V dnešním podobenství o prozíravých a pošetilých pannách nám Pán Ježíš odhaluje další zákonitost duchovního života a Božího království. Hlásání Božího království tvoří ústřední motiv Ježíšova hlásání. Pán Ježíš velmi často v podobenstvích používá tento termín. Někdy se za tímto slovním spojením skrývá sám Bůh, popřípadě jeho působení v duši člověka, který se mu odevzdal, anebo jeho vztah k člověku, jindy se za ním skrývají jiné duchovní zákonitosti. Dnešní podobenství mluví o moudrém očekávání. Svět před Kristem žil v očekávání Mesiáše a svět po Kristu znovu žije v očekávání. Člověk stále očekává plnost spásy. Oni čekali na příchod Mesiáše a my znovu čekáme na druhý příchod Krista a dovršení Kristových tajemství. Všichni kohosi nebo cosi očekáváme, ale problém je v tom, co očekáváme a zda očekáváme rozumně nebo nerozumně.
Čekat na příchod někoho se dá různým způsobem. Někdo očekává druhého s láskou, jiný s hněvem. Někdo čeká a právě proto dělá pořádek ve svých věcech. Chce toho druhého přijmout v útulném prostředí. Jiný čeká a krátí si čas hrou karet nebo pitím. Někdo čeká a nudí se. A jiný čeká a těší se stále více. Vidíme, že už vzhledem k naší pozemské skutečnosti existuje mnoho způsobů očekávání. Náš způsob očekávání může zase zpětně působit na očekávaného a buď v něm vyvolá radost nebo hněv a vztek.
Pán Ježíš v dnešním podobenství používá obraz z lidových svatebních zvyků, který byl v jeho době a v jeho prostředí běžný. Na ženicha se čekalo s hořícími lampami. Hořící oheň osvětlující noc představoval lásku, se kterou na něj čekají. I dnes se v mnoha východních zemích oheň, světlo a láska v lidových zvycích spojují.
Když si dobře všimneme hlavní postavy podobenství, zjistíme, že všech deset čekajících tvoří panny. Panna je symbolem svobodného člověka a je nejlepším vyjádřením „člověka očekávání“, kterým každý křesťan má být. Apoštol Pavel píše v prvním listě Korinťanům: „Já bych však chtěl, abyste neměli starosti. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen. Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem. Provdaná se stará o světské věci, jak by se zalíbila muži.“ (1 Kor 7,32-34)
Hned na začátku Pán Ježíš odhaluje, že pět z nich bylo prozíravých a pět pošetilých. Všechny si vzali s sebou lampy a všechny se rozhodly čekat na ženicha a všechny podlehli lidské slabosti a usnuli. Do doby příchodu ženicha nebyl vidět žádný rozdíl mezi nimi. Všechny byly panny a čekaly na stejném místě na téhož ženicha, aby ho přivítali, až se vrátí ze svatby.
Rozumnost rozumných se projevila až v tom momentě, kdy byly o půlnoci spěšně probuzené ze snu. Protože si vzali s sebou olej do nádob, neupadli do zmatku a byly připraveny přivítat okamžitě ženicha. Ale pošetilé si s sebou olej nevzali a lampy jim začaly hasnout. I na jiných místech nám Pán Ježíš odhaluje naši zaslepenost: „Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku.“ Moudří jsou ti, kteří slyšené slovo s vírou přijmou a podle něj se zařídí.
Olej v lampě nám znázorňuje nejniternější podstatu křesťanství, život v Duchu Svatém, život v Milosti posvěcující, která z nás dělá Boží přátele. Sv. Karel Boromejský, kterého jsme si připomínali před nedávnem, nás všechny poučuje o tom, že křesťan má být vždy připraven na dvě věci, na svou smrt a na sv. přijímání. Možná to první, tu připravenost na smrt alespoň teoreticky uznáváme, ale proč to sv. přijímání? Křesťanská smrt a sv. přijímání mají totiž něco společné. U obou jde o totéž: O příchod Pána Ježíše a náš postoj k němu. Když svatou Terezku z Lisieux jedna spolu-sestra poučovala slovy: „Terezko nyní přichází smrt!“. Ona se ohradila a odpověděla: „Pro mě nejde smrt ale Pán Ježíš!“ V křesťanské smrti i ve svatém přijímání se jedná o totéž, o příchod a přijetí Pána Ježíše. Pán Ježíš přichází a my podobně jako družičky z dnešního podobenství, mu máme vyjít vstříc.
A zde se už toto podobenství začíná dotýkat i situace, která se občas vyskytne i v našich kostelech hlavně při nedělních mších. Někteří bratři a sestry i rok a někdy i více žijí bez milosti posvěcující, bez Krista v srdci. Sami se brání tím, že chodí každou neděli do kostela, ale nejsou připraveni na přijetí Ježíše. Dalo by se říci, že svou nedělní návštěvou kostela mu dokonce jaksi vycházejí vstříc jako ty družičky v dnešním podobenství, ale nemají olej, nemají palivo, nesvítí, nežijí v milosti posvěcující. Setkal jsem se i s takovým názorem na tuto skutečnost, že účast na mši bez účasti na svatém přijímání se podobá něčemu takovému, jako když děvče přijede na dohodnuté rande a tam oznámí svému partnerovi, že si našla jiného. Tedy vidíme svou vlastní nerozumnost, uznejme, že Pán Ježíš měl pravdu.
Jeden indický mnich takto vyjádřil pravdu o křesťanství a o Evropě. Vyprávěl o svém zážitku: „Seděl jsem na břehu řeky a vytáhl jsem z ní kámen. Byl hladký, obroušený množstvím vln. Když jsem ho však rozlomil, zevnitř byl suchý. Už tak dlouho byl v řece, ale přece zůstal suchý a voda do něj neprosákla. Tak je to i s Evropou. Už 2000 let žije uprostřed křesťanského učení, ale přece do ní nenasáklo křesťanství.
Na jednom zámku, který patřil italské šlechtické rodině, žil zahradník, který se o všechno staral. Jednou do toho zámku přišel turista, který velmi obdivoval krásu a pořádek, který tam vládl. Od zahradníka se dozvěděl, že se o ten zámek stará sám už dvacet čtyři let. Turista se ho zeptal: „Kdy tu byl váš pán naposledy?“ Zahradník mu odpověděl: „Asi před dvanácti lety.“ Turista poznamenal: „Ale je tu takový pořádek a krása, jako kdyby váš pán měl přijít už zítra.“ „On může přijít již dnes!“ – Odpověděl zahradník.
V prvním čtení jsme slyšeli tato slova o moudrosti: „Moudrost září a nevadne, ochotně se dává spatřit těm, kdo ji milují, a nalézt těm, kdo ji hledají. Všem, kdo dychtí po jejím poznání, sama vychází vstříc. Kdo ji hned zrána vyhledá, nebude se namáhat, najde ji sedící u svých dveří. Přemýšlet o ní je ta pravá rozumnost, a kdo kvůli ní bdí, je brzy bez starostí. Sama obchází a hledá, kdo jsou jí hodni, na jejich cestách se jim vlídně ukazuje a v každé myšlence se s nimi setkává.“ (Mudr 6,12-16); Hledejme moudrost, žijme rozumně, abychom jednou byli započtení mezi ty, kteří moudře očekávali svého Pána. Amen!