Sv. Pavel k nám v dnešní neděli promlouvá těmito slovy: „Co se týká času a chvíle (příchodu Páně), není třeba, bratři, abychom vám o tom psali. Víte totiž sami velmi dobře, že onen den Páně přijde jako zloděj v noci.“ Po našich ulicích a domech chodí kazatelé, které neradi vidíme a posloucháme a patří do sekty Svědků Jehovových a hlásají, že konec světa anebo „konec starého systému věcí“ je už tu. Zlobíme se na ně, neboť ruší náš „pokojný život“.
Musím vám však říci pravdu. I když jako kněží a pastýři svěřených věřících, se proti nim stavíme, neboť učí mnohé bludy, i když nedoporučujeme obyčejným lidem vést s nimi dialog, protože jsou mistry sofistiky a dokáží člověka zmást, ale těmito našimi postoji nechceme tvrdit opak, že den vyúčtování se svěřenými talenty nepřijde, anebo že den Pánův nemůže přijít už dnes. My pouze tvrdíme, shodně s Písmem Svatým, že to nevědí ani andělé v nebi, ale nikdo z nás nepopírá, že ten den přijde jako zloděj v noci. Nebude to ani tak, jak se říká v jednom vtipu o konci světa, že Pravoslavní věřící budou na tom lépe a jedině oni budou mít čas, připravit se na konec světa, neboť tak, jak všechny svátky slaví dva týdny po nás, tak i konec světa budou mít o dva týdny později, podle starého kalendáře.
Proč to říkám? Proto, neboť mnozí katolíci žijí na této zemi, jako kdyby na této zemi, měli trvalý pobyt a ne jen přechodné bydliště, žijí jako páni na svém, a ne jako správcové svěřených talentů. V této věci mnozí žijí v bludu, neboť onen den opravdu přijde jako zloděj v noci. Sv. Karel Boromejský učí, že křesťan má být vždy připraven na dvě věci: na smrt a na svaté přijímání. To první nějak podvědomě uznáváme. Říkáme: „Je třeba být připraven na smrt! Zemřít ve stavu smrtelného hříchu je velká tragédie.“ Ale už nám mnohdy nedochází, že smrt křesťana, je to samé, jako příchod Pána Ježíše a ten samý Ježíš přichází denně na oltář skrze ruce kněze.
Pokud se celý rok dokážeš vědomě vyhýbat setkání s Kristem, myslíš si, že tě v poslední den bude přitahovat jako magnet? Jestliže v tomto čase dáváš vědomě přednost těžkému hříchu a zlu, myslíš, že v poslední den budeš horlit pro Spravedlnost? Říká se, že „zvyk je železná košile!“ Nikdo ať si nemyslí, že se dokáže obrátit v poslední hodině. Také v duchovním světě platí zákon setrvačnosti. Pro co člověk žil a co jej přitahovalo po celý jeho život, to ho bude přitahovat i v čase smrti a dokonce i po smrti. Platí to i o drogách, platí to i o cigaretách a o alkoholu, platí to i o každé nezřízené žádostivosti. Duše svázaná hříšnou náruživostí zůstává nesvobodná i po smrti, i když se už nemůže opít.
Sv. Pavel pokračuje: „Až budou (lidé) říkat: „Je pokoj a bezpečí“, tu na ně znenadání přitrhne záhuba jako porodní bolesti na těhotnou ženu. Nebudou moci uniknout.” Neříká si aspoň podvědomě ve svém srdci každý, těžce hřešící: „Je pokoj a jistota, mohu si dovolit hřích.“ Dokáže věřící člověk žít pro svůj hřích i v průběhu nějaké katastrofy? Myslím si, že ne? Pokud ano, pak to už není křesťan, i kdyby byl dvakrát pokřtěn.
Před několika léty, jsem zažil situaci, kdy jsem nebyl ve svém řeholním povolání úplně rozhodnut pro Ježíše, kdy jsem nějak v myšlenkách a touhách koketoval s hříchem. V takovéto duševní rozpolcenosti jsem šel s mládeží na výlet do hor. Když jsme byli na vrcholu, najednou se přihnala bouře. Víte, jak se člověk nepříjemně cítí, když blesky mlátí všude kolem. Kdy jste vlastně vy sami tím nejvyšším místem na okolí a nevíte, kdy to trefí vás. Člověk v údolí se cítí relativně bezpečný, ale tam nahoře, tato útěcha není. A právě uprostřed této bouře se v mém svědomí ozval hlas: „Chtěl bys v tomto stavu zemřít?“ Tehdy jsem prožil skutečný strach ze smrti, neboť jsem nebyl Boží. Komu jsem patřil, když jsem nebyl Boží?
„Ale vy bratři, nejste ve tmě, aby vás ten den překvapil jako zloděj.“ Mohl by sv. Pavel říci i o nás, zde shromážděné: „Nejste ve tmě“? Bůh je Světlo, ale hřích je tma. Všechno, co není skutečnou Láskou, je tmou. Myslím si, že každý z nás by si asi uměl sám určit diagnózu, zda je ve tmě anebo ve světle. Příznakem cesty tmou, je rostoucí nejistota, deprese, zloba v srdci. Cesta ke Světlu, plodí jistotu, pocit bezpečnosti, radost a schopnost lásky. Světlo se objevuje tam, kde člověk přestal žít sám pro sebe a kde se vydal Ježíši. Spása začíná okamžikem přijetí Ježíše a vydání se Ježíši. V úplném vydání se Ježíši. Tak, jak se žena vydává muži, tak se naše duše má odevzdat Ježíši. Dovolit, aby na trůnu mého srdce usedlo Boží Slovo, a ne moje Ego.
O křesťanech své doby, mohl sv. Pavel konstatovat: „Vy všichni jste přece synové světla a synové dne, noc ani tma nemá nad vámi (právo)!” Lidová moudrost praví: „Noc má svoji moc!“ Mnoho hříchů se páchá v noci, v noci se krade, v noci se zabíjí a v noci se páchá všelico jiné. V noci se vysílají nejsprostější programy v televizi. Člověk chce v noci hřešit a zároveň se v noci ze svých hříchů vyspat, zapomenout, aby to v duši přestalo bolet. Hřích silně zatěžuje duši a čím je člověk starší, tím víc ho jeho hříchy bolí a tím víc cítí, že se bude účtovat, že bude jednou inventura a uzávěrka.
Začal jsem se Svědky Jehovovými a s nimi i skončím. Jeden jejich časopis se jmenuje „Probuďte se!“ Nebojte se, nedoporučím vám ho, neboť je plný polopravd a bludů, ale i já společně se sv. Pavlem přizvukuji: „„Nesmíme se tedy oddávat spánku jako ostatní, ale naopak: zůstaňme bdělí a střízliví.“ Kdy mluvíme o bdělém člověku, že spí anebo sní? Tehdy, když zjistíme, že mu uniká realita. V této Pavlově větě nejde o to, abychom fyzicky bděli a vůbec si nedopřáli dobrodiní spánku. Ale jde o to, aby se člověk probudil ze svých falešných iluzí, aby se plně probral do Reality Božího Zjevení. Aby se neopíjel, protože nemá k tomu důvod. Pokud žije, ještě neprohrál, aby musel zapíjet prohru. Dokud žije v těle, ještě nevyhrál, aby mohl připíjet na oslavu Vítězství. Svět, ve kterém žijeme, je místem boje a v průběhu zápasu, není dobré se opíjet. Tento boj je třeba vyhrát, vždyť jde o věčnost. Opilý je vyřazen z boje.
Na toto aktuální, i když bolavé téma, snad ještě jednu myšlenku z listu sv. Pavla Efezanům 5,18: „„A neopíjejte se vínem, vždyť v něm je prostopášnost, ale buďte naplněni Duchem.“ Stojí zde proti sobě dvě skutečnosti, které se vnějšími účinky podobají, ale přece se totálně liší: Víno a Boží Duch. Alkohol se latinsky řekne spiritus, ale stejně tak se latinsky označuje Duch. Zpívejme v hymnu o Duchu Svatém: „Veni creator Spiritus…“ Když byl o Svátcích vylit na apoštoly Duch Svatý, lidé, kteří se na ně dívali jen vnějším pohledem, si říkali: „Jsou plni mladého vína.” Tak opojná radost zachvátila apoštoly, že si lidé neuměli jinak vysvětlit jejich chování. Duch Svatý jim vlil nejen radost do srdcí, ale i nadpřirozenou kuráž. Sv. apoštol Petr, který kdysi ze strachu zapřel Ježíše před sluhy velekněze, nyní svědčí o něm před velekněžími i králi. Duch Svatý je Boží blažeností, bytostní dobrotou Boha, Boží extází.
Staří ruští mniši dávali takovou radu lidem, kteří trpěli alkoholizmem: „Když tě chytí chuť na alkohol, vezmi Písmo sv. a čti.“ Každý, kdo se skrze Boží Slovo kontaktuje s Kristem, je mocí Ducha Svatého vysvobozován zpod vlády démonů. Alkoholizmus – to je útěk od reality, od zodpovědnosti, je to vlastně ono zakopání talentu, jak se o tom mluví v podobenství. A nic se tím nevyřeší. A nakonec přijde strašné vystřízlivění: „A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.“