Dnes bych vám nabídl dvě zamyšlení, každé z jiného čtení. První zamyšlení: „Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.“ Znělo by nám to skoro jako pohádka, kdyby to neobsahovalo tu poslední část věty: „…podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše“. Možná, kdyby nás poslouchal nějaký nevěřící, řekl by: „Křesťané, vzpamatujte se, vždyť vy věříte pohádkám“. Vůbec bych se za to nestyděl. Protože tam, kde se věří ve Všemohoucího Otce, jsou možné i pohádky. Pro Boha není nic nemožné. Problémy máme pouze my lidé. Bůh nezná problém, snad mimo malé víry nás lidí. Víra je schopnost přijmout a vzít vážně Boží Slovo. Bůh to přislíbil, Eliáš tomu uvěřil a stalo se tak.
Abyste se všichni přesvědčili, že opravdu nejde o žádnou pohádku, přečtu vám příběh z knihy „Útočiště“ od Spisovatelky Corrie Teen Boom. Tato kniha popisuje její reálné zážitky z koncentráku, kam se tato Holanďanka dostala za to, že pomáhala při záchraně Židů ve II. světové válce. Toto svědectví vám přečtu doslova: „Stala se ještě další zvláštní věc. Z lahvičky, která obsahovala D – vitamín, stále vytékaly kapky. Zdálo se to zcela nemožné, tolik dávek za den. Tento lék, kromě Betsie, užívalo ještě asi dvanáct žen z našeho poschodí.
Můj instinkt mi pokaždé říkal, abych s tím šetřila. Betsie očividně slábla! Ale ostatní ženy byly také nemocné. Bylo těžké říci ne, očím, které horečkou hořely a rukám, které se třásly zimou. Pokoušela jsem se dávat kapky jen těm nejslabším, ale i těch bylo co nevidět patnáct, dvacet, dvacet pět… Ale pokaždé, když jsem naklonila lahvičku, na konci skleněného kapátka, se objevila kapka. To už nemůže být pravda! Přidržela jsem ji proti světlu, snažit se se odhadnout, kolik zůstalo, ale tmavé sklo, bylo příliš tmavé, než aby se dalo přes něj vidět. „V Bibli byla žena“, řekla Betsie, „jejíž džbán oleje se nikdy nevyprázdnil.“ Vyhledala ve své bibli příběh o chudé vdově ze Sarepty, která do svého domu přijala proroka Eliáše.
„Mouky z hrnce neubývalo, ani olej ze džbánu neubýval, podle slova Hospodinova, jež řekl prostřednictvím Eliáše.“ Ale bible je plná příběhů o zázračných věcech, které se udály. Jedna věc je věřit, že takovéto věci byly možné kdysi dávno, jiná věc byla uvěřit, že i v našem případě se stal zázrak, nyní v těchto dnech. A přece se tak stalo – dnes, další den a další, až nakonec užaslá skupinka pozorovatelek stála okolo, sledujíce, jak kapky padají na denní podíly chleba. Mnoho nocí jsem ležela, bdíce ve spršce slámy, padající z horních slamníků, pokoušejíc se pochopit zázrak dobroty, vylité na nás. „Možná“, šeptala jsem Betsie, „že jen molekula anebo dvě se dostanou přes dírku – a potom na vzduchu narostou!“ Slyšela jsem její jemný smích: „Nepokoušej se to tak usilovně vysvětlit, Corrie. Přijmi to prostě jako překvapení od Otce, který tě miluje.“ Tento zázrak Boží dobroty trval až do té doby, dokud se mi nepodařilo potají sehnat další léky.“
Nyní bych vám nabídl druhé zamyšlení: „A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak (nastane) soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé – ne už pro hříchy – ale aby (přinesl) spásu těm, kteří na něho čekají.“ Uvědomme si to. Je Bohem ustanoveno, že lidé musí zemřít a potom bude soud. Tak jako je jistá naše smrt, tak je jistý i soud po ní. Každý z nás má důkaz tohoto Božího soudu v sobě samém. Je to hlas jeho svědomí. Svědomí by nemělo smysl, kdyby tu nebyl soudce a soud. Mnoho lidí žije na tomto světě a bohužel i mnozí z nás křesťanů žijí na tomto světě, jako kdyby zde byla naše vlast. Pláčí, když je Bůh zve k sobě. Jde o to, abychom svůj život žili zodpovědně a abychom ho žili ve víře. První zamyšlení nám ukázalo, že víra je schopnost v praktickém životě se opřít o Boží Slovo. Druhé zamyšlení nás vede k přijetí zodpovědného postoje. Naše smrt i náš soud je jistý. Nenamlouvejme si: „Možná nezemřu, možná nebudu souzen.“