31. čtvrtek, cyklus II. – (Flp 3, 3-8a)

„Bratři! Správně obřezaní jsme my, protože sloužíme Bohu způsobem vnitřním (v Božím Duchu), hledáme svou chloubu v Kristu Ježíši a nespoléháme se na (tělo) ty vnější věci, ačkoli já bych se mohl spoléhat i na ně.“ Původ obřízky je prastarý. Nacházíme ji i u jiných národů a náboženství. Většinou byla součástí iniciačních obřadů, kdy byl mladík přijat mezi muže. Dávala mu právo na uzavření manželství. Ale co všechno představovala obřízka pro židy. U Izraelitů to bylo znamením smlouvy mezi Bohem a potomstvem Abrahama a také příslušnosti k vyvolenému lidu a tím dávala nárok na Boží zaslíbení s tím spojené. Na rozdíl od okolních národů ji udělovaly už novorozencům a to na osmí den. Mohli bychom ji chápat i jako znamení Božího nároku na člověka, na jeho tělo, protože se zde Boží vládě zasvěcuje to nejintimnější u muže, jeho sexualita, jeho plodnost.

„Myslí-li někdo jiný, že se může spoléhat na ty věci vnější, já bych to mohl tím spíše: osmý den jsem byl obřezán, pocházím z izraelského národa, z Benjamínova kmene, jsem Hebrej a syn hebrejských rodičů, co se Zákona týká farizeus, co do horlivosti (jsem byl) pronásledovatel církve, a co do spravedlnosti, která (spočívá v zachovávání) Zákona, byl jsem bez úhony.“ Sv. apoštol Pavel toto všechno znal od svého útlého dětství. Znal hloubku židovského pohledu na tuto oblast a přece konstatuje:

„Ale v čem jsem (dříve) viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu. Ano, vůbec všecko to považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána.“ Proč? Proto že přijetí Ježíše Krista jde ještě do hlubší intimity a je umožněno vírou, která je otevřeností naší duši. Vírou umožňuje Kristu v nás žít a skrze nás působit. Když apoštol mluví o »vznešenosti poznání Krista Ježíše, mého Pána« nemyslí na poznání rozumové, tak jak ho my všichni jako tak známe z četby evangelií, ale naráží na onen mystický zážitek setkání s Kristem při Damašku. Znal Krista jako Pána, tedy jako svého Boha. Toto poznání se přelilo a usadilo v jeho duši a postupně úplně transformovalo jeho bytost. Dokud Pavel neznal Krista, žil stále jen v oblasti lidské slušnosti, ale poznání Krista změnilo ovzduší jeho duše a ta začala rodit ovoce Ducha, kterým je Láska, radost, pokoj. To vše způsobil Kristův život v jeho duši a totéž chce Pán působit v nás, pokud se mu absolutně odevzdáme.

Máme postupovat tak, jak říká apoštol na jiném místě (Ř 12,1): »Bratři, pro Boží milosrdenství vás prosím, abyste svá těla přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť, jako svou duchovní bohoslužba.« Ježíš jako člověk tak postupoval. Obětoval Bohu, svému Otci všechno, své tělo, svou krev, svou duši, na kříži dokonce i svého ducha a my ho máme následovat. V Božích očích nás ospravedlňuje Boží Vtělení do nás. Obětovat Bohu své tělo a svou krev, svou duši a ducha. To je to, po čem Bůh touží a co mu skutečně patří, abychom se mohli stát tím, čím máme být Božím obrazem a podobou. Bůh chce přebývat v nás a být naší nejhlubší intimitou.