Scházíme se na svátky velikonočního třídenní, abychom rozjímali nad tajemstvími naší spásy. Celé Velikonoční triduum je jedním velkým svátkem, který začínáme požehnáním v dnešní den a skončíme ho až závěrečným požehnáním na vigilii. V dnešní den se nám nabízí zamyšlení nad Eucharistií: „Co je to Eucharistie?“ Možná by bylo správnější zeptat se: „Kdo je to Eucharistie?“ Nejde totiž jen o oplátek, jak mají ve zvyku říkat děti, ale o živou osobu Ježíše Krista, tajemně přítomnou mezi námi a účinkujícího v nás.
Sv. Jan Zlatoústý prohlašuje: „To nezpůsobuje člověk, že se obětované věci stávají Kristovým Tělem a Krví, ale sám Kristus, který byl ukřižován za nás. Kněz jako obraz Krista vyslovuje slova, ale jejich účinkování a milost pocházejí od Boha. Toto je mé tělo, říká. A tato slova promění obětované věci – chléb a víno.“ „Přítomnost opravdového Kristova Těla a opravdové Kristovy Krve v této svátosti nevnímáme smysly ale jedině vírou, která se spoléhá na Boží autoritu“, říká sv. Tomáš. A sv. Cyril Jeruzalémský komentuje text sv. Lukáše (22,19) – „Toto je mé Tělo, které se za vás vydává..“ – takto: „Neptej se, jestli je to pravda, ale raději s vírou přijímej Pánova slova, protože ten, kdo je Pravda, nelže.“
Středem Eucharistického slavení je chléb a víno, které se Kristovými slovy a vzýváním Ducha Svatého stanou Kristovým Tělem a Krví. Věřící na příkaz Pána Ježíše a na jeho památku pokračují až do jeho slavného návratu v tom, co udělal On v předvečer svého umučení: „Vzal chléb … vzal kalich naplněný vínem …“ Tyto znaky chleba a vína, které se tajemným způsobem stanou Kristovým Tělem a Krví, svědčí i o dokonalosti stvoření. Proto při obětování vzdáváme Stvořiteli dík za chléb a víno, za ovoce lidské práce, ale především za plody země a vinice, které jsou dary Stvořitele.
Slovo Eucharistie mluví o vděčnosti, o díkůvzdání. Eucharistie nás učí správnému postoji vůči Bohu i vůči stvoření. Eucharistie jako svátost naší spásy, kterou dokonal Kristus na kříži, je také obětí chvály a díkůvzdání za Boží stvořitelské dílo. V eucharistické oběti se celé stvoření představuje Otci skrze smrt a zmrtvýchvstání Kristovo. Kristovým prostřednictvím může církev přinášet oběť chvály a díkůvzdáním za všechno, co Bůh udělal dobré, krásné a správně ve stvořeném světě a v člověku.
Katechismus nás poučuje, že svět člověka, se od momentu prvotního hříchu, dostal pod mocí zla a že člověk je hříchem vážně narušen. Boží přikázání nám musí přikazovat zcela normální a samozřejmě věci, protože my nejsme úplně normální. Protože zažíváme zlo, ačkoli jsme určeni pro dobro, máme sklon reagovat špatným způsobem na zlo. Díváme se nějak pesimisticky, bez naděje a nevděční. Máme sklon rouhat se za své životní trable a problémy.
Ale zlo nemůžeme zničit zlem. Cesta ke svobodě od zla se uskutečňuje tím, že budeme žít dobro. Ne v nenávisti, ale v lásce, ne v hříšnosti, ale v ctnosti, ne v rouhání se Bohu, ale ve vděčnosti. I když zažíváme často skutečnosti, které chápeme jako zlo, přece nás Slovo Boží vyzývá, abychom za vše děkovali Bohu. Navzdory tomu všemu, co se dozvídáme o světě a o nás samých, nesmíme si myslet, že je vše ztraceno, že jsme Boha zaskočili a že On už s člověkem nepočítá. Kdyby s námi nepočítal, neposlal by do tohoto světa svého Syna; kdyby nepočítal s námi, nepožehnal by žádnou rodinu dětmi. Každé dítě, které přichází na tento svět je znakem toho, že Bůh nám stále věří.
Sám Ježíš nás učí tomuto postoji ustavičného díku. „On v tu noc, kdy byl zrazen“, tedy nikoli v okamžiku pohody, „vzal chléb, požehnal“. Když děkujeme Bohu za všech okolností svého života, vyjadřujeme tím svou víru v Boží moc a v Boží moudrost. Děláme jakousi duchovní akrobacii, kterou se dostáváme blíže k Bohu. To, čím se nejvíce od Boha na vlastní škodu izolujeme a škodíme sami sobě, je opak božských ctností: místo víry, nevěra: místo naděje, zoufalství a namísto lásky, nenávist. To, čím si nejvíce můžeme zlepšit svou situaci v tomto světě, je víra, naděje a láska. Všechny tři obsahuje v sobě vděčnost. Eucharistie je tedy souhrnem a vrcholem naší víry: „Způsob našeho myšlení musí být v souladu s Eucharistií“ a naopak: „Eucharistie posiluje způsob našeho myšlení“.
Především máme být Bohu vděční za dar stvoření. Byly časy, kdy jsme nebyli. Když dokonce nikdo, kromě Boha samotného, o nás nevěděl, a ani my sami jsme netušili, že budeme. Nevěděli jsme, že dostaneme účast na Velkém dobrodružství existence a života. Ale Bůh nás chce. Když ještě ani rodiče o nás nevěděli, Bůh už na nás myslel s láskou a to je základ naší existence. Důkazem Boží lásky je to, že jsme. Kdyby nás Bůh nemiloval, nikdy by nás nestvořil. Kdyby nás Bůh nechtěl, pro něj by nebylo problémem „vygumovat“ naši „nesmrtelnou duši“ z existence. Lidská duše není nesmrtelná sama ze sebe, ale proto, že Boží Slovo, kterým byla stvořena je nezrušitelné. Je nesmrtelná proto, že Bůh je věrný. Jsme věční proto, že Bůh nás miluje. A Bůh není jako my, že chvíli chce a chvíli nechce, chvíli miluje a chvíli nemiluje. Jeho láska je dokonala. Toto je náš první dluh vůči Bohu, vděčnost za dar stvoření ..
Druhým důvodem naší vděčnosti je skutečnost, že i když jsme prvotním hříchem ztratili Boží přátelství, neztratili jsme Boží lásku. Bůh nás vysvobozuje a ukazuje nám ve svém Synu, jak znovu najít cestu k Božímu přátelství. Tedy vděčnost za dar vykoupení a za blaženou a živou naději.
Pán se na nás obrací s naléhavým pozváním přijímat ho ve svátosti eucharistie: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“ (Jan 6,53). Když chceme odpovědět na toto pozvání, musíme se na takovou velkou a svatou chvíli připravit. Sv. Pavel vyzývá ke zkoumání svědomí: „Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1 Kor 11,27-29). Kdo si je vědom těžkého hříchu, musí dříve, než přistoupí k přijímání, přijmout svátost smíření.
Přijímáním narůstá naše sjednocení s Kristem. Jako své hlavní ovoce přináší přijímání Eucharistie důvěrnou jednotu s Ježíšem Kristem. Pán řekl: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (Jan 6,56). Život v Kristu má svůj základ v Eucharistické hostině: „Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.“ (Jan 6,57) Přijímání nás odlučuje od hříchu. Kristovo Tělo, které dostáváme při přijímání, je totéž, které se „vydalo za nás“ a Krev, kterou pijeme, „se vylila za mnohé na odpuštění hříchů“. Proto nás Eucharistie nemůže sjednotit s Kristem, aniž jsme se nejprve neočistili od spáchaných hříchů. Přijímání nás současně chrání před hříchy budoucími. Tak, jako tělesný pokrm slouží k znovuzískání ztracených sil, i Eucharistie posiluje lásku, která v každodenním životě postupně slábne; když se láska oživí, stírá všední hříchy. Kristus tím, že se nám dává, oživuje naši lásku a dělá nás schopnými prolomit nezřízené náklonnosti ke tvorům a zakořenit se v něm.
Sv. Augustin poučuje: „Když jste Kristovým Tělem a jeho údy, je to vaše svátost, která se nachází na stolu Páně: přijímáte tedy svou svátost! Odpovídáte Amen („Ano, je to pravda“) na to, co dostáváte a podepisujete se pod to svou odpovědí. Slyšíš slova: „Tělo Kristovo“ a ty odpovídáš: „Amen“. Buď tedy Kristovým údem, aby tvé „Amen“ bylo pravdivé.“