, vězme, že Pán je blízko, přede dveřmi.
Víme, že tento Boží soud bude vést k definitivnímu oddělení dobra a zla. I my věřící se aspoň vnitřně bouříme proti peklu, proti zavržení někoho. Ale i všeobecná lidská zkušenost nás učí, že někoho musíme zavřít na psychiatrii, zas někdy někoho zavíráme na doživotí v kriminálu, dokonce nebezpečné zločince trestáme smrtí. Proč? Protože zlo ohrožuje dobro. Každá hospodyně dělá občas něco podobné, jako je Boží soud, když vybírá a vyhazuje uhnilé jablka z bedýnky. Neexistuje jen shnilé ovoce, ale existují i shnilé duše a shnilí duchové a ti jsou příšerně odporní. Nesrovnatelně odpornější jak shnilé ovoce. Duše hnije, když do sebe nepřijímá Krista, jako svůj život.
Sv. Augustín nás napomíná: „Přišel poprvé a přijde zase. Při prvním příchodu zaznělo v evangeliu toto jeho slovo: Od této chvíle uvidíte Syna člověka, jak přichází v oblacích. Co to znamená: od této chvíle? Cožpak Pán nepřijde teprve později, až budou všechna pokolení země nad sebou naříkat? Nejprve přišel v těch, kdo ho hlásali, a naplnil celý svět. Neodmítejme tento jeho první příchod, abychom se nemuseli bát druhého. …
Vždyť co je to za lásku ke Kristu, bojíme-li se, aby nepřišel? Neměli bychom se, bratři, stydět? Milujeme, a bojíme se jeho příchodu. Milujeme ho pak opravdu? Nebo máme raději své hříchy? Nuže, ty hříchy mějme v nenávisti a milujme toho, který přijde hříchy trestat. Přijde, ať chceme nebo nechceme. Že nepřichází hned teď, neznamená ještě, že nepřijde. On přijde, ale nevíme kdy. Když tě však najde připraveného, nevadí, že to nevíš….“ (Z výkladů svatého Augustina, biskupa, na žalmy (Ps 95, 14.15)