Zamysleme se dnes spolu nad tímto prvním a nejhlavnějším přikázáním lásky k Bohu a k bližnímu. Myslím, že jsem již několikrát rozebíral toto přikázání. Dnes bych se na něj chtěl podívat z jiné strany. Chtěl bych odpovědět na otázku: „Proč mám milovat Boha a svého bližního?”
My lidé, tohoto věku, jsme již tak uzpůsobeni, že dokud neznáme důvody, bouříme se. Myslím si, že každý jeden z vás, je-li upřímný, mi dá za pravdu, že toto přikázání ještě neuskutečnil. Možná právě proto, že si vůbec neuvědomoval to: proč? Proč je to příkaz. Jak se shoduje láska a příkaz? Může někdo uložit lásku jako zákon? Může být láska zákonem? Lidé, jak bychom byli šťastní, kdyby v naší společnosti byla láska nejvyšší normou, nejvyšším zákonem.
Odpovězme na otázku: Proč mám milovat Boha? Protože, On je ten, který mě miluje první. On mě povolal k životu, protože mi chce dát účast na svém blaženém životě. Možná, že zde se můžeme dotknout prvního nedorozumění mezi námi a Bohem. My totiž máme strach z existence. Bůh nás zve k bytí a my se bojíme být. Cítíme, že bytí je zodpovědnost a my nejsme zodpovědní. Cítíme a víme i ze Zjeveného Božího Slova, že naše bytí na tomto světě se stále pohybuje mezi Spásou a Zatracením.
Obviňujeme Boha, kterému říkáme, proč jsi mě stvořil, když jsi věděl, že já mohu selhat. Bůh Izraele však není Bohem karmy, kde každý dobrý i špatný čin přetrvává navěky a ovlivňuje naši věčnost. Bůh Písma Svatého, Bůh Izraele zná pokání a nabízí pokání: „Pokud se hříšník odvrátí od svých cest, já si na jeho hřích více nevzpomenu“. Bůh Izraele zná odpuštění. My všichni jsme lidmi na cestě. Tato cesta má dva konce a to je naprosto normální, že cesta se může rozprostírat mezi dvěma póly. Jeden pól naší cesty je Bůh a věčná blaženost. Druhý pól naší cesty je bezbožnost, neštěstí a neblaženost. Člověk je pozván vybrat si život. Táhnutí k nebytí ke smrti, jak se objevuje v každém hříchu, ať je to droga, alkohol, nemravnost, vražda a zabití, je něco patologického.
Každý hřích má v sobě cosi z té scény, která je zachycena v evangeliu, kdy se Pán Ježíš setká s posedlým, který se tluče kameny. Každý hřích především ničí a likviduje samého člověka. Když má Bůh tvořil, nemohl se mě nejprve zeptat, jestli se těším na to, že budu, protože jsem ještě nebyl. Dialog je možný až od momentu mého stvoření. Nikdo z nás se nemůže oprávněně bouřit vůči Bohu, proč jsi mě stvořil. Mnozí lidé v moderní době formulují takto svůj vzdor vůči Bohu, ale přitom se úzkostlivě bojí o svůj život. Jsou vděční lidem, kteří jim život zachránili a nejsou vděční rodičům, kteří jim dar života zprostředkovali. Podvědomě všichni uznáváme, že být je víc než nebýt!
Víte všichni velmi dobře z Písma svatého, že když Bůh stvořil člověka umístil ho do rajské zahrady. Myslím, že Adam si tuto otázku vůbec v tomto smyslu nekladl: „Proč jsi mě stvořil Bože?“ Tato otázka se objevuje asi až po pádu do hříchu, až po zážitku zla. Ale původní Boží záměr nebyl hřích a ani zlo ale Ráj. odmítl Boha a ztratil Ráj. To je velmi výmluvná spojitost. Tam, kde je Bůh přijímán a uznáván, tam je Ráj. Ale kde je odmítnutí Boha, tam je peklo. Peklo je snaha zbavit se Nezbavitelného Boha. Je to absurdní snaha a proto je to Peklo. Jenže nikde v Písmu nečteme, že by Bůh stvořil Peklo. Bůh nechce Peklo, a Peklo nechce Boha. V tomto je věčná tragédie, protože Bůh je Spása, Bůh je Ráj. Bůh nikoho z nás nezve do zatracení. Boží Syn přišel proto na svět, aby zmařil skutky ďábla.
Musíme si uvědomit, že se všichni jako dědicové prvotního hříchu nacházíme ve velmi obtížné situaci. Jsme jako lidé, kteří padli do jámy, ve které je tma, a ve které se nemohou orientovat. Musíme poslouchat pokyny toho, kdo z té jámy vylezl, který našel cestu ven a tím je Ježíš Kristus, který slavně přemohl smrt. Musíme žít podle jeho příkazů, abychom našli cestu ven. Pokud někdo odmítá Krista, odmítá svou záchranu a pak mu bude stále horší a horší až to bude nejhorší.
Křesťanství není folklórem, kde stačí dívat se a poslouchat. Křesťanství musí být žito, musí být v něm kroky víry, abychom najednou zjistili, že tma mizí a objevuje se Světlo Spásy. Bůh nevytváří zatracení, ale to si člověk vytváří sám, když se jako posedlý v evangeliu ohrazuje proti Bohu: „Co tě do nás Ježíši, přišel jsi nás zahubit?“ Velmi často jsme i my věřící podobní člověku, který vzdychá, že je nemocný, ale k lékaři nejde. A když i jde, odmítá brát léčebnou kúru. Může v takovém případě lékař pomoci.
Bůh je můj Stvořitel. Bůh je však i můj Spasitel. Když jsme si to my lidé pokazili na tomto světě, znovu přichází Bůh v osobě Ježíše Krista a nabízí Spásu. Ne nějakou levnou spásu, ale Spásu za cenu kříže. Lék může být horký, ale důležité je, zda je účinný. Neodmítejme lék, jen proto, že je horký. My všichni, kolik je nás tu, jsme zraněni ve svém vztahu k Bohu, proto ho nemilujeme, tak jak bychom měli, ale proto, že ho nemilujeme, jsme zraněni ve vztahu k Bohu. Kdybychom ho milovali, jeho objetí by nás uzdravilo.
Jak milovat Boha? Poslušností jeho příkazům. Takto nás učí Ježíš: „Kdo zachovává má přikázání, ten mě miluje, i Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a budeme u něj přebývat!“ Ježíš slibuje, že budeme-li poslouchat jeho Slovo, Bůh se vrátí k nám a zmizí naše zranění. Když bude Bůh v nás, přestaneme vyčítat Bohu, proč jsi nás stvořil. Jen když je Bůh ve mně, jsem hodný lásky, dokážu sám sebe milovat. Bez Boha jsem kus bolavé hlíny. Moje hodnota je v tom, že tento hliněný dům, mé tělo se stává chrámem Ducha Svatého. Když umím milovat sám sebe, dokážu mít rád i ostatní jako sebe.
Proč mám milovat Boha? položme si tuto otázku ještě jednou. Protože v tom je moje Spása. Můžeme si znovu pomoci podobenstvím, proč miluješ svého muže nebo ženu, protože je ti s ním, s ní dobře. Tak je tomu i s Láskou k Bohu. Pokud Bůh vyžaduje Lásku od nás, dělá to ne kvůli sobě, ale kvůli nám, protože On je Nejvyšší Dobro, Věčné Dobro, Všechno Dobro.