Dnešní první čtení začíná tvrzením: „Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jako obraz vlastní přirozenosti,..“ I v knize Genesis Bůh říká: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem (na náš obraz) podle naší podoby.“ (Gen 1,26). Hebrejština zde užívá slovo Panim = tvář, obličej, to, co je nyní nezakryté a obrácené ke mně. Být stvořen „k obrazu Božímu“ (Gn 1,26) tedy znamená „být obrácen tváří k Bohu“, „dívat Bohu do očí“ a reprezentovat, zjevovat, zpřítomňovat Boha ve stvořeném světě. (M. Balabán: Hebrejské člověkosloví str. 22) Český ekumenický text překládá toto místo: „aby byl naším obrazem“. Z toho vyplývá, že „být Božím obrazem“ je určení člověka. Bůh se chce stát „viditelný“ a „pochopitelný“ světu prostřednictvím člověka. Bůh je Láska a proto být Božím Obrazem znamená žít Lásku, která se nám zjevuje v Božím Slově.
Ze všech viditelných stvoření jedině člověk je schopen „poznat a milovat svého Stvořitele“, je „jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něj samého“, on jediný je povolán, aby měl poznáním a láskou účast na Božím životě. Člověk je milostí a svým předurčením povolán do společenství se svým Stvořitelem, aby mu odpověděl svou vírou, nadějí a láskou a to za něj nemůže udělat nikdo. To znamená, že člověk je pozván k nahlížení, ke kontemplaci Boha. Bůh vše stvořil pro člověka, ale člověk byl stvořen, aby sloužil Bohu a miloval Ho a Jemu obětoval celé stvoření.
Sv. František z Assisi vyzývá: „Uvažuj člověče k jaké důstojnosti tě povznesl Bůh, když tě podle těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podle Ducha ke své vlastní podobě“. Podle sv. Františka „být stvořen k Božímu obrazu a podobě“ znamená být stvořen podle osoby Krista, Bohočlověka podle jediného a pravého obrazu Neviditelného Otce.“ (Zr. Kol 1,15-19)
Většina východních otců, komentujících biblický verš Gn 1,26 rozlišuje mezi obrazem a podobou. Podle nich je Boží obraz v člověku počáteční Boží stopou, která je vlastná každému člověku a patří k jeho podstatě a proto není zničena ani hříchem. Po prvotním hříchu člověk přestal zjevovat Boha. Adam zplodil své děti již na svou podobu. „Když Bůh stvořil Adama, udělal ho na Boží podobu, muže a ženu stvořil, požehnal je a dal jim jméno člověk, když byli stvořeni. Když měl Adam sto třicet let, narodil se mu syn, jemu podobný, podle jeho obrazu, a nazval ho jménem Set.“ (Gn 5,1-3)
A tedy plná podobnost s Kristem, je něco, co má člověk dosáhnout postupem času a k čemu je nutná askeze. V této linii píše Diadochos z Fotiky: „Každý člověk je stvořen podle Božího obrazu. Dosáhnout podobnost s Bohem je dáno tomu, kdo v lásce podřídil svou svobodu Bohu. Nepatříme už sami sobě, když jsme připodobněni tomu, který nás skrze lásku smířil s Bohem.“ .. Proto se člověk má stát Láskou prostřednictvím Ducha svatého.“ (Srov. K. Lachmanová: Terezie z Lisieux a Silván z Athosu str. 176 -177)
„Řečtí otcové mluvili často o tom, že se Syn Boží stal člověkem na zemi, aby člověk mohl vstoupit do sféry Boží. Výpověď »Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát Bohem« patřila ve své době k nejúčinnějším vyjádřením křesťanského poselství. Sv. Bazil to skutečně vyjadřuje jako běžné přesvědčení svých současníků takto: »Vrchol všeho, co si jen můžeme přát: stát se Bohem.«
V čem ale spočívá zbožštění? Maxim Vyznavač nejzřetelněji určuje obsah našeho zbožštění: »Vše, co Bůh má, kromě identity bytí, přijímá ten, který je milostí zbožštěn.« Vše by se mohlo jevit jako řečnické přehánění. Nicméně celá západní i východní tradice chce vyjádřit právě toto, když mluví o milosti zbožštění: ten, kdo je hoden zbožšťující milosti, nedostane od Boha »částku« nebo »něco«, ale skutečně Jeho Samého. Abrahamovi Bůh říká: »Neboj se, Abram, já jsem tvůj štít, tvá prehojná odměna.« (Gn 15,1; Bible 21)
Otcové chápali účast na Božím životě jako cíl našeho bytí. Stát se vším, co je Bůh milostí a ne skrze přirozenost, podle slov Jana Damašského konkrétně naznačuje: »Účastí v Bohu se člověk stane milostí tím, co je Kristus svou přirozeností.« »Kristus nepřišel, aby lidskou přirozenost změnil nebo proměnil, ale proto, aby ji uvedl tam, kde byla před pádem, do nesmrtelnosti. «Zbožštění není tedy ničím jiným než pravým »polidštěním«, obnovením člověka v jeho původní důstojnosti. Zbožštění má své místo v obnovení padlého člověka k jeho vrozené důstojnosti. Zbožštění neruší dílo Stvořitele, ale dílo pokušitele. Zbožštěné lidství právě dospělo ke konečnému cíli svého stvoření.
Toto nové – protože obnovené a úplné realizované lidství – je lidstvím Slova, které se stalo člověkem, a v tomto lidství je podle Maxima zahrnut celý nový člověk. Na způsobu bytí Slova, které se stalo člověkem, je viditelné, co je zbožštění lidství. Protože Kristus jako člověk, s lidskou vůlí, lidským srdcem, obdařen lidskými rukama (srov. Vat. II GS 22) uskutečnil Otcovo spasitelné rozhodnutí, zjevuje v sobě vlastních znameních svého lidského způsobu bytí tvář zbožštěného člověka.
Jediná cesta ke zbožštění spočívá v stále hlubším připodobnění Kristu. Stát se »syny v Synu«: v tom spočívá zbožštění. Podle velkého byzantského teologa Nikolaose Kabasila (+1363) se připodobnění naplňuje jen »životem v Kristu«, »vnitřním sjednocením s Kristem«. Podmínkou Spásy je přijetí Ježíše. Kristus, Vtělené Boží Slovo, je jakoby gen duchovního života. Bez něj duše neroste do podoby Božího dítěte. Bez tohoto láskyplného příklonu ke Kristu neexistuje láska a spojení s Bohem, čili Spása.
K tomuto životu dospíváme prostřednictvím Kristových svátosti, kterými se začínáme jemu podobat. Ve svátostech napodobujeme Kristovo pohřbení a zvěstujeme jeho smrt. Tím se rodíme znovu a nadpřirozeným způsobem jsme podobný Spasiteli. Tento život ve svátostech formuje už nového člověka a dává vzniknout už zde na zemi smyslům, které umožňují božský život zakoušet a vychutnávat. Kabasilas nás upozorňuje na to, že kdybychom už v tomto pozemském životě neměli orgány a smysly, které jsou schopny postihnout skrytý Boží život v nás, nebyli bychom schopni mít na něm účast v budoucím životě. V lůně života nynějšího se rodí zbožštěný člověk.
Otcové směli zvěstovat toto neslýchané povolání člověka, protože věděli, že to je možné v rámci »zázračné výměny« mezi Bohem a člověkem, »polidštění« Boha a »zbožštění« člověka, výměny, kterou může uskutečnit pouze božská láska. Maxim to formuluje úžasným způsobem: »Říká se, že si Bůh a člověk byli vzorem: Bůh se pro člověka – prostřednictvím své lásky k němu – zlidšťuje stejnou měrou, jak se člověk – posílený láskou – pro Boha zbožšťuje; člověk je Bohem v Duchu odtržen a vržen do neznáma natolik, jak svými ctnostmi zjevuje Boha, od přirozenosti neviditelného.« Maxim vidí v lásce sílu, která umožňuje, aby člověk inkarnoval Boha v životě podle Krista. Cesta zbožštění je Vtělování Boží lásky v našem životě.“ (Podle Christopha Schönborna – Vídeňského arcibiskupa)