My všichni, kteří chceme kráčet za Kristem, jsme zváni konat pokání. Také povolání sv. Františka, je povoláním ke kajícnosti. Sv. František zve ty, kteří chtějí konat pokání. Bůh si nás nevybral proto, že jsme snad lepší než ostatní lidé, ale dostali jsme pozvání na cestu kajícnosti. A dnešní čtení z knihy Moudrosti je Božím zjevením a zároveň jakoby rozumovým zdůvodněním toho, o co vlastně jde v procesu kajícnosti.
„Pane, celý svět je před Tebou jako prášek na vahách, jako kapka rosy, která zrána padá na zem.” Co je svět před nekonečnosti Boha. Bůh je Neomezené Bytí, Nadskutečno. On je skutečnější než naše realita. Každé bytí, které je dostupné naším smyslům a rozumu, má své hranice. Když se díváme do hlubin vesmíru, možná si říkáme: „Alespoň ten vesmír nemá hranic!” A přece nám Boží Slovo i současná věda souhlasně tvrdí, že i tento v uvozovkách „bezmezný vesmír“ má své hranice v prostoru i čase. Prostorem pro hmotný prostor vesmíru je Neomezená fantazie Boha Stvořitele. A tento hmotný vesmír je jen jakoby zrnéčkem prachu a kapkou rosy před Nekonečným Bohem.
A víme velmi dobře, jak se cítíme až směšně malí, před velikostí nějaké hory, před velikostí oceánu, natož pak ve srovnání s naší planetou nebo s velikostí slunce. A jak je zase slunce malé, před velikostí vesmíru. Je jako zrnéčko prachu, poletující v prostoru vesmíru. A tento vesmír je až komicky malý před Bohem. Dá se vůbec srovnávat neomezené a bezmezné Boží bytí s ohraničeným a omezeným bytím člověka a vesmíru? Toto poznání velikosti Boží, může být prvním krůčkem na cestě ke kajícnosti. I žalmista se ptá: „Co je člověk, že na něj pamatuješ.“ Prvním krokem ke kajícnosti je poznání nesmírné velikosti Boha Stvořitele. „Pane, celý svět je před Tebou jako prášek na vahách, jako kapka rosy, která zrána padá na zem.”
„Ty však máš slitovaní se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání.“ Druhým krokem kajícnosti je poznání Boží Velkodušnosti a Milosrdenství. Bůh, ačkoli je tak nesmírně Velký a Vznešený, je i nesmírně Velkorysý. Bůh je Nekonečně Velký Duch, tedy v pravém slova smyslu Velkodušný. Zavírá oči nad hříchy lidí a chce jen to, aby se člověk vzpamatoval, obrátil a žil. Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Bůh se nechová jako pracovník kádrového oddělení, který sbírá a zachovává záznamy o všech našich prohřešcích z minulosti. Boží slitování pramení z jeho všemohoucnosti.
„Vždyť Ty miluješ všechno, co je a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to”. Toto je další krok ke kajícnosti. Bůh miluje každého člověka, nikým nepohrdá. My umíme vyjádřit pohrdání. Avšak pro nebeského Otce je každá bytost, kterou stvořil, důležitá a vzácná. Pravda o Boží Lásce ke všemu co stvořil, vyplývá ze svobodného Božího rozhodnutí. Boha ke stvoření nikdo a nic nenutilo. Proto jeho motivem mohla být jen a jen Láska, On Sám. Kdyby Bůh neměl v někom nebo v něčem zálibu, nebyl by problém danou skutečnost zničit a vlastně ve své vševědoucnosti by ji ani nikdy nestvořil, kdyby počítal s tím, že ji jednou i tak zničí. Úmyslem Božím je, všechno a všechny přivést k Sobě. Vše spasit. Bůh chce spasit všechny lidi.
Peklo (očistec) není uzamčeno z Boží strany. Klíč od pekla mají stvoření, která odmítají Boží spásu. Bůh nikoho v pekle nedrží a po pekle netouží. Jeho postoj ke všemu je pozitivní. Bůh miluje všechno, co stvořil a nemá v nenávisti nic z toho, co učinil, vždyť jakoby mohlo něco existovat, kdyby to On nechtěl. Kniha Moudrosti říká: „Jak by mohlo něco trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí.“ To, že nám Bůh stále nechává existenci, je znakem jeho zájmu o nás. Jeho Láska se projevuje v tom, že stále trváme. A protože Boží Slovo je nezrušitelné, budeme trvat navěky. Když Bůh jednou k nějakému stvoření řekl své: „Ano”, nikdy ho neodvolá. Jeho Slovo je pro nás zárukou věčného života. Bůh se člověka nezřekl, ani po jeho hříchu.
„Ale Ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, Vládce, milující život, neboť Tvůj nepomíjející duch je ve všem.“ Všechno je Boží. Nikdo z nás není svůj. Sv. Pavel to vyjadřuje i takto: „Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.“ (Řím 14,7-8) Žít pro sebe se dá i když je to hřích, ale umírat pro sebe samého, je příšerný omyl. Hřích je i v tom, že se stavíme vůči tomuto spravedlivému nároku Boha. Vždyť neporušitelný Boží Duch je základem všeho, co je. Máme přímo ve své bytosti pečeť, komu patříme. „Jsme jeho lid a ovce z jeho stáda.“ Proto Bůh všechno šetří, že je to jeho vlastnictví. Nebo mu snad někdo z vás nechce patřit?
„Tvůj nepomíjející duch je ve všem. Proto zbloudilé trestáš ponenáhlu a napomínáš tím, že jím vyčítáš to, čím zhřešili, aby zbavení své špatnosti věřili v Tebe, Pane.” Toto Boží kárání a napomínání se uskutečňuje, skrze naše svědomí. Svědomí, ale vůbec není naše, není z nás. Je to Boží Velvyslanectví v naší duši. Tam Bůh posílá své námitky i uznání. Je to místo, kde se nejvíce projevuje neporušitelný Boží Duch. Uznejme to a věřme v Boha a Pána nad sebou. Klaňme se Božímu Slovu, skrze které a pro které bylo všechno stvořeno.
Kajícnost, to je zřeknutí se sebevlastnění. Je to darování se Kristu. To, že existujeme sami pro sebe, bez reálného vztahu k Bohu jako k Bohu, vůbec není v pořádku. Žitá kajícnost, to je boj s naším sobectvím. Snaha žít Boží Slovo. Dát přednost Božímu Slovu před pokušením, žít jen pro sebe a podlá sebe. Žitá kajícnost, je snaha o čistotu srdce a čisté srdce nás vede k poznání Boha. Kajícnost je úsilí o obnovu dýchání naší duše, jak tomu bylo na počátku v ráji, když Bůh i člověk dýchali v souladu. Vyznejme dnes v bohoslužbě: „Ježíš je můj Pán.“ Můžeme to vyslovit jen v Duchu Svatém. Ale Duch Svatý proniká vše, co stvořil.
Zkusme si shrnout Boží postoj ke světu. Je to láska, která nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Protože Bůh má o nás věčný zájem, vyplatí se žít v kajícnosti, činit pokání, neboť ovocem Boží a lidské snahy je Spása. Bůh chce spasit všechny lidi.