V dnešním evangeliu se hovoří o zákonících a farizejích. Kdo byli zákoníci a farizeové? Na základě výzkumů biblické archeologie a historie víme, že farizeové a zákoníci tvořily jakousi náboženskou elitu Izraele. Mezi jednoduchými lidmi se těšily velké úctě, podobné té, jaké se těšíme my kněží a řeholníci u skutečně věřících katolíků. Snažili se zachovávat Mojžíšův zákon do posledního puntíku. Co měl tedy Pán Ježíš proti těmto osobnostem náboženského života? Ježíš sám vyjadřuje jejich problém: „Kdybych nebyl přišel, neměli by hřích!“ Toto asi nejlépe vystihuje, v čem tkví problém farizeů. Do příchodu Pána Ježíše tvořili a představovaly to, co lidé sami o sobě na cestě své náboženské snahy mohli dokázat. Farizejství je náboženská snaha, ale žitá jen čistě z lidských sil. Bez milosti, která pramení z Krista, člověk dokáže vytvořit slušného zbožného člověka, ale není schopen změnit své nitro. Změna vnitra je závislá od přijetí Ježíše Krista.
„Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“ Farizeus je člověk pěkných a správních slov. Jeho slova jsou dobré a to až natolik, že se člověk hledající spásu může a dokonce má podle nich řídit. Říkají, ale nekonají. Našemu smýšlení by více sedělo, kdyby Pán Ježíš řekl: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové zákoníci a farizeové, proto nedělejte nic z toho, co vám řeknou.“ Ale Boží moudrost přikazuje jinak. Poslouchat toho, kdo hlásá Boží Slovo, i když sám nežije podle něho. Poslouchat proto, neboť se zde hlásá Boží Slovo. Farizeové byli vzdělaní lidé, kteří měli klíče poznání, klíče od nebeského království, ale sami pro svou povrchnost a pohodlnost do něj nevešli a dokonce zabraňovaly těm, kteří by chtěli vejít.
„Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli.“ Další charakteristika této nemoci: „Závislost od lidského uznání“. Na jiném místě to vyjadřuje Písmo slovy: „Neboť slávu u lidí milovali víc než slávu u Boha“. Lidský obdiv je pro tyto lidi motorem jejich duchovní snahy. Není to láska k Bohu ale lidský obdiv. A to dlouho nevydrží a ani nedovede k dokonalosti. Písmo svaté nám ukazuje cestu, jak se lze dostat z tohoto začarovaného kruhu. Dobře to vidíme na Nikodémovi, který přišel k Ježíšovi, jako jeden z farizeů, který znal svou bídu. To první, co musíme udělat je obrátit se k Ježíši. V duchovním životě se tento obrat k Ježíši obvykle děje ve fázi očistné. Člověk přestává věřit v sebe a začíná věřit v Krista. Je třeba znovu se narodit z vody a Ducha. Voda představuje pokání. Duch je obnovující mocí. Narodit se z Ducha, přijmout do sebe Ducha Božího, to se dá jen v poslušnosti Božímu slovu. Vždy když v poslušnosti podrobujeme svou lidskou vůli boží vůli, naplňuje nás Duch svatý a přetváří nás do podoby Božího Syna. Musíme uvěřit v Boha Lásku, uvěřit v lásku Boha: “Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, kdo v něho věří nezahynul, ale měl s ním věčný život v nebi.” Není to láska typu: ” budu tě mít rád až když! “ale” Bůh nás miloval ještě, když jsme byli hříšní. ” Ve víře v Boží lásku začíná tát naše kamenné srdce. Uvěřit v Boží lásku, která se nám denně dává v Slově i ve Svátosti.
O sv. Františkovi se říká: “V těchto posledních dnech se projevila dobrota našeho Spasitele Boha na jeho služebníku Františkovi. Ukázala se všem, kteří jsou pokorní a milují svatou chudobu. Když velebí nesmírně Boží milosrdenství, jak se na něm proslavilo, učí se na příkladu Františkova života. Odříkají se zcela bezbožnosti a světských žádostí, žijí podle Kristova vzoru a neustále touží po naplnění blažené naděje. On byl skutečně chudý a potřín a tak vznešený Bůh na něj pohlédl s ochotnou dobrotivosti. Nejen že pozvedl nuzné z prachu světského života, ale učinil ho vyznavačem, vůdcem a hlasatelem evangelia dokonalosti. Dal ho věřícím jako světlo, aby vydával svědectví o světle a připravil Pánu k srdcím věřících cestu jasu a klidu. “