Svatý Andrej Svorad (980?-1034?) – mnich a poustevník. Jeho slovanské jméno je Svorad (polsky Świerad), zatímco Andrej je jeho řeholní jméno, které dostal v klášteře sv. Hypolita na Zoboru v Nitře. Pocházel z Polska. Po jistém čase společného života v benediktinském klášteře začal vést o samotě mimořádně přísný poustevnický život. Podle lidové tradice jeho poustevna byla na Skalce u Trenčína nad řekou Váh, kde později poustevníčil spolu se svým učedníkem mnichem Benediktem (? – 1037?).
Benedikt i po Andrejově smrti nadále vedl podle jeho příkladu přísný poustevnický život na Skalce. Asi roku 1037 ho napadli zbojníci, kteří ho svázali a hodili do Váhu. O rok našli Benediktovo tělo ve vodě, bylo neporušené. Pohřbili ho v bazilice sv. Emeráma v Nitře ve stejném hrobě, kde ležely kosti jeho duchovního otce Andreje. Po obnově románského kostelíka vedle katedrály v letech 1930-31 uložily v něm ostatky světců ve stříbrném relikviáři. Roku 1083 papež Řehoř VII. kanonizoval sv. Andreje Svorada a sv. Benedikta. Byli prohlášeni za patrony Uherska.
Pětikostelský biskup Maurus napsal v roce 1064 životopis, ze kterého vám něco přečtu: „V době, kdy se za vlády nejkřesťanštějšího krále Štěpána Boží jméno a křesťanské náboženství v Panonii teprve začínalo ujímat, kněží a mniši z jiných zemí uslyšeli pověst o dobrém panovníkovi a začali k němu přicházet jako k otci, ne však přinuceni nějakou tísní, nýbrž aby ve svém sdružení našli novou radost ze svatého života. Jeden z nich, co vzešel ze selského rodu jako růže z trní, jménem Svorad, přišel z vnuknutí svatého Ducha do této vlasti ze země Polanů. Od opata Filipa, jehož klášter zvaný Zobor na počest svatého mučedníka Hypolita stál na nitrianském území, přijal roucho a pod jménem Andrej rozhodl se vést poustevnický život. Z úst jeho učedníka blahoslaveného Benedikta, který s ním žil, jsem slyšel, s jakou zkroušeností srdce a tělesným odříkáním se zde umrtvoval, a rozhodl jsem se zachytit to několika řádky. Já, Maurus, nyní z Boží milosti biskup, tehdy však novic, jsem toho dobrého člověka viděl, ale jak žil, nevím z vlastní zkušenosti, ale jen z doslechu. Do našeho kláštera, zasvěceného ke cti blahoslaveného biskupa Martina, často chodíval již zmiňovaný mnich Benedikt a vyprávěl mi, co následuje, o jeho ctihodném životě.
Když se ten ctihodný muž Andrej utáhl do poustevnické samoty, ustavičně se postil až po úplné vyčerpání těla, ale k posílení duchovního života. Tři dny se odříkal všeho, co lze dát do úst, pro lásku k milosti toho, který se kvůli lidem stal člověkem a čtyřicet dní se postil. Když však nadešel čas čtyřicetidenního půstu, po vzoru řeholního řádu, který zachovával opat Zozimas, kde každý přežil čtyřicetidenní půst na čtyřiceti pěti datlích, dostal od otce Filipa, od kterého přijal řeholní roucho, čtyřicet ořechů a spokojený s tímto pokrmem očekával den Vzkříšení. V tyto, ale i v jiné dny, ačkoli jídlo nejenže nestačilo ani k posílení těla, ale ještě ducha podlamovalo, nikdy, kromě času modlitby, nevynechal práci.
To, co je zde zaznamenáno, dozvěděl jsem se od jeho již zmíněného učedníka Benedikta. I on se po smrti svého otce rozhodl bydlet na stejném místě. Ale po třech letech přísného života podle příkladu učitele, přepadli ho zbojníci a v domnění, že má spoustu peněz, přivedli ho na břeh řeky Váh, zavraždili ho a hodili do vody. Jeho tělo pak dlouho hledali, ale nenašli. Ale celý rok vídali na břehu řeky Váh sedět orla, jako by něco pozoroval. To je přivedlo k přesvědčení, že je tam jeho tělo, proto kázali komusi ponořit se do vody, a tak ho našli neporušené, jako by byl teprve nedávno zemřel. I Benedikta pohřbili na stejném místě v bazilice blahoslaveného mučedníka Emeráma, ve stejném hrobě, kde odpočívaly kosti svatého otce, blahoslaveného Andreje.