V prvním čtení jsme slyšeli krásnou stát z biblické knihy, která se nejen nazývá, ale také skutečně je knihou „Moudrosti“. Zkusme alespoň trochu proniknout do jejích myšlenek. Na rozdíl od jiných knih Starého Zákona byla tato kniha napsána v řečtině a vznikla v prostředí řecké kultury. Proto se v ní často objevují narážky na okolní pohanský svět a na jeho nemoudré chování. Pro tento její rys je kniha aktuální i v naší době.
Dnešní čtení začíná tímto tvrzením: „Od přirozenosti byli zajisté pošetilí všichni lidé, kteří neměli znalost Boha a z toho, co viděli dobrého, nemohli poznat toho, kdo je, ani při pohledu na díla nepoznali umělce, ale pokládali oheň nebo vítr nebo hbitý vzduch nebo okruh hvězd nebo mohutnou vodu nebo nebeská světla za bohy, vládce světa.“ U pohanů, ať už starověkých nebo našich současných, chyběla a chybí jakási schopnost domyslet skutečnost. Člověk může svým rozumem, přemýšlením nad skutečností, přijít k poznání, že Bůh existuje. Jde o poznání Boha z viditelných dober. Jde o schopnost při pohledu na dílo uznat tvůrce.
I. Vatikánský koncil učí: „Svatá matka Církev vyznává a učí, že Boha, který je počátkem a cílem všeho, lze s jistotou poznat ze stvořených věcí přirozeným světlem rozumu.“ Papež Pius XII. v encyklice „Humani generis“ prohlašuje: „Přestože lidský rozum, jednoduše řečeno, opravdu může svými přirozenými silami a svým přirozeným světlem dospět k pravému a jistému poznání jediného osobního Boha, který svou prozřetelností chrání a řídí svět, jakož i přirozeného zákona, který Stvořitel vložil do našich duší, přece je mnoho věcí, které brání, aby lidský rozum používal tuto svou vrozenou schopnost účinně a s užitkem. Neboť pravdy o Bohu a o vztazích, které jsou mezi lidmi a Bohem, zcela přesahují řád smyslových věcí, a když se uvádějí do životní praxe a ji ztvárňují, vyžadují sebeobětování a sebezapření. Při získávání takových pravd lidský rozum zápasí s potížemi jednak pro nápor smyslů a představivosti a jednak pro špatné žádosti, které pocházejí z dědičného hříchu. A tak si lidé v takových věcech rádi namlouvají, že je mylné nebo alespoň pochybné, co si nepřejí, aby bylo pravdivé.“
Kniha Moudrosti dále říká: „Jestliže uchváceni jejich krásou je považovali za bohy, měli poznat, oč je krásnější jejich Pán, vždyť je stvořil sám původce (prapůvodce) krásy.“ Kolikrát setkáváme lidí, kteří jsou doslova ohromeni krásou stvořeného světa, nebo narážíme na různé ochranářské hnutí, které poukazují na rozumnost přírody, na potřebu chránit to, co je. Ale někdy i zde jakoby chyběla základní schopnost domyslet. Bůh je nazvaný „Prapůvodce Krásy“! V něm každá skutečná krása má svůj původ. A On sám je ten Nejhezčí, Nejúžasnější, Nejpřitažlivější. Je tak přitažlivý, že člověk, který se s ním v okamžiku smrti setkává, je k němu neodolatelně přitahován.
Velký ruský spisovatel a filozof Dostojevský v jednom ze svých románů vyslovuje tušení, že nakonec Bůh spasí svět svou Krásou. Celé stvoření, které dosud nezná Krásu Boha, bude kapitulovat při pohledu na jeho Krásu. Když nás dokáže druhý člověk ohromit svou krásou natolik, že člověk ztrácí hlavu, o co více a spíše „ztratíme hlavu“, když se setkáme s Krásou Boha. Znovu zopakuji, co říká kniha Moudrosti: „Jestliže uchváceni jejich krásou je považovali za bohy, měli poznat, oč je krásnější jejich Pán, vždyť je stvořil sám původce (prapůvodce) krásy.“ Sv. Augustin na toto téma říká: „Zeptej se krásy země, zeptej se krásy moře, zeptej se krásy rozšířeného a rozptýleného vzduchu, zeptej se krásy nebe ….. zeptej se těchto věcí. Všechny ti odpoví: Viz, jaké jsme krásné! Jejich krása je jejich vyznáním. Kdo udělal tyto proměnlivé krásy, není neměnitelné Krásný?“
Bůh je však také zdroj a původce každé moci a síly. Když nás uchvacuje moc či síla měli bychom uznat, co říká mudrc dál: „Jestliže žasli nad jejich silou a působením, měli z toho pochopit, oč je silnější jejich tvůrce. Neboť z velikosti a krásy tvorstva srovnáním lze poznat jejich stvořitele.“
„Avšak ti zasluhují jen malou výtku, vždyť snad jenom bloudí, když hledají Boha v touze ho najít. Vždyť se obírají jeho činy a snaží se je proniknout, ale dávají se strhnout zdáním, protože už to, co vidí, je krásné. Avšak ani ti nejsou bez omluvy. Přece když mohli tolik poznat, že dovedli prozkoumat svět, jak to, že přitom tím spíše nenašli jeho Pána?“ O těch starověkých pohanech často platilo, že je ospravedlňovalo to, že měli touhu najít Boha, i když se při tom mýlili. Jak je to s pohani dneška?