Ve druhém čtení k nám promlouvá apoštol Pavel a mluví o tom, jak třeba přijmout Boží Slovo, aby přineslo užitek. Říká: „Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte (a proto, že věříte, ukazují se na vás i jeho účinky).“ Nejprve apoštol děkuje, že Soluňané nepřijali jeho hlásání, jen jako lidské slovo, přestože jim ho ohlašoval člověk. Nejprve se zamyslíme nad tím, jak přijímáme lidské slova? Protože každý člověk je omylní a dokonce hříšný, přijímáme lidská slova s rezervou. Tuto rezervu si ponecháváme, protože se člověk může mýlit a také proto, že člověk je schopen i záměrně lhát. Tuto rezervu nám diktuje zdravý rozum a naše zkušenost.
A přece má každý člověk jakýsi vrozený smysl pro Boha. Zjevuje nám to naše vlastní srdce a svědomí. Když se člověk setkává s Bohem a jeho Slovem, ví s kým má tu čest. Bůh musí být lidské duši zřejmý. Pokud by duše neměla jistotu, zda je to Bůh, tak to určitě Bůh není. Mohli bychom to vyslovit i takto: Bůh a lidská duše jsou staří známí. Duše má vrozenou schopnost rozpoznat svého Pána a Stvořitele.
Apoštol mluví o tom, že Soluňané přijali jeho hlásání, jako Boží Slovo a ono v nich působí. Co je to Boží Slovo? Lepší by bylo formulovat tuto otázku: „Kdo to je Boží Slovo?” Boží Slovo je druhá Božská Osoba, jeden ze Svaté Trojice. Je živou osobou a zároveň Nezrušitelným a Neodvolatelným Slovem, je to Boží Syn, zplozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něho všechno je stvořeno. Tedy Boží Slovo stojí v základech našeho stvořeného světa, protože všechno povstalo Božím Slovem a stojí i v základech lidského svědomí. Boží Slovo je Živé a Účinné, je tedy něco více než informace. Je Pravda a Život, je zároveň jediným a absolutně dokonalým Božím činem. V Bohu Myšlenka, Slovo a Čin je totéž. A proto, že jeho Slovo je Pravda, jediný správný postoj k Němu je přijmout ho s jistotou.
Zatížení západním myšlením, často chápeme víru jen jako určitý rozumový úsudek o existenci Boha. Dá se mluvit o jakési filozofické víře, kterou bychom mohli vyjádřit takto: „Zkoumal jsem přírodní vědy a dospěl jsem k závěru, že něco musí být nad námi.“ Už to je pozitivní krok. Ale taková čistě spekulativní víra založena pouze na lidském rozumovém a rozumném úsudku, není ještě vírou ve smyslu Písma svatého, není vírou, kterou projevil patriarcha Abrahám, když uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost a proto taková jen čistě filozofická víra ani nemůže člověka přivést ke ospravedlnění (ospravedlivení). Taková víra má jen malý vliv na osobní život člověka. Náboženskou praxi takový člověk plní pro každý případ, protože kdo ví jak to bude po smrti, ale postupuje tak, jakoby Bůh nemluvil do jeho života, jako by vůbec neexistovalo Boží Slovo.
Proč je to tak? Kde hledat kořeny této jakoby víry? Mnozí z nás zapomínají na nejdůležitější, že předmětem víry je Boží Slovo a způsob přijetí je neochvějná jistota nebo jistá víra. Sv. Pavel po svém prohlášení o přijetí jeho hlásání jako Božího Slova ze strany Soluňanům, konstatuje, že Ono, tedy Boží Slovo, v nich působí. To „působí ve vás“, má více příčin. Působí proto, že je Živé a Účinné, tedy působí z vlastní své podstaty a působí také proto, že bylo přijato vírou, tedy proniklo do našeho nitra skrze naši víru, která si je jistá. Jen takto přijaté Boží Slovo může naplno rozvinout svou účinnost vzhledem k nám. Dokud neuvěřím, že jsem vyhrál v loterii první místo, tak se z toho nebudu vědět radovat. Ale k nám zaznívá mnohem úžasnější zvěst jako je první místo v loterii, zaznívá k nám zvěst o tom, že Bůh nás miluje, že je nesmírně dobrotivý, že nám hříchy odpouští a že nás zve k sobě do nebe. Dokud tomu neuvěříme, zůstáváme stále lidmi negace, nechutní, depresivní, stále reptající, bez naděje. Když uvěříme, budeme spaseni. Začínáme myslet pozitivně, začínáme věřit, doufat a milovat, začínáme konat pozitivně. Vada naší jakoby víry je v tom, že Boží Slovo nepřijímáme s jistotou. Pokud však někdo začne pochybovat, už sestupuje z roviny víry.
Katolické nauka o víře výrazně potvrzuje, že víra se ve své podstatě spojuje s jistotou. Logické uvažování o procesu víry bychom mohli vyjádřit následujícím sylogizmem: Bůh něco řekl. To, co řekl Bůh, je předmětem víry. Bůh je Svatý, proto nemůže lhát. Bůh je Vševědoucí, proto se nemůže mýlit. Pokud víme o něčem, že to řekl Bůh, tak náš postoj vůči tomu se může projevit jen vírou, která nepřipouští žádnou pochybnost. Kdybychom si připustili pochybnost, odmítli bychom autoritu Boha. V tomto smyslu je pochybnost znevažováním Boha (hříchem), neboť předpokládá, že Bůh své Slovo nemusí dodržet, že není Věrohodný. Tímto způsobem již v ráji lidé urazili Boha. Ďábel zpochybnil před nimi rozumnost a opodstatněnost Božího příkazu a oni se nechali oklamat. Samozřejmě, mohou existovat pochybnosti jiného druhu: „Zda to opravdu Bůh řekl? Jestli jsem tomu dobře rozuměl?“ Ale, když s jistotou vím, že ke mně mluví Bůh, tehdy nemám jinou možnost než věřit, nebo urazit Boha.
Velmi často naší víře ke zralosti chybí znalost Božího Slova. Máme jakousi teologickou víru, kterou vyjádříme modlitbou Kréda, tedy vyznáním teologických pravd ale víra je ještě cosi mnohem širší. Víra je vztahem k Božímu Slovu a to v celé jeho šíři, tedy jako důvěra v osobu Ježíše i k jeho učení. Musíme udělat závěry z naší víry. Pokud věříme ve Vykoupení a Spásu provedenou Kristem, pokud věříme v odpuštění hříchů jako v objektivní skutečnost existující od chvíle Spasitelovy smrti na kříži skrze víru a lítost, můžeme tuto skutečnost aktualizovat na svůj život. Tehdy to, co Bůh skrze Krista udělal pro nás objektivně, stává se pro nás subjektivním, stává se to naším osobním vlastnictvím. Protože Bůh, který nás stvořil bez nás, chce abychom se svobodně rozhodli pro spásu. Sv. Augustin vyjadřuje tento zákon takto: „Ten, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe.“ Bůh chce, abychom jako osoby obdařené rozumem a svobodnou vůlí, vešli do skutečnosti Spásy, abychom vědomě a dobrovolně přijali to, co nám On nabízí. Můžeme to udělat v každé chvíli, Bůh totiž nikdy neodvolává své Slovo. Proto teologie svátostí potvrzuje to, že svátosti působí „ex opera operato“ to znamená, že nepůsobí mocí lidské zásluhy a lidského úsilí ze strany vysluhovatele, ale mocí samého spasitelného díla Kristova, které se v nich aktualizuje. Od nás Bůh očekává vědomý a svobodný čin víry.
O sv. Františkovi se píše: „Proto se světec snažil žít radostně a zachovával si pomazání ducha i olej radosti. Bedlivě se varoval sklíčenosti, jako by to bylo největší zlo. Jakmile zpozoroval, že vstupuje do jeho duše, rychle se ponořil do modlitby. Říkal totiž: „Božího služebníka mohou některé věci zmást, ale tehdy se má rychle ponořit do modlitby a před Nejvyšším Otcem setrvávat tak dlouho, až se mu zase vrátí radost ze spásy. Pokud setrvá v zádumčivosti, trudnomyslnosti, zakoření se v něm ono babylónské zlo, které srdce nahlodá jakoby rzí, pokud nebude slzami ihned vyhlazeno.“ Vidíme, že František v modlitbě prožíval „radost ze spásy“, protože s jistotou uvěřil Bohu a jeho Slovu.