V dnešním evangeliu se setkáváme s druhou velkou židovskou náboženskou a politickou stranou, která existovala v dobách Pána Ježíše. První a největší skupinu tvořili farizeové, kteří se často objevují na stránkách Písma. Farizeové věřili, podobně jako my, v duchovní svět a ve vzkříšení těla. Saduceové, na rozdíl od farizeů, nevěřili ve zmrtvýchvstání a v duchovním světě uznávali jen Boha Stvořitele, nevěřili v existenci andělů. Z Písma svatého uznávali pouze pět knih Mojžíšových. Podstata jejich bludu spočívala v tom, že úsudek o Bohu si tvořili jen čistě ze svých rozumových úvah o světě, ve kterém žili. Zajímavé je, že tato strana se vytvářela převážně z kněžské třídy. Pán Ježíš jim vytýká, že neznají ani slovo Boží, ani moc Boží.
Případ, který přednesli před Ježíše, byl zřejmě něčím, na co neuměli odpovědět farizeové. Vycházeli v něm z běžné situace v židovském světě. Šlo o takzvané levirátní manželství. Toto manželství přikazoval Mojžíšův zákon. Svobodný bratr si byl povinen vzít vdovu po svém bratru, pokud ten nezanechal potomky. Měl se snažit zplodit potomstvo svému bratru, aby tak jeho památka v Izraeli zůstala. Z tohoto předpisu chtěli vyvodit pravdivost svého tvrzení, že neexistuje zmrtvýchvstání. Podle Mojžíšova zákona totiž nebylo přípustné, aby jedna žena náležela více mužům, a tedy, podle nich, nebylo možné, aby nastalo vzkříšení, vždyť „kterému z nich by pak náležela, vždyť ji mělo všech sedm“. Podle nich smrt, patří k realitě života.
Podle jiné verze tohoto rozhovoru, kterou nám zanechali Mt i Mk Ježíš jim řekl, že jsou na omylu a to ze dvou důvodů: neznají ani Písmo ani moc Boží. Chybělo jim poznání Boha ze Zjevení. Ve Zjevení se Bůh sám představuje. Tedy předmětem víry nemá být jen to, na co přijdeme vlastním rozumem. Kdyby lidský rozum nebyl zatemněn a kdyby svět nebyl raněn hříchem, možná by se dalo i čistě lidským uvažováním neomylně přijít k pravdě. Ale Slovo Boží nám zjevuje, že člověk zhřešil a jeho rozum se zatemnil. Velmi často se tato saducejská zbožnost objevuje i mezi námi křesťany, a to tehdy, když si pojem o Bohu vytváříme jen ze světa, který je narušen hříchem. Vychází nám jakýsi bůh, ve kterém najdeme omluvu pro svou vlastní narušenost. Něco, jako pohanské modly. Např. o smrti, o níž si většina lidí myslí, že patří k přirozenosti člověka a díváme se na ni jako na projev Boží vůle a která se pro nás stala každodenní realitou, říká Boží Slovo, že ji Bůh neučinil, že přišla na svět závistí ďábla a tedy není přirozená. Pán Ježíš jim vytýká, že neznají moc Boží.
V prvním čtení, vidíme skupinu mladíků, jedná se zrovna o sedm bratrů, kteří ve víře ve vzkříšení, jsou ochotni zemřít za zákony otců. Věří, že Bůh, který je stvořil poprvé, má moc vrátit jim život. To jsou lidé, kteří čerpají sílu poznání Boha a jeho moci z Písma. Základní prosba modlitby „Otče náš” je: „posvěť se jméno tvé…“ Prosba vyjadřuje skutečnost, že nemáme správnou představu Boha. Neznáme Boha, před kterým bychom dokázali s úctou pokleknout a už vůbec ne takového, kterého bychom dokázali vroucně milovat, přestože je to největší přikázání. Pán Ježíš nám nabízí pomoc, když říká: „Kdo vidí mne, vidí Otce!”
Pramen bludu a omylu saduceů spočíval v tom, že neznali ani Slovo Boží a ani moc Boží. Boží Slovo přece jasně říká, že se svět po prvotním hříchu dostal do moci zla a my to zlo můžeme dnes vidět v nemocech, ve válkách, v hříších, v hladu, v přírodních katastrofách. Dokonce jej nacházíme sami v sobě, ve svém těle i duši. Nacházíme v sobě chuť ke hříchu a nechuť k dobru. Mnoho křesťanů si myslí, že když chtějí milovat Boha, musejí se nějak ztotožnit s tímto světem. A přece Boží Slovo jasně říká: „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska.” (1Jan 2,15)
Další blud saduceů spočíval v tom, že si posmrtný život představovali, jako do nekonečna prodloužený lidský život. Věčný život je však cosi úplně jiné, nežli pozemský život. Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit, ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.” Do věčného života se vstupuje na základě Božího uznání, pokud nás Bůh uzná za hodné. A tedy vůbec není jedno, jako žiji. Pán Ježíš říká, že se už nebudou ani ženit a ani vdávat. Člověk považuje manželství za největší skutečnost na tomto světě. Mohamedáni si představují posmrtný život, jako jeden velký harém. A přece manželství hovoří o naší nesoběstačnosti a o nedokonalosti člověka. V podstatě člověk i ve svém manželství podvědomě hledá Boha. Člověk potřebuje jen Boha a sám Bůh mu stačí k dokonalému naplnění a spokojenosti. V příštím věku bude dokonalost a tím pádem i nesmrtelnost.
Pán Ježíš dává saduceům argument z knih, o kterých oni sami tvrdí, že jim věří. Při své argumentaci vychází z Mojžíšových knih a to z popisu zjevení Boha Mojžíšovi na hoře Choreb. Bůh se představuje Mojžíšovi, jako Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův, tedy jako Bůh praotců. A Bůh je přece Bohem živých a nikoli mrtvých, neboť všichni žijí pro něho. Bůh je Život, a jeho nezajímají jména, ale životy. Když se sám označuje jako Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba, dělá tak proto, neboť všichni a všechno žije pro něho.
Někdy se v nás objevuje strach z věčnosti, protože si ji představujeme jako pozemský život prodloužený do nekonečna. Ale svět pomine pro svou narušenost, a to je správné. Tam, kde je nějaká narušenost, tam člověk nechce být věčně, ale tam, kde narazí na Absolutní Dobro a Krásu, tam čas neměří ani nevnímá, tam si konec ani nepřeje. Věčnost, to je zamilovaný pohled na Boha. Je to pohled na Absolutní Krásu a Dokonalost a zakoušení Absolutní Radosti.
Výtka Pána Ježíše saduceům, je stále aktuální i pro nás. Mnoho problémů, mnoho zbytečných úzkostí, pramení z toho, že neznáme Písmo ani moc Boží. Často živíme své duše všelijakými soukromými zjeveními, ale to Zjevení, které jediné je nám dáno ke Spáse, neznáme.
Na závěr dnešního zamyšlení, chci odevzdat slovo Sv. Řehoři z Nazianzu: „Co je člověk, že na něho myslíš? Jaké nové tajemství mě tu obestírá? Jsem zároveň malý i velký, ponížený i vznešený, smrtelný i nesmrtelný, jsem pozemšťan i nebešťan. To první souvisí s tímto světem, to druhé s Bohem; to první s tělem, to druhé s duchem. Mám být spolu s Kristem pohřben a spolu s Kristem vstát z mrtvých, být Kristovým spoludědicem a stát se Božím synem, ano, dokonce Bohem… Kéž tedy jsme opravdu tím, v co pro velikou dobrotu štědrého Boha tolik doufáme. Vždyť žádá málo, ale dává přemnoho, nyní i v budoucím věku, všem, kdo jej upřímně milují. Kéž tedy všechno snášíme a ve všem vytrváme, z lásky k němu a s nadějí v něho. Kéž za všechno vzdáváme díky, za věci příznivé stejně jako za nepříznivé, za radostné i za smutné. Vždyť právě to uvádí Písmo velmi často jako zbraň spasení. Nuže svěřme Bohu svoje duše i duše těch, kdo jako by byli připravenější a společnou cestou všech lidí došli k přijetí v cíli před námi.“ (Z promluv svatého Řehoře z Nazianzu, biskupa; Or. 7, in laudem Caesarii fratris, 23-24: PG 35, 786-787)