„K Ježíši přicházeli sami celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Dnešní čtení o příklonu Boha k hříšníkům jsme pravděpodobně vnímali různě. Buď jsme se těšili, když známe svůj hřích, nebo jsme se pohoršovali, pokud ještě svůj hřích neznáme. Je zvláštní, že se Pán Ježíš lépe cítí mezi hříšníky jako mezi „zbožnými farizeji“. Vždyť farizeové, o nichž píše evangelium, nebyly žádné béčka. Tvořily jakousi náboženskou elitu Izraele. Byli to lidé pěkných modliteb a kázání, plní dobrých předsevzetí a věděli i cosi obětovat pro „Boha“. Byli to však zároveň lidé, kteří nechtěli pochopit, že i jejich život potřebuje korekturu a spásu z boží strany, že je také poznamenán hříchem. Spásu chápali jako odměnu za důsledný život podle zákona.
Farizejství bychom mohli definovat jako čistě lidskou snahu, žít svou zbožnost jen z vlastních sil a podle sebe a tím pádem jen pro sebe. Farizejství je jakýmsi promítnutím prvotního hříchu a jeho důsledků do náboženské oblasti. Naše čistě lidská snaha končí při slušném člověku, který nedělá to, co se nepatří. Ale vnitřně je stejně hříšný jako bezbožný. Pán Ježíš říká na jiném místě: „Jestliže vaše spravedlnost nebude větší než spravedlnost farizeů a zákoníků, nevejdete do Božího království.“
Hřích nespočívá jen v tom, že cosi konáme nebo nekonáme. Hřích je v tom, co v sobě máme, lépe řečeno, co v sobě nemáme. Hřích je v tom, že nemáme v srdci Boha – Lásku. Hřích je v tom, co jsme, naše špatné bytí, nezasažené Kristem. Špatné sklony, nečisté myšlenky a představy jsou důsledkem našeho bezbožného bytí. Kdybychom měli v srdci Boha, nepáchali by jsme a neměli bychom hřích.
Pán Ježíš miluje celníky a hříšníky a oni to cítí a přibližují se k němu a poslouchají ho. Možná je miluje i pro jejich schopnost rozpoznat pravdu o sobě samých. Ráz, když jsem ještě působil v Bratislavě a stal jsem před kostelem, přišel za mnou jeden pán, který pravděpodobně vyšel z vinárny, a když mě spatřil, vyznal se mi slovy: „Já jsem prase!“ Co myslíte, v čem je více pravdy, v tom našem: „Já nemám nějaké ty hříchy!“, nebo v tom jeho přiznání vysloveném z hloubi srdce i když pod vlivem alkoholu. Když jsem ho slyšel, vzpomněl jsem si na jeden výrok sv. Izáka z Ninive: „Kdo vidí svůj hřích, je na tom lépe než ten, kdo viděl anděla.“ Kdybychom přicházeli s pravdou před Pána, On by nás určitě vnitřně uzdravil a osvobodil od našich hříchů, ale když si pravdu nechceme přiznat, nemůže nám pomoci.
„Farizeové a učitelé zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Někteří křesťané jsou přesvědčeni, že spása je odměnou za dobrý život na této zemi a církev se shromažďuje z vybrané elity. Pravda je však taková, že církev je Božím ústavem Spásy pro hříšníky a Spása je boží operací, kterou potřebuje každý jeden člověk a která nás uschopňuje k dobrému životu a v konečném důsledku nám zaručuje vstup do nebe. Spása spočívá v tom, že svůj život odevzdáme Kristu. Církev, pokud je opravdu církví Kristovou, je současně i církví hříšníků. Ježíš přijímá hříšníky a jí s nimi a proto i hříšníci mají přijímat Krista jako lék na svůj prázdný a pomýlený život. Důležité je, aby nechtěli hřích, aby milovali Krista alespoň tak jako předtím milovali svůj hřích.
„Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde?“ Proč? Neboť každá ovce má hodnotu. Dobrý hospodář se nespokojí se ztrátou. Bude ji hledat, dokud ji nenajde. Bude ji hledat i za cenu toho, že opustí těch devětadevadesát a nechá je v pustině. A jakou hodnotu má člověk? Má hodnotu Božího Syna. Každý člověk se může skrze přijetí Ježíše Krista stát Božím Synem. Kromě toho máme hodnotu jedinečného, neopakovatelného, originálního Božího obrazu. Každý člověk může být neopakovatelným obrazem Boha, když se snaží žít a uskutečňovat Boží Slovo. Je možné, aby nás Bůh Pastýř, který je našim Otcem, nehledal? Snad se s tím někdy vyrovná a uspokojí, že mu ukradli syna, dceru. Bůh se nikdy nespokojí se ztrátou člověka.
„A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: „Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.“ Hříšník se veze na Ježíšových ramenech domů, na stejných ramenech, na kterých nesl kříž. Požehnané ramena našeho Boha.
„Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátil (který činí pokání), než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení (pokání) nepotřebují!“ Zdá se to paradoxní. Víme, že Bůh nechce, abychom hřešili. A zároveň má větší radost z hříšníka, který činí pokání. My však nemusíme hřešit, abychom se hříšníky stali. My hříšníky jsme od okamžiku početí. Jde jen o to, abychom to poznali a uznali. Bůh má radost z pokání, z návratu člověka, ne z hříchu ale z pokání. Někdo moudrý řekl, že největším problémem dějin spásy je obrácení „spravedlivých“. Paradox je v tom, že neexistují lidé, kteří by pokání nepotřebovali. Ale existují takoví, kteří si myslí, že nepotřebují pokání. Radost našeho Boha je radost nad člověkem, který činí pokání.
Podobně vyznívá závěr podobenství. „Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: „Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.“ Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“ Bůh hledal člověka už na počátku v ráji a nikdy v tom nepřestal. Radost andělů je i radostí Boha a radost Boha je radostí andělů. Náš Bůh nejen dokáže pro nás trpět, ale se dokáže i nesmírně radovat z našeho návratu k němu.