V dnešním evangeliu kladou farizeové Ježíšovi zajímavou otázku: „Kdy přijde Boží království?” Na rozdíl od nás si byli plně vědomi toho, že svět, ve kterém žijeme, není Božím královstvím, že s tímto světem to vůbec není v pořádku. Existuje mnoho skutečností, které odhalují jakousi slabost – „bezmocnost” Dobra v tomto světě. Zdá se nám, že Dobro, které stvořilo svět, je bezmocné vůči zlu, které nás obklopuje ze všech stran. Všude se s ním setkáváme. Sami cítíme, že jsme určeni pro Dobro a přece se ve svém životě, setkáváme se zlem, které způsobuje, že ztrácíme otevřenost víry a vytváříme si pancíř vůči zlu. Tedy opravdu můžeme vidět, že náš svět není totožný s Božím královstvím, po kterém máme toužit a za které se máme denně modlit. I proto platí slovo apoštola Jana: „Nemilujte svět! Kdo miluje svět, v tom není Otcova láska“.
Pán Ježíš prohlašuje, že Boží království nepřichází tak, že by se to dalo zpozorovat. Ani se nedá říci: „Hle, tady je! Nebo tam je!“ Neboť Boží království je mezi vámi.“ Tím nám chce říct, že se Boží království liší od světského království i tím, že nepřichází z venčí jako výsledek lidské politiky, ani se neztotožňuje s nějakými vnějšími strukturami. Boží království se objevuje v nás tehdy, když se osobně odevzdáme Bohu, když dovolíme Bohu, aby v našem životě, vládl. Pán Ježíš skutečně oprávněně říká svým současníkům, že „Boží království je mezi vámi”, neboť v jeho osobě se přiblížilo Boží království. Ale platí to i pro nás, neboť Ježíš je nadále přítomen v Božím Slovu i v eucharistii.
A učedníkům řekl: „Přijdou dny„ kdy byste rádi viděli aspoň jeden ze dnů Syna člověka, ale neuvidíte ho.“ Naše realita se tak liší od toho, co nám zachycují evangelia, že máme tendenci pochybovat. To, co nám zachycují evangelia jsou právě „dny Syna člověka“, je to doba jeho přítomnosti a působení v našem světě. Apoštolové, kteří toto všechno zažili na vlastní kůži, asi často vzpomínali s jakousi nostalgií na tyto dny. Krásně to vyjadřuje apoštol Jan na začátku svého prvního listu: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše radost byla úplná. A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.” (1 Jan 1,1-5)
I po Ježíšově Nanebevstoupení se nepřestáváme modlit za příchod Božího království. Očekáváme splnění blažené naděje a příchod našeho Pána Ježíše Krista. Jeho druhý příchod však nebude podobný příchodu nějaké slavné osobnosti, která se kdesi objeví a všichni se musí dostavit k ní, neboť sláva i toho nejslavnějšího člověka má dopad jen na několik metrů, ale Boží Sláva zasáhne najednou celý svět. „Budou vám říkat: „Hle, tady jel” „hle tam!” Neodcházejte a neběhejte za nimi! Neboť jako blesk, když vyšlehne, zazáří od jednoho konce nebe až k druhému, a tak to bude i se Synem člověka v jeho den.“ V podstatě můžeme říci, že Ježíš ani nemusí přicházet, On se jen zjeví. On nemusí přicházet, protože je Všudypřítomný Bůh. Zjeví se, jak o tom říká kniha Moudrosti, jako všechno pronikající moudrost, jako duch chápavý, svatý, jediný a mnohonásobný, který zůstává sám v sobě a všechno obnovuje. Ježíš, který se zjeví, bude schopen se věnovat najednou všem bytostem osobně. Nebudeme na něj hledět jakoby z dálky, ale zjeví se nám jako hlubina naši vlastní duše, jako nesmírný poklad v našem nitru, jako to nejcennější a nejúžasnější, po čem podvědomě toužíme.