Člověk, který seděl s Ježíšem za jedním stolem a cítil se v jeho blízkosti velmi dobře, si povzdechl: „Blahoslavený, kdo se zúčastní hostiny v Božím království (Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v Božím království).“ Možná byla v tom povzdechu touha „dostat se tam” a zároveň obava, zda se tam dostane, zda projde výběrem. Obava z poznání vlastní narušenosti. Strach ze zatracení. Přesvědčení, že do Božího království projdou jen ti bez – vadní. Tento člověk se domnívá, že Boží království je odměnou za morální výkon. Možná nezpozoroval, že Nebe je v duši toho člověka, který se v Boží blízkosti cítí dobře a že Peklo spočívá v tom, když se člověk z Boží blízkosti netěší a naopak prožívá ji jako strach a hrůzu.
Zapomínáme, že bychom se do Božího království přímo narodili, bez vlastních zásluh, kdyby se první rodiče nerozhodli jít cestou svévole. Vždyť Boží Slovo jasně říká, že když Bůh stvořil první lidí, usadil je v Ráji, nečekal na nějaké zvláštní Adamovy zásluhy a učinil ho hned účastným své milosti a svého Ducha. Snad to jediné, co se od něho očekávalo, bylo: „hlídat si toto společenství s Bohem”. Hlídat svou víru, naději a lásku. Hlídat si Boží milost, přátelství s Bohem. Přímo v Adamově srdci byl Ráj, dokud věřil Bohu. Adam si měl v srdci hlídat Ráj, který spočíval právě v tom, že se v Boží blízkosti cítil dobře, dokud nezhřešil. Jakmile přestal důvěřovat Bohu, ztratil Ráj, přestože žil v Rajské zahradě. Najednou začal prožívat strach. V jeho srdci nebyl Ráj od okamžiku, kdy přestal věřit s absolutní jistotou Bohu, který ho stvořil.
I odpověď Pána Ježíše poukazuje tímto směrem. „ Jeden člověk chystal (připravil) velkou hostinu a pozval mnoho (hostů).“ Tento člověk je obrazem Boha Stvořitele. On je ten, který vše připravil. Pozvaní se nemusí obtěžovat tím, že by si měli něco s sebou přinést. Je třeba donést jen sebe sama. Je třeba přijmout dar pozvání a přijít. „Když byl čas k hostině, poslal svého služebníka, aby vyřídil pozvaným: „Pojďte, už je (vše) připraveno!“ Tragédie tohoto příběhu spočívá v tom, co následovalo: „A najednou se začali všichni vymlouvat. První mu vzkázal: „Koupil jsem pole, a musím se na ně jít podívat, prosím tě, omluv mě.“ Druhý řekl: „Koupil jsem pět párů býků, a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, omluv mě.“ A jiný vzkázal: „Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.“ Je pravda, že Bůh stvořil tento svět a daroval ho člověku, ale ne jako trvalé bydliště, ale jako přechodné, dokonce můžeme hovořit o vyhnanství, neboť „žijeme daleko od Pána“. Hřích člověka spočívá v tom, že někomu nebo něčemu dáváme přednost před Bohem.
Možná si myslíme, že se toto podobenství týká pouze toho, kdo cítí pozvání stát se řeholníkem nebo knězem. Ale ono se týká každého křesťana (zvlášť v hodině smrti). Řeholní stav je jen snahou být svobodným pro toto setkání, snahou zemřít v duši dříve, než budu nucen zemřít v těle. Snahou prokouknout viditelný svět a přesně tak, jak to vyjadřujeme v liturgii, učit se na viditelných věcech lásce k neviditelným skutečnostem. Vše, co poznáváme v tomto hmotném světě, je jen předobraz skutečnosti. Pravá skutečnost je to, do čeho vstupujeme v okamžiku své smrti.
Bůh se zjevuje jako Pozvání. Bůh je Láska. Bůh je otevřená náruč Ukřižovaného. Láska je věčné pozvání. Největší bolest Lásky je odmítnutí. Všimněte si, že v mnoha podobenstvích říká Ježíš jedno a totéž, že Bůh nás nezve přednostně k soudu, ale ke svatební hostině. Dokonce i to, co nazýváme „Poslední soud“, je pozvání. Jaký je to soud? Pro ty, kteří konali skutky milosrdenství, zní jednoznačné pozvání: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je pro vás připraveno od stvoření světa.“
Tedy Boží království není žádná výběrová rekreace pro ty nejsilnější vyvolence. Do Božího království jsou zváni všichni, ale pokud tam někdo nevejde, je to proto, že Boha nemiluje, že málo touží po Bohu. Tak to Pán Ježíš zjevil i jedné světici, která viděla velké množství duší v očistci a ptala se ho, proč je tak mnoho duší v očistci. Dostala zvláštní odpověď: „Neboť málo touží po Bohu!“
Podobenství mluví také o soudu, ale soud se týká těch, kteří odmítli pozvání na svatební hostinu. Trest spočívá v tom, že Bůh respektuje svobodnou volbu člověka. Jedině Bůh ví, jakou Úžasnou Hostinu nachystal pro nás. Důvody odmítnutí účasti ze strany člověka jsou různé, zdají se významné: pole, býci, žena. V podstatě se za všemi těmito výmluvami skrývá láska ke stvoření před Stvořitelem, slabý zájem nebo nezájem o Hostitele. Něco takové, jako když chlapec navlékne prsten na ruku své vyvolené a ona uchvácena krásou daru v té chvíli zapomene na toho, kdo jí ho dává, i na smysl prstenu, kterým je vzájemné odevzdání v lásce. Nezájem o Boha, který mě stvořil a který mě miluje. Hrozná představa, že moje štěstí může být i mimo něj. Dává se přednost čemusi před společenstvím s Bohem.
To, k čemu nás Bůh zve, je láska „nade všechno“, Láska k Lásce. Příchod k Bohu i za cenu bolesti, která provází naši smrt. Sv. Jan Evangelista to vyjadřuje ve svém listu, když říká: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.“ (1 Jan 2,15-17)
Co je správnou odpovědí na otevřenou Boží náruč? Víra. Víra jako základní životní postoj. Důvěra vůči Bohu, který mně stvořil. Touha být s ním i za cenu své smrti. Jedině toto nás ospravedlňuje. Věřit a přijít. Ne, netoužím po smrti pro samotnou smrt, ale toužím po smrti pro Život s velkým Ž, kterým je sám Bůh a ke kterému kráčím i přes bránu své smrti.
Sv. Cyril Jeruzalémský ve svých katechezích říká: „Víra souvisí s duševním prospěchem, jak říká Pán: „Kdo slyší mé slova a věří Tomu, Který mě poslal, má věčný život a nepůjde na soud.“ A opět: „Kdo věří v Syna není souzen, ale přešel ze smrti do života.“ Jak velká je Boží dobrota vůči lidem! Neboť spravedliví se mnoho let namáhali, aby se líbily Bohu. A to, co oni dosáhli tím, že mnoho let ochotně a usilovně sloužili Bohu, to dává tobě Ježíš za jedinou hodinu. Neboť pokud věříš, že Ježíš Kristus je Pán a že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen a přenese tě do ráje Ten, který tam uvedl zločince. A nepochybuj o tom, zda je to možné, protože ten, který na této svaté Golgotě spasil zločince za víru jedné hodiny, spasí i tebe, když uvěříš.“