Sv. Pavel říká: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ Sv. Pavel píše tato slova jako ten, který byl vytržen do sedmého nebe a zažil věci, které se nedají lidským jazykem vypovědět. Proto může tak přímo a jasně mluvit, ne jako teoretik, ale jako člověk, který má zkušenost. Z tohoto zážitku se rodí i jeho schopnost jasně rozlišovat duchy. Vše pokládá za ztrátu, když to porovnává s poznáním Ježíše Krista. Slovo „poznání“ zde má hlubší význam než u nás. Poznat zde znamená bytostnou zkušenost.
Znát Krista Ježíše v slávě jeho vzkříšení je takovým zážitkem, že vše ostatní, vše, co se běžnému člověku zdá strhující, je v porovnání s tím spíš ztrátou, protože nás zdržuje na cestě za úžasnějším. Často nás utrpení tohoto času deptá proto, že zapomínáme na tuto Slávu. Slávu Zmrtvýchvstalého Pána, která očekává i nás. Toto utrpení, i když se nám zdá velké, je v porovnání s tím, co nám Bůh připravil, zcela malicherné. Něco, co ani nelze srovnávat, co se nedá srovnávat, tedy něco, co se vůbec neprožívá na stejné úrovni. Utrpení, které prožíváme v tomto čase se dotýká našeho tele a naší duše, ale radost, kterou dává Bůh je účastí na Duchu Božím, účastí na Nestvořené skutečnosti.
Sv. otec Lev XIII. ve své encyklice „Rerum novarum“ říká o utrpení tohoto času následovně: „Časné věci není možné správně pochopit a ohodnotit, pokud se duše nepozdvihne k jinému životu, totiž k věčnému; bez něj se pravé poznání mravního dobra nutně ztrácí, ba celé stvoření se stává neproniknutelným tajemstvím. To, co nám diktuje sama příroda, je v křesťanství dogmatem, na níž jako na základním kameni spočívá celá stavba náboženství: že totiž ten pravý život člověka je život budoucího věku. Bůh nás totiž nestvořil pro tyto křehké a pomíjivé dobrá, ale pro dobrá nebeské a věčné: a zem nám dal jako místo vyhnanství, ne jako vlast.
Zda vlastníš množství bohatství a jiných pozemských dober, nebo je nemáš, to není pro věčné štěstí vůbec důležité. Ale dobré či špatné používání těchto dober, to je to, co je svrchovaně důležité. Ježíš Kristus ačkoli nás vykoupil hojným vykoupením, neodstranil různé soužení, kterými je protkán život zde na zemi. Avšak proměnil je na podněty k ctnostem a na předmět zásluh: až do takové míry, že žádný Adamov syn nemůže dosáhnout nebe, pokud nesleduje jeho krvavé stopy. „Pokud vytrváme, budeme s ním i kralovat“. Tím, že svobodně vzal na sebe soužení a bolesti, obdivuhodným způsobem zmírnil jejich hořkost, a nejen příkladem, ale i milostí a nadějí na odměnu nám usnadnil utrpení: „Vždyť naše nynější lehké soužení přinese nám nesmírně velkou váhu věčné slávy.“ Ti šťastní na tomto světě dostávají tedy varování, že bohatství je neosvobodí od bolesti a že budoucímu štěstí nepomáhá, ale škodí: že bohatí se musí třást při pomyšlení na mimořádně přísně výhrůžky Ježíše Krista a že z užívání svých dober budou jednoho dne muset udělat to nejpřísnější vyúčtování před soudem Božím.“
Sv. Pavla však nezajímá jen problém utrpení člověka, ale zajímá ho problém celé trpící přírody: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ Je to úžasný projev Boží dobroty vůči nám lidem. Bůh pro nás stvořil svět a nevzal nám ho, ani když jsme zhřešili. Náš svět, tedy i příroda, vstoupila spolu s námi na cestu našeho bloudění a hledání, i když sama příroda nezhřešila. Bůh nám ji nechává a nebere nám svět, který stvořil jako naše životní prostředí. Kdyby Bůh chtěl, mohl vytvořit jakousi izolačku ve vesmíru, ale On to neudělal. Do vyhnanství spolu s člověkem šla celá příroda. Proč, protože to co Bůh připravil jako odpověď na náš hřích, je tak úžasně, že v oslaveném Kristu má příroda už účast na svobodě a slávě Božích dětí. Dobrota Boží je tak velká, že ani nevíme, že žijeme ve vyhnanství. Praotec Adam to věděl a podle starověké tradice proplakal celý život v touze za ztraceným rájem.
„Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.“ To co prožívá naše zem a my na ní a s námi celá příroda jsou jakési porodní bolesti světa. Svět se musí znovuzrodit. Svět musí přijmout novou hlavu a nové srdce a to je Ježíš Kristus. Taková operace je velmi náročná a dělá se jen při celkovém umrtvení. Co vlastně ještě očekáváme, když už máme v sobě prvotiny Ducha svatého. Jaké etapy má spása? Očekáváme přijetí za Syny ze strany Boha a očekáváme Vzkříšení těl. Celý a dokonalý člověk je tělo, duše i duch. I když jsou zážitky klinické smrti kolosální, přece jim něco chybí, abychom je mohli kvalifikovat jako plně lidské zážitky. Chybí jim tělo. Očekáváme tedy i vzkříšení těla. Ne jako návrat do narušené existence, ale jako účast na oslaveni Kristově.
„Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.“ Naše naděje se zakládá na Božím příslibu. Bůh nám přislíbil spásu. My v spásu můžeme a máme doufat. Bůh ji dokonce pro nás už zrealizoval v Kristu, ale my do ní vstupujeme podle míry své touhy a otevřenosti, podle schopnosti a ochoty přijmout ji v Kristu a jeho svátostech. Vrůstáme do ní touhou a modlitbou. Očekáváme splnění blažené naděje a příchod našeho Pána Ježíše Krista.