Dnešní evangelium říká, že když se Ježíš přiblížil a uviděl město, zaplakal nad ním. Tato událost se odehrála v den slavnostního vstupu do Jeruzaléma na Květnou neděli. Lid se veselil a jásal nad přicházejícím Mesiášem, ale Velekněží a farizeové protestovali a to přesto, že Ježíš konal znamení a zázraky o kterých se již každé dítě v židovské škole učilo a učí, že je může vykonat jedině Mesiáš. Jednalo se o uzdravení malomocných, vzkříšení Lazara na čtvrtý den a osvobození hluchoněmého z posedlosti. O těchto zázracích se věřilo, že je dokáže vykonat jedině Mesiáš.
Poslední jmenovaný případ se týkal exorcismu nad posedlým, který byl hluchoněmý. Rabíni, kteří také konaly exorcismy, se snažili během exorcismu zjistit jméno ducha, který člověka posedl. Jakmile poznali jméno, získali tak moc nad duchem a mohli mu jménem božím přikázat, aby postiženého opustil. Tento postup se však nedal aplikovat v případe hluchoněmého, protože zde nebylo možné navázat komunikaci se zlým duchem v člověku, proto se věřilo, že to dokáže jen Mesiáš. Pán Ježíš dokázal i z hluchoněmého vyhnat zlého ducha.
Druhý případ tvořily uzdravení z malomocenství. Přestože Mojžíšův zákon nařizoval přinést za uzdravení z malomocenství děkovnou oběť a na Mojžíšův přímluvu byla z malomocenství uzdravena jeho sestra Marie, přece se v době po Mojžiši nikdy nestalo, aby nějaký Žid, byl uzdraven z malomocenství. Jediný případ, který popisuje SZ, se týká Námana, který byl Syřan. Proto se vlastně nikdy po Mojžíšovi nestalo, že by se tento předpis mohl aplikovat. Evangelium říká, že Pán Ježíš nejprve uzdravil jednoho malomocného a když se mu přesto nedostalo uznání mesiášské důstojnosti od kněží, tak jim později poslal deset uzdravených z malomocenství.
V případě vzkříšení z mrtvých se v Ježíšově době věřilo, že do tří dnů, to může dokázat modlitbou kterýkoliv zbožnější rabín, protože podle židovského přesvědčení se duše zesnulého tři dny zdržovala v blízkosti svého těla, ale na čtvrtý den se uvolnilo jakékoliv pouto k tělu a proto, takové vzkříšení mohl způsobit už jen Bůh a Mesiáš. A přesně toto se událo v případě Lazara, který byl už čtyři dny v hrobě. I proto se v evangeliu podotýká, že mnozí uvěřili v něho.
Ježíš se jasně legitimoval jako Mesiáš poslaný ke svému lidu, ale oni ho neuznali. Přesně tak, jak to Ježíš vyjádřil v jednom podobenství: „Nechceme, aby tento panoval nad námi.“ A proto se zde objevuje navzdory triumfu Květné neděle, Ježíšův pláč. Řecký výraz „eklausen“ znamená více než jen ronit slzy, vyjadřuje vzlykání. O Ježíšově pláči v této souvislosti hovoří jen sv. Lukáš a tím nám ukazuje Ježíše z hluboce lidské stránky. Pláč je výrazem určité bezmoci ale i soucitu. Ježíš vidí předem, co potká jeho národ a je mu to líto, nesmírně líto, můžeme říci Božsky líto.
„Kéž bys v tento den poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji (co ti přináší pokoj)! Nyní však je to tvým očím skryté.“ Ježíš je Pokoj. V něm je Pokoj. Výstižně tuto myšlenku vyjádřila a pochopila paní Gizela Munková, matka Tomáše Munky, jezuitského novice, který spolu s celou rodinou kvůli svému židovskému původu zahynul v koncentračním táboře. Paní Gizela si ještě v r. 1933, před svou konverzí, napsala do deníku v snaze vysvětlit neklidnou židovskou povahu: „Ježíš, kterého jsme vyloučili ze svých řad, nám odebral pokoj, soustředěný v jeho osobě a my jsme zůstali nepokojní. I když nevypadám jako židovka, přece jsem a nesu tuto trade mark, ne jako pýchu, ale jako osud, proti kterému se nemohu vzepřít. Nevím, jestli jako židovka nestojím blíže ke křesťanské ideologii než masy, které mají ve svých matrikách zapsány katolík.“ Tolik z deníku.
I dnešní křesťané často žijí mimo Božího Pokoje, když nežijí podle Božího zákona. Boží Slovo říká: „Kdyby sis všímal má přikázání, tvůj pokoj by byl jako řeka.“ I když církevní předpis přikazuje alespoň ráz do roka přijmout Nejsvětější svátost, neznamená to, že v ostatní době můžeme žít mimo milosti posvěcující, tedy v těžkém hříchu. Křesťan je povinen žít v milosti posvěcující stále, neboť život v těžkém hříchu je život mimo Božího přátelství a ten vede ke zatracení.
Často se setkáváme s tím, že duchovní život rodičů je tak daleko od skutečného křesťanství, že nejsou schopni ani svým vlastním dětem předat svou víru. Neboť děti od malička vidí, jak se krade a podvádí. Kde se žije skutečně podle víry, tam nejsou problémy s předáváním víry dětem a mládeži, ale kde se jen hraje na křesťanství, kvůli ostatním a kvůli veřejnosti, tak tam děti pojedou „upřímné“ cestou bezbožnosti. Tam, kde se žije podle Božího zákona se objevuje pokoj a tento je přitažlivý i pro děti i pro okolí.
„Neboť přijdou na tebe dny, kdy tě tvoji nepřátelé obklíčí náspem, oblehnou tě a sevřou ze všech stran, srovnají tě se zemí, vyhladí tvé děti a nenechají v tobě kámen na kameni…“ Skutečně se tak stalo asi o 40 let po Ježíšovy smrti, že římští císaři Vespasián a Titus zničili Jeruzalém, jako nevěrné Boží město. Dokonce jeho území nechali rozorat pluhem. Proč se to všechno stalo? Pán Ježíš jasně vystihuje příčinu: „protože jsi nepoznalo čas svého navštívení“. Každý okamžik našeho života může být časem poznání i neznalosti svého navštívení. Bůh se nám přibližuje v různých podobách v každém okamžiku. Může to být hlásané Boží Slovo, které jsme slyšeli, může to být příležitost vykonat něco dobrého. Čas, který nám Bůh dal, se dá naplnit, ale i promarnit. Naplníme ho tehdy, když rosteme v moudrosti i milosti před Bohem i před lidmi. Promarněný a nerozpoznaný čas navštívení je, když žijeme v těžkém hříchu, bez lásky k Bohu i k lidem a toto vyvolává Ježíšův pláč.