V dnešním evangeliu jsme slyšeli Slovo: „Není možné, aby nepřišli pohoršení, ale běda tomu, od koho pocházejí!“ Zastavme se na chvíli při slově „pohoršení“. Jazyk Písma sv. zde užívá výraz „Scandalum“. Doslovný smysl tohoto slova je: „postavit někomu překážku do cesty“. Pohoršení, které má Pán Ježíš na mysli, tedy v první řadě znamená, vytvořit situaci pokušení. Tedy: „Běda tomu, kdo vytvoří situaci pokušení“. Např. ukáže se dráždivě oblečený – oblečená na veřejnosti, nebo nabídne alkohol člověku, který zápasí s problémem alkoholismu.
Pohoršení je něco podobně jako vědecký objev, ale v oblasti hříchu. Je to jakoby vynález dalšího způsobu, jak hřešit, objevení dalšího stupně sobectví a bezohlednosti a další zvrácené slasti ze zla. I pro ostatní vyplývá z něj další forma pokušení. Pohoršení je jakoby reklamou zla. I v našem jazyce má slovo pohoršení smysl posunu k horšímu. Každý spáchán hřích se přidává ke hříchu světa. Hřích světa je souhrnem všech hříchů, které se odehrály v dějinách lidstva. Ony tvoří jakési hříšné prostředí, které je čím dál horší a do kterého se rodí další generace.
Když jsem byl malý chlapec, chodívala k nám otcova máma a všiml jsem si, že když jsme se jako děti dívali v televizi na detektivku, kde se např. jen vzpomněla vražda, ona odcházela z pokoje, nechtěla ani slyšet o tom. Když jsem o třicet let později učil náboženství na střední škole a měl jsem možnost sledovat mládež při sledování surového akčního filmu, byl jsem překvapen, že se bavili a smáli na syrových záběrech. Zde můžeme také vidět jak roste zkaženost z generace na generaci i vlivem médii. Divili se mi, že se nad tím pozastavuje. Říkali: „Vždyť to je jen film!“
Zlo ve filmu je stejně zlo a má svůj zhoubný vliv. Člověk se mravně stává otupělým. Moje babička nechtěla slyšet o vraždě a jim už nevadilo na vraždu se dívat a s ní souhlasit. Ale pokud souhlasím se zlem i když je to jen ve filmu, ukazuje to moji hříšnost a je to totéž, jako bych sám vraždil. Každá generace se vlivem tohoto hříšného dědictví rodí po morální stránce do těžší situace. Možná budeme mít námitky, když si porovnáme nemravnost doby pohanů, nebo surovost středověkých lidí s naší humánní dobou. Tento pokrok je dílem Kristovy milosti. Jedině Kristus je schopen zabrzdit a dokonce likvidovat nárůst hříchu. Ale všude tam, kde lidstvo odmítá Krista, roste znovu jeho zkaženost a zároveň bezmocnost vůči hříchu.
„Ale běda tomu, od koho pocházejí. Bylo by pro něho lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných.“ Tak velký je trest za každé pohoršení. A my se dnes setkáváme s tím, že už malé děti sledují pornografické programy a často i s vědomím svých rodičů. Pán Ježíš zakončuje tuto stát výzvou: „Dejte si pozor!“ Na co si máme dát pozor? Máme si dát pozor na to, abychom nedělali reklamu hříchu. Sv. Pavel v jednom listu píše: „Takové věci ať se mezi vámi ani nevzpomenou“. Zvláště je třeba chránit děti. Dítě je ovládáno touhou po příjemnosti. Nedokáže ještě pochopit, že příjemná věc může mít i špatné následky. Až duchovně vyspělý člověk se dokáže vzepřít této příjemné cestě do absolutní nepříjemnosti – do záhuby. A pokud něco děti viděli, co neměli vidět, nebo zažili, co neměli zažít, tak jim třeba rozumně vysvětlit, co je v tom špatné, proč to my křesťané odmítáme.
„Když tvůj bratr zhřeší, domluv mu a bude li toho litovat, odpusť mu! A když se proti tobě prohřeší sedmkrát za den a sedmkrát se na tebe obrátí a řekne: „Je mi to líto“, odpusť mu!“ Pán Ježíš nám odhaluje jak zastavit mechanismus růstu hříchu? Základním prostředkem je domluva a odpuštění. Hřích se živí nevědomostí a pomstou, ale likviduje se domluvou a odpuštěním. Každý hřích je pohoršením. Sv. František říká: „Ďábel chce hříchem jednoho mnohých přivést k pádu.“ Každý hřích chce zplodit další hříchy. David nejprve zhřešil cizoložstvím a to ho vedlo k pokrytectví a přetvářce a nakonec k vraždě nevinného člověka.
„Dej nám více víry!“ Apoštolové svou prosbou vyjádřili správnou odpověď na problém pohoršení. Víra je řešením tohoto problému. Sv. Jan apoštol ve svém prvním listě píše: „Kdo jiný vítězí nad světem jako ten, kdo věří. Vítězstvím nad světem je naše víra. (Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?)“ Víra nám dává sílu zvítězit nad hříchem. Víra je schopnost dívat se do nebe, i když nohama kráčíme stále po této zemi. Víra nám dává sílu neodplácet zlo zlem, ale ustavičně čerpat z Dobroty Boha a hasit tak světový požár zla. Naše víra zjevuje smysl zápasu se zlem, které nacházíme přímo v sobě i ve světě. Víra nám říká, že dokonalý člověk je Bohočlověk, a tak i my dokážeme zvítězit nad hříchem, jen když se Bohu otevřeme a přijmeme ho.
Na závěr slyšíme tato slova Pána Ježíše: „Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: „Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře“, poslechla by vás“. Tento výrok nás všechny usvědčuje z toho, že nemáme víru ani jako hořčičné zrnko. Ve svém životě jaksi vážně nepočítáme s Bohem a s jeho pomocí. V Markově evangeliu nacházíme tento výrok: „Ježíš jim odpověděl: „Mějte víru v Boha! Amen, pravím vám, že kdo řekne této hoře: ‚Zdvihni se a vrhni se do moře‘ – a nebude pochybovat, ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít. Proto vám pravím: Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít. A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení.“ (Mk 11,22-25)
Zvláštní poznání o těchto skutečnostech se dostalo sv. Františkovi. Tomáš z Celano o něm napsal: „Čím více zásluh svatý František získal, tím rozhořčeněji žil v nepřátelství se starým hadem. Čím větší byly dary milosti, které mu Pán dával, tím zákeřnější pokušení mu ďábel působil. I když statečného bojovníka často podroboval bezvýsledné zkoušce, přece znovu a znovu na vítěze útočil. Tak ráz přišlo na sv. Františka zvlášť obtížné pokušení ducha – ale ke zvýšení jeho nebeské slávy. Velmi ho sužovaly bolesti, ale on trestal své tělo, modlil se a ronili hořké slzy. Když se ráz v kostele Panny Marie v Porciunkule modlil, uslyšel hlas: „Františku, pokud máš víru jako hořčičné semínko velkou, můžeš říct hoře: „Přesuň se odtud tam!“, a stane se.” Světec se zeptal: „Pane, která je to hora? Chtěl bych ji přesunout.“ A opět slyšel hlas: „Tou horou je tvé pokušení.“ Tady řekl František vzlykajícím hlasem: „Pane, staň se mi jak říkáš!“ A pokušení zmizelo, cítil se osvobozen a do jeho nitra se vrátil naprostý mír.“