Sv. Pavel začíná dnešní čtení z listu Římanům zajímavým prohlášením: „Bratři! Žádný z nás nežije sám sobě (pro sebe) ani neumírá sám (pro sebe) sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu (v životě i ve smrti náležíme Pánu). Mnozí lidé považují za svůj ideál „žít pro sebe“, ale sv. Pavel nám ukazuje, že je to pomýlený postoj. Nemáme žít pro sebe, ale pro Boha, který nás stvořil, pro Lásku. Snažit se o to, aby skrze nás a naše dobré skutky, lidé chválili Boha, který nás stvořil. Sv. Ignác z Loyoly si často připomínal: „Všechno na větší čest a slávu Boží!“
Hřích je také v tom, že se bouříme vůči spravedlivému nároku Boha. Žít pro sebe se dá, i když je to hřích, ale umírat pro sebe sama je příšerný omyl. Neboť právě naše smrt znamená konec našemu sobectví, přechod k tomu, komu jsme celý život patřili. Pokud jsme se Bohu neodevzdali, zůstaneme i po smrti vězni svého rozpadající se bytí.
V knize Moudrosti čteme: „Tvůj neporušitelný duch je ve všem. Proto jen pozvolna káráš chybující. Připomínáš jim, v čem hřeší, a napomínáš je, aby opustili zlo a uvěřili v tebe, Hospodine (Pane). Vždyť neporušitelný Boží Duch je základem všeho, co je. Máme přímo ve své bytosti razítko, komu patříme. „Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase.“ (Ž 100,3) Toto Boží kárání a napomínání se uskutečňuje skrze naše svědomí, které ale vůbec není naše, není z nás. Je to Boží Velvyslanectví v naší duši. V našem svědomí Bůh přednáší své námitky i uznání. Je to místo, kde se nejvíce projevuje neporušitelný Boží Duch. Uznejme to a věřme v Boha a Pána nad sebou. Pokloňme se Božímu Slovu, skrze které a pro které bylo vše stvořeno.
Dělejme pokání. Kajícnost je zřeknutím sebe-vlastnění, je to darování se Kristu. To, že existujeme sami pro sebe, bez reálného vztahu k Bohu jako k Bohu, vůbec není v pořádku. Žitá kajícnost to je boj s naším sobectvím, snaha žít Boží Slovo. Dát přednost Božímu Slovu před pokušením žít jen pro sebe a podle sebe. Žitá kajícnost je snaha o čistotu srdce a čisté srdce nás vede k poznání Boha. Kajícnost je úsilí o obnovu dýchání naší duše, jak tomu bylo na počátku v ráji, když Bůh i člověk dýchali v souladu. Nebát se konat proti moudrosti tohoto světa a uskutečňovat Boží Slovo. Světu se Boží věci zdají bláznivé a přece jsou pro zachování života na naší zemi potřebné. Je třeba hasit vztek – dobrotou, lakomství – štědrostí, neklid – pokojem a bezbožnost – zbožností. Je třeba plnit ne svou vůli, ale Boží.
Boží Království se k nám přibližuje v každé mši svaté. Jsme vyzváni odložit svůj hřích a volit Boha, přijmout Ježíše v Slově i ve svátosti. „Těm, kteří ho přijali, dal moc, stát se Božími dětmi!” Již v tomto světě se prožívá Boží Království všude tam, kde svou vůli podřizujeme vůli Boží, všude tam, kde uznáváme Ježíše za svého krále a přijímáme požehnání jeho vlády. Král už přišel, třeba ho jen za krále uznat a podřídit mu svůj život.
Spása člověka spočívá v tom, že znovu přijme Ježíše do sebe, znovu se v poslušnosti podrobí Božímu zákonu. Toto je zkušenost všech těch, kteří ve světě uskutečňují vůli Boží. Když kráčíme cestou Božích přikázání, roste v nás vnitřní klid, roste náš zážitek vnitřního štěstí, dokonce roste naše odolnost vůči hříchu, roste účinnost našich modliteb, roste láska k Bohu a jeho Slovu. Toto všechno způsobuje Ježíš, kterého jsme přijali jako svého Pána a Spasitele. Je to přesně tak jak se říká v podobenství: „semeno klíčí a roste a člověk ani neví jak“.
Je vhodné, abychom své svaté přijímaní doplnili svou odevzdaností. Sv. Ignác z Loyoly, kterého jsem již zmiňoval, se takto modlíval: „Vezmi si, Pane, a přijmi celou mou svobodu, mou paměť, můj rozum a mou vůli, všechno, co mám a co vlastním. Od tebe jsem to přijal a tobě to vracím, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi jen svou milost a lásku, o to prosím a víc nežádám. Amen.“