List sv. Pavla, který jsme četli, je adresován Titovi, který byl v té době biskupem na Krétě. Je plný pastorační i životní moudrosti. Sv. Pavel v něm napomíná: „Nejmilejší! Uč tomu, co je shodné se zdravým učením:” Titus je vyzván, aby učil zdravé učení. Ne každé učení je zdravé. Důsledky nezdravého učení se projeví v duši podobné jako důsledky špatného pokrmu v těle. Člověk, který se jednou přiotrávil, se bojí něco sníst. I nezdravé duchovní učení způsobuje, že člověk se už obává věřit. Sv. Pavel si zvlášť všímá duchovně starších, protože zdravost víry se nejlépe ukáže v pozdějším věku.
„že starší muži mají být střídmí, vážní, umět se ovládat, zdraví ve víře, lásce a trpělivosti.“ Sv. Pavel jako dobrý duchovní vodca ukazuje znaky duchovního života ve zdravém učení. Když je zdravé učení, objevuje se i zdraví ve víře. Ne každá víra je zdravá. Podobně ne každá zbožnost je ryzí. Víra pochází z hlásání Božího Slova. Víra je tehdy nemocná, když nemá své opodstatnění a svůj základ v Božím Slově. Víra může zajímat dva extrémní postoje, přičemž oba jsou nemocné. Víra, která věří i tomu, co Bůh nikdy ve svém Slově neřekl a ani nenaznačil, nebo víra, která nevěří Božímu Slovu. Oba tyto postoje jsou nemocné. Zdravá víra je pozitivním vztahem k Božímu Slovu. Je jistotou v Božím Slově.
Sv. Terezka od Dítěte Ježíše napsala: „Když někdy čtu jisté duchovní spisy, kde se dokonalost popisuje jako zdolávání množství překážek a je ověnčená řadou iluzí, můj ubohý rozoumek se rychle unaví, zavřu tu určitou knížku, nad kterou si lámu hlavu a která mi zatvrzuje srdce a vezmu si písmo svaté. A všechno se mi osvětlí, jediné slovo otevře mé duši nekonečné obzory, dokonalost se mi zdá lehká, vidím, že stačí poznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Božího náruče“. (Dopisy, TL 226, s. 318).
„Totéž platí o starších ženách, že mají být v chování důstojné: ne pomlouvačné, v pití vína umírněné, učitelky v dobrém; mají vést mladé ženy k tomu, aby měly rády svého muže i svoje děti, aby se ovládaly, byly čisté, o domácnost pečlivé, dobrotivé a svému muži podřízené, protože jinak by se o Božím slově mluvilo špatně.” V čem vidí sv. Pavel moudrost starší věřící ženy? Co může starší žena předat mladší? Sv. Pavel vybízí, aby starší ženy učili mladší, jak milovat svého muže, jak milovat děti, jak se starat o svůj dům. Například je velmi důležité, aby se mladá žena naučila vařit. A pokud je tchyně dobrou kuchařkou, aby se učila od ní, protože její manžel bude stále od ní očekávat, že bude alespoň tak dobře vařit jako jeho matka. Také je důležité milovat svého muže i děti. Lásku ke své rodině projeví v péči o dům. Žena je pozvána vytvořit atmosféru domova. Ona je zodpovědná za to, zda se muž bude rád vracet domů a či nikoli. Zda děti budou raději běhat po ulici jako trávit čas doma. Má být dobrotivá a podřízená svému muži. Pokud se tak v křesťanské rodině neděje, hanobí se tím Boží Slovo. Pokud toto muž doma nenajde, raději si sedne s kamarády v hospodě, jakby spěchal domů. Pokud se manželka zcela vyhýbá manželskému životu je odpovědná za manželovy hříchy.
„Stejně tak napomínej mladé muže, aby se ovládali. Ty sám buď ve všem vzorem správného chování: (ukazuj) neporušenost v nauce, vážnost, zdravé učení, jemuž není možné nic vytknout, aby tak o nás protivník nemohl říci nic špatného a byl zahanben.” Sv. Pavel vyzývá Títusa, aby pro mladé lidi byl tím, který povzbudí. Povzbudit to znamená všímat si spíše dobro než zlo. I při starcích i při mladících Pavel zdůrazňuje střízlivost. I v závěru čtení zdůrazňuje Boží výchovu, která nás vede k tomu, abychom žili rozvážně, spravedlivě a zbožně. Proč máme být střízliví? Neboť jsme ještě nevyhráli a žijeme v době čekání. Opakem střízlivosti je opilost. Opilost nejvíce ničí duchovní život. Jde také o to, aby Títus byl příkladem pro mladé.
„Projevila (Zjevila) se přece Boží dobrota (milost), která přináší spásu všem lidem. Vede (Vychovává) nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků.“ Boží milost, která se nám zjevila v osobě Ježíše Krista, nás přivádí ke spáse. Tato milost nás vychovává, protože před Boží tváří jsme všichni nevychovaní. Vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských žádostí. Také nás vede k tomu, abychom v tomto věku žili rozvážně, spravedlivě a zbožně. O střízlivosti jsem už mluvil. Žít spravedlivě znamená dát každému, co mu patří. I zbožnost je požadavkem spravedlnosti, neboť všichni a všechno patří Bohu. Zbožnost je v uznání tohoto Božího nároku na stvořený svět. Hříchem se člověk odpírá Bohu, kterému patří. Zbožnost to je vlastně jiné jméno pro odevzdanost. Jedině v takovém rozpoložení můžeme správně očekávat blaženou naději a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. Pán Ježíš je zde charakterizován jako ten, který vydal sám sebe za nás a který pracuje na našem očištění a posvěcení. Správný a zdravý duchovní život vede k horlivosti v dobrém.