32. středa – (Lk 17,11-19)

Dnešní evangelium nám ukazuje setkání Ježíše s malomocnými. Už jeden malomocný člověk je úžasný problém pro lékaře, ale Pán Ježíš stojí dnes tváří v tvář deseti. Malomocenství představovalo jednu z největších lidských běd. Malomocenství není jen fyzickou nemocí, ale nese s sebou i vyloučení ze společnosti. Podle Mojžíšova zákona bylo v určitém smyslu i jakousi náboženskou exkomunikací, neboť malomocný se nesměl účastnit bohoslužeb v chrámu. Musel všude na sebe upozorňovat. Pán Ježíš se s takovými lidmi setkal na cestě do Jeruzaléma.

„Když na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí a přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Tito malomocní se řídili Mojžíšovým zákonem, který jim nařizoval, že se nesmí stýkat se zdravými. Proto zůstali v určité vzdálenosti stát. Ale upozorňovali na sebe svým voláním. Celou svou touhu vložili do jednoho výkřiku: „Ježíši, Mistře (rabi – učitel), smiluj se nad námi!” Ježíš dostává od nich titul „rabi“, učitel. A oni stojí před Ježíšem jako žáci. Jen tomu může Ježíš pomoci, kdo ho přijme jako svého učitele. Náš život potřebuje, aby ho Boží Slovo opravilo.

„Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ Když malomocní poslechli, přežili zázrak uzdravení. Předmětem víry je Boží Slovo, ale způsob víry je jistota. Víra není dohadem, nebo jednou z mnoha možností. Víra je jistota v Božím Slově, v Božím zaslíbení. Až tam se děje zázrak, kde se víra jako jistota opře o Boží příslib. V našem případě se víra opřela o Boží příkaz. Dostali přece příkaz k cestě. Určitě, když se vydávali z poslušnosti na cestu, nikdo z nich nebyl ještě zdrav. Ale oni vyšli, i když vše navenek svědčilo proti. A možná kráčeli hodnou chvíli, dokud se s nimi udál tento zázrak.

V tomto případě narážíme na něco, co samotné Písmo svaté nazývá Rema. Rema je Boží Slovo, které zaznívá do konkrétní životní situace člověka, který se modlí a prosí Boha o pomoc. Rema je Boží Slovo, které se týká konkrétního člověka v jeho životní situaci. Remu nikdy nemůžeme zobecnit. Rema je ta podoba Božího Slova, která způsobuje divy. Malomocní jsou uzdraveni, protože prosí. Uzdravení nastane tehdy, když poslechnou Ježíšovu výzvu: „Jděte a ukažte se kněžím!“ Ne proto, že by samotná cesta měla v sobě očistnou moc, ale oni uvěřili Ježíšovu slovu a na cestě víry byli uzdraveni. Remu může člověk přijmout, když se modlí, když o něco prosí. Pokud Bůh promluví, jediný správný postoj člověka je neochvějná víra. Pokud Bůh nic do konkrétní situace člověka neříká, a přesto člověk věří ve své vlastní představy, jde spíše o nerozumnou opovážlivost, která se člověku vymstí.

„A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán“. Možná, kdyby se tento jeden nevrátil, ani my sami bychom nezjistili, že cosi v tomto příběhu chybí. Vděčnost je něco, co nemůžeme zákonně vymáhat. Nevyplývá ze zákona. A přece je požadavkem spravedlnosti. Víra, která působí divy, vede ke konverzi a ke vděčnosti vůči Bohu. To je to, co chybělo devíti malomocným. Víru měli všichni ale vděčnost se objevila pouze u jednoho. Jedině Samaritán domyslel, co se stalo a vyvodil z toho správný závěr. Jakmile zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se a velkým hlasem velebil Boha. Padl na tvář Ježíšovi k nohám a děkoval mu.

Vrátit se a velkým hlasem velebit Boha, padnout na obličej Ježíšovi k nohám, tak se projevuje víra v Živého a Spásné činného Boha v osobě Ježíše Krista. A v takovém postoji bychom měli i my číst evangelium. Evangelium je zjevením Živého Boha, který přichází člověku na pomoc. Vděčnost ho přivedla od malé víry k větší víře. K víře v Ježíše Krista, která vede ke Spáse.

„Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“ Plodem zkušenosti s uzdravující mocí vtěleného Slova, která se projevuje ve prospěch člověka, je vděčnost. Naše vděčnost může dokonce předcházet Boží skutek. Může být výrazem víry dokonce dříve než nastane to, o co prosíme.

Každé slavení eucharistie je výrazem naší vděčnosti. Pán Ježíš nás učí děkovat za všechno a to s ohledem na Boha Stvořitele. Vděčnost je uznáním Božího díla a Boží moci, která i ze zla dokáže vytěžit dobro. Vděčnost je výrazem důvěry, zvláště tehdy když děkujeme za věci, které se nám zdají negativní. Nezapomínejme, že Pán Ježíš ustanovil svátost a tajemství vděčnosti „eucharistii“, v tu noc, kdy byl zrazen. Sv. Pavel nás vybízí v listě Soluňanům: „Za všechno děkujte Bohu, Bůh totiž chce od vás právě toto, protože patříte Kristu Ježíši!“